23 Cdo 3628/2020 — Nejvyšší soud

23 Cdo 3628/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 1. 2021 Spisová značka:23 Cdo 3628/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.3628.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:6. 4. 2021 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 989/21 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 3628/2020-262USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Centrum sociálních služeb Tachov, příspěvková organizace, se sídlem v Tachově, Americká 242, PSČ 347 01, IČO 00377805, zastoupené JUDr. Petrem Haluzou, advokátem, se sídlem v Praze 9 - Újezd nad Lesy, Poříčská 2082/41, PSČ 190 16, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem v Praze 3, Orlická 2020/4, PSČ 130 00, IČO 41197518, o zaplacení částky 4 940 551,68 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 405/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2020, č. j. 54 Co 117/2020-232, t a k t o : I. Dovolání se odmítá II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí částku 4 940 551,68 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že je příspěvkovou organizací zřízenou Plzeňským krajem a pobytovým zařízením sociálních služeb podle § 34 odst. 1 písm. e) a f) zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, tedy domovem pro seniory a domovem se zvláštním režimem, a že v souladu s ustanovením § 36 tohoto zákona a § 17a zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění (dále též jen „zákon o veřejném zdravotním pojištění“), v tomto svém zařízení poskytuje ošetřovatelskou péči na základě zvláštní smlouvy s žalovanou ze dne 8. 1. 2015 (dále jen „smlouva“). K této smlouvě byl pro rok 2016 uzavřen úhradový dodatek, v němž si strany sjednaly úhradu poskytnuté zdravotní péče podle vyhlášky č. 273/2015 Sb. Žalobkyně považuje ujednání o úhradovém doplatku za neplatné s poukazem na nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. prosince 2016, sp. zn. Pl.ÚS 19/16, kterým bylo zrušeno ustanovení § 4 odst. 2 a příloha č. 1, část B) bod 2 písm. b) vyhlášky č. 273/2015 Sb., o stanovení hodnot bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulačních omezení pro rok 2016, ve slovech „a e)“, když v tomto nálezu Ústavní soud shledal zrušenou část úhradové vyhlášky pro rok 2016 jako protizákonnou a protiústavní, jakož i na nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2545/16. Neplatnost dodatku podle žalobkyně spočívá v tom, že jde o smlouvu uzavíranou adhezním způsobem ve smyslu § 1798 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), kde žalobkyně vystupuje v pozici slabší strany, a také nelze přehlédnout Ústavním soudem jasně deklarovaný závěr, že účelně vynaložené náklady na poskytování zdravotní péče by měly být hrazeny z plateb zdravotních pojišťoven v plném rozsahu, aby jejich výše byla nejen pokryta, nýbrž aby adresát těchto plateb měl vytvořen prostor i pro přiměřený zisk. To se však v jejím případě neděje, když v jí provozovaných zařízeních jsou náklady na poskytovanou péči vyšší než úhrady, kterou za ni obdrží. Jen z hlediska nákladů na mzdy zdravotnických pracovníků a zákonných odvodů z těchto mezd žalovaná žalobkyni dluží žalovanou částku 4 940 551,68 Kč. Žalobkyně při tom nepovažuje za přípustné, aby tyto náklady byly umořovány z dotací zřizovatele, neboť se jedná o nesystémové řešení, které navíc může znamenat porušení rozpočtové kázně, jelikož tyto náklady měly být hrazeny ze systému veřejného zdravotního pojištění. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 16. 10. 2019, č. j. 12 C 405/2018-204, žalobu zamítl (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Vyšel ze zjištění, že ke smlouvě byl pro rok 2016 uzavřen dne 26. 1. 2016 úhradový dodatek č. 8, který byl změně dodatkem č. 11 ze dne 1. 12. 2016. Tento dodatek upravil způsob úhrady tak, že bude prováděna způsobem odpovídajícím úhradové vyhlášce s tou výjimkou, že koeficient 1,03, uvedený v příloze č. 1, části B, odst. 2 písm. b) úhradové vyhlášky, byl nahrazen koeficientem s hodnotou 1,04. Výši úhrady za rok 2016 pak žalovaná vypočetla v částce 1 961 776,50 Kč pro Domov pro seniory Panorama a v částce 1 377 413,82 Kč pro Domov pro seniory Kurojedy. Žalobkyně s výpočtem provedeným žalovanou nesouhlasila a reklamovala jej, avšak žalovaná jejím námitkám nevyhověla s odkazem na dohodnutý způsob úhrady poskytované zdravotní péče. Zřizovatel žalobkyně jí poskytl neinvestiční příspěvek na provoz v částce 9 053 096 Kč, z čehož část byla účelově určena na poskytování základních činností v sociálních službách. Hospodářský výsledek žalobkyně za rok 2016 skončil přebytkem ve výši 11 248,40 Kč s tím, že na jejím financování se v rozsahu 54 % podílely zdroje z její vlastní činnosti, v rozsahu 23 % vyrovnávací platby, v rozsahu 15 % příspěvky od zřizovatele a v rozsahu 8 % úhrady ze zdravotních pojišťoven. Soud prvního stupně takto zjištěný skutkový stav posoudil podle ustanovení § 17 a § 17a zákona o veřejném zdravotním pojištění a § 1798 a násl. o. z. a dospěl k závěru, že úhrada poskytnutá žalovanou za služby poskytnuté v roce 2016 vycházela z uzavřených dodatků, tato ujednání shledal platnými, přičemž neshledal důvod do nich zasahovat. Smlouvy, tak jak jsou žalující straně předkládány, vycházejí z rámcových smluv, tedy jejich obsah je dán zákonem a prováděcím předpisem, jejich charakter je specifický a nelze je považovat za adhezní v pravém slova smyslu, neboť jejich znění nevychází pouze z libovůle žalované, ale de facto je dáno právními předpisy. Soud poukázal na to, že závěry Ústavního soudu, na které se odvolává žalobkyně, se vztahují výlučně na případ, kdy mezi účastníky nebyl uzavřen úhradový dodatek. Navíc výše smluvené úhrady se neřídila zrušenou úhradovou vyhláškou, ale byla stanovena dohodou stran. Žalobkyni se taktéž nepodařilo prokázat, že by úhradou za rok 2016 bylo zasaženo do jejího práva na podnikání, když její hospodaření v tomto roce neskončilo ztrátou, ale naopak ziskem, byť minimálním. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne ze dne 28. 5. 2020, č. j. 54 Co 117/2020-232, rozsudek soudu prvního stupně výrokem potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Zdůraznil, že byť ujednání o úhradových dodatcích vycházelo z úhradové vyhlášky, jednalo se o úhradu smluvenou, v souladu s níž žalovaná žalobkyni plnila. Za této situace pak nebylo namístě aplikovat na daný případ žalobkyní akcentované judikaturní závěry Ústavního soudu určené výhradně k řešení stavu absence způsobu stanovení výše úhrady za zdravotní péči poskytovanou žalobkyní. Uvedený závěr plyne i z odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV ÚS 2545/16, v němž je výslovně uvedeno, že soud je povolán ke stanovení ceny ošetřovatelské a rehabilitační péče poskytnuté pojištěncům umístěným v zařízeních sociálních služeb s pobytovými službami, nebyla-li tato cena mezi pobytovým zařízením sociálních služeb a zdravotní pojišťovnou pro konkrétní období platně sjednána. Nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 13. prosince 2016, sp. zn. Pl. ÚS 19/16, na který se žalobkyně odvolává, byla úhradová vyhláška částečně zrušena toliko s účinky ex nunc. Poukázal také na to, že dle ustálené judikatury „státní orgány nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování uplatňovaly právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě předtím, než se tyto nálezy staly vykonatelnými (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st.31/10, 426/2010 Sb.). Odvolací soud dále uvedl, že nelze dovodit neplatnost ujednání stran o výši úhrady za poskytnutou zdravotní péči. I pokud by byl úhradový doplatek uzavřen adhezním způsobem, podle ustanovení § 1800 odst. 2 o. z., neplatnosti ujednání o ceně se nelze dovolávat podle § 1793 a násl. o. z. upravujících tzv. neúměrné zkrácení, bylo-li sjednáno jasným a srozumitelným způsobem, nehledě k tomu, že právo uplatnit neúměrné krácení je podle ustanovení § 1795 o. z. omezeno prekluzivní lhůtou jednoho roku od uzavření smlouvy, která však žalobkyni marně uplynula. Odvolací soud poukázal na nález Ústavního soudu Pl. ÚS