23 Cdo 362/2022 — Nejvyšší soud

23 Cdo 362/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 4. 2023 Spisová značka:23 Cdo 362/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.362.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Žaloba určovací Smlouva o smlouvě budoucí Prodej movitých věcí a nemovitostí Dotčené předpisy:§ 38a odst. 3 předpisu č. 77/2002 Sb. ve znění do 01/14/2020 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:24. 7. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 362/2022-382 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Správy železnic, státní organizace, se sídlem v Praze 1 – Nové Město, Dlážděná 1003/7, PSČ 110 00, IČO 70994234, zastoupené JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem se sídlem v Praze, Hvězdova 1716/2, PSČ 140 00, proti žalované AMADEUS Real Estate, a.s., se sídlem v Praze 1, Staré Město, Dlouhá 741/13, PSČ 110 00, IČO 27241131, zastoupené Mgr. Tomášem Politzerem, advokátem se sídlem v Praze, Klimentská 1207/10, PSČ 110 00, za účasti vedlejší účastnice na straně žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, o určení neexistence právního vztahu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 136/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2021, č. j. 13 Co 36/2021-326, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované. III. Ve vztahu mezi žalovanou a vedlejší účastnicí nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 27. 8. 2020, č. j. 27 C 136/2019-205, zamítl žalobu na určení, že právní vztah založený smlouvou o smlouvě budoucí kupní uzavřenou dne 14. 2. 2018 mezi žalobkyní a žalovanou, jejímž předmětem je oboustranný závazek žalobkyně a žalované uzavřít mezi sebou na výzvu žalované kupní smlouvu o převodu vlastnického práva k pozemkům parc. č. 4292/30, parc. č. 4292/14, parc. č. 4292/15, parc. č. 4292/20, parc. č. 4292/22 v k. ú. Dejvice, zapsaných v katastru nemovitostí na LV 5660 pro katastrální území Dejvice, obec Praha, neexistuje (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně jako budoucí prodávající s žalovanou jako budoucí kupující uzavřely dne 14. 2. 2018 smlouvu o smlouvě budoucí kupní, jejímž předmětem byl oboustranný závazek účastnic uzavřít mezi sebou na výzvu žalované kupní smlouvu o převodu vlastnického práva k pozemkům parc. č. 4292/30 o výměře 22891 m², druh pozemku ostatní plocha, způsob využití dráha, parc.č. 4292/14 o výměře 509 m², druh pozemku ostatní plocha, způsob využití jiná plocha, parc. č. 4292/15 o výměře 16 m², druh pozemku ostatní plocha, způsob využití jiná plocha, parc. č. 4292/20 o výměře 455 m², druh pozemku ostatní plocha, způsob využití jiná plocha, a parc. č. 4292/22 o výměře 176 m², druh pozemku ostatní plocha, způsob využití jiná plocha, zapsaným v katastru nemovitostí na LV č. 5660 pro katastrální území Dejvice, obec Praha, jakož i úprava dalších souvisejících práv a povinností mezi žalobkyní a žalovanou. Pozemek parc. č. 4292/22 vznikl oddělením od pozemku parc. č. 4292/1. Pozemek parc. č. 4292/30 vznikl oddělením od pozemku parc. č. 4292/1. Dopisem ze dne 30. 5. 2019 namítla žalobkyně neplatnost smlouvy o smlouvě budoucí s odůvodněním, že byla uzavřena v rozporu se zákonem č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále jen „zákon o privatizaci“ či „ZoP“). Soud prvního stupně nejprve posuzoval, zda je dán naléhavý právní zájem na určení neexistence právního vztahu založeného předmětnou smlouvou o smlouvě budoucí. Dovodil, že tomuto tak není, neboť žaloba vytváří nejistotu v právních vztazích. I přes tuto skutečnost se však soud prvního stupně zabýval věcí samou. Soud prvního stupně vyšel ze zákona č. 77/2002 Sb., o akciové společnosti České dráhy, státní organizaci Správa železniční dopravní cesty a o změně zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, v platném znění, a ze zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, v platném znění, podle kterého byla zřízena státní organizace Správa železniční dopravní cesty. Uvedl, že Správa železniční dopravní cesty, nyní Správa železnic, státní organizace (dále jen „žalobkyně“) vznikla ke dni 1. 1. 2003, přičemž při nakládání s majetkem se řídí zejména zákonem č. 77/2002 Sb., o akciové společnosti České dráhy, státní organizaci Správa železniční dopravní cesty a o změně zákona č. 266/1994 Sb., o drahách (dále jen „ZoČD“), a ve věcech v něm neupravených zákonem č. 77/1997 Sb., o státním podniku (dále jen „zákon o státním podniku“ či „ZoSP“). Podle § 21 odst. 2 ZoČD žalobkyně hospodaří s majetkem vymezeným v § 20 odst. 1 a 2 a v § 38a odst. 1. Podle § 38a odst. 1 ZoČD příslušnost k hospodaření s majetkem určeným k úhradě závazků státní organizace České dráhy vymezeným v příloze k uvedenému zákonu přešla k 1. 7. 2004 z Ministerstva dopravy na žalobkyni. Podle § 38a odst. 3 ZoČD majetek uvedený v příloze k citovanému zákonu určený k úhradě závazků státní organizace České dráhy se považuje za majetek pro stát trvale nepotřebný a nakládání s ním nevyžaduje souhlas vlády. Při převodu tohoto majetku státu na jiné právnické či fyzické osoby postupuje žalobkyně přiměřeně podle zvláštního zákona. Soud prvního stupně dále uvedl, že žalobkyně sama žalovanou ve smlouvě o smlouvě budoucí výslovně ujistila, že nakládání s předmětnými pozemky podle ustanovení § 38a ZoČD nevyžaduje souhlas vlády (čl. I odst. 2 smlouvy o smlouvě budoucí), tudíž že je oprávněna uzavřít tuto smlouvu a k uvedenému kroku není třeba žádného souhlasu či rozhodnutí orgánu výkonné moci. Jak vyplynulo z Výroční zprávy žalobkyně pro rok 2007, při prodeji nepotřebného majetku podle ustanovení § 38a ZoČD bylo podle zákona o privatizaci postupováno pouze v případě majetku, jenž byl vládou vyhlášen do privatizace. Naopak v případě majetku nevyhlášeného do privatizace bylo postupováno mimo režim zákona o privatizaci, navíc v roce 2006 byl mimo režim zákona o privatizaci prodán nepotřebný majetek v hodnotě přesahující 1,28 miliardy Kč. Soud prvního stupně s odvoláním na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 22/99, Pl. ÚS 23/2000 a II. ÚS 485/98, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1780/2017, Legislativní pravidla vlády a Metodickou pomůcku pro přípravu návrhů právních předpisů vypracovanou autorským kolektivem odboru vládní legislativy Úřadu vlády dovodil, že zákon o privatizaci se použije pouze v případě majetku, na který byl zpracován privatizační projekt a který byl v souladu s tímto zákonem vyhlášen do privatizace podle § 5 zákona o privatizaci a nebyl z privatizace následně vyňat. Soud prvního stupně uzavřel, že zákon o privatizaci se na předmětnou smlouvu o smlouvě budoucí nepoužije, protože poznámka pod čarou nemůže stanovit závazná pravidla chování ani interpretace právního předpisu a nelze na základě ní dojít k takovému výkladu, jenž by popřel jasné pravidlo stanovené v zákoně „nahoře nad čarou“, tj. že se souhlas vlády nevyžaduje. I pokud by se měl zákon o privatizaci přiměřeně použít, bylo by možné aplikovat jeho úpravu jen v tom rozsahu, v jakém sám odkazující právní předpis vlastní úpravu neobsahuje. Pokud § 38a odst. 3 ZoČD jasně stanoví, že se souhlas vlády nevyžaduje, nelze toto pravidlo přiměřenou aplikací zákona o privatizaci popřít. K uzavření smlouvy o smlouvě budoucí není potřebný souhlas vlády, čehož si je žalobkyně vědoma, neboť uvedené závěry zcela odpovídají její dlouhodobé praxi. Ustanovení § 17c ZoSP se nepoužije. Majetek dle přílohy ZoČD je podle § 38a odst. 3 ZoČD nepotřebný pro celý stát, tudíž i pro všechny státní organizace a organizační složky, proto jeho nabízení na Portálu veřejné správy by šlo proti smyslu zákona. Soud přitom vyšel ze zjištění, že podle čl. 45 až 47 Legislativních pravidel schválených usnesením vlády č. 188 ze dne 19. 3. 1998, je třeba odlišovat nenormativní a normativní odkaz na jiný právní předpis. Má-li být odkazem na jiný právní předpis dosaženo závazného použití nebo naopak vyloučení použití právních norem obsažených v jiném právním předpisu, je nutné tak učinit prostřednictvím normativního (závazného) odkazu přímo v textu zákona „nad čarou“. Nelze toho naopak dosáhnout prostřednictví odkazu v poznámce pod čarou, která podle čl. 47 Legislativních pravidel nemůže mít normativní (závaznou) pova