23 Cdo 378/2022 — Nejvyšší soud

23 Cdo 378/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 8. 2022 Spisová značka:23 Cdo 378/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.378.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:8. 11. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 378/2022-266 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně a) J. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Lucií Růžičkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Jana Růžičky 1165/2a, PSČ 148 00, žalobkyně b) UNIQA pojišťovně, a. s., se sídlem v Praze 6, Vokovicích, Evropská 810/136, PSČ 160 00, IČO 49240480, zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL. M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, PSČ 110 00, o nahrazení rozhodnutí Finančního arbitra podle části páté o. s. ř., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 170/2019, o dovolání žalobkyně b) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2021, č. j. 29 Co 172/2021-168, takto: I. Dovolání žalobkyně b) se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 11. 2020, č. j. 23 C 170/2019-140, zastavil řízení v rozsahu, v němž žaloba žalobkyně b) směřovala proti nálezu finančního arbitra ze dne 18. 4. 2019, č. j. FA/SR/ZP/1583/2018-24, ve znění rozhodnutí o námitkách ze dne 20. 6. 2019, č. j. FA/SR/ZP/1583/2018-37, v části požadavku na zamítnutí návrhu na uložení sankce ve výši 15 000 Kč (výrok I). Dále zamítl žalobu, aby soud nahradil výše uvedený nález finančního arbitra tak, že žalobkyně b) je povinna zaplatit žalobkyni a) částku 84 200 Kč s příslušenstvím a uložit účastnici náhradu nákladů řízení (výrok II). Dále výše uvedený nález finančního arbitra v jeho výroku II nahradil tak, že AXA životní pojišťovna, a. s., je povinna zaplatit navrhovatelce J. K. částku ve výši 13 800 Kč s příslušenstvím (výrok III). Dále soud zamítl žalobu žalobkyně b), aby soud nahradil předmětný nález finančního arbitra tak, že se návrh J. K. na určení neplatnosti pojistné smlouvy zamítá (výrok IV), a rozhodl o nákladech řízení (výrok V). Soud prvního stupně uvedeným rozsudkem rozhodoval o žalobě proti výše uvedenému rozhodnutí finančního arbitra (ve znění rozhodnutí o námitkách), kterou podala jak navrhovatelka [žalobkyně a)], tak instituce [žalobkyně b)]. V uvedeném nálezu finanční arbitr (ve znění rozhodnutí o námitkách) rozhodl o tom, že se určuje, že pojistná smlouva č. 1111567184, kterou dne 20. 5. 2010 uzavřely navrhovatelka a instituce, je neplatná (výrok I nálezu finančního arbitra); dále uložil instituci zaplatit navrhovatelce částku 28 200 Kč (výrok II nálezu finančního arbitra); ve zbývající části návrh navrhovatelky zamítl (výrok III nálezu finančního arbitra) a uložil instituci podle § 17a zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o finančním arbitrovi“), zaplatit sankci ve výši 15 000 Kč na účet Kanceláře finančního arbitra (výrok IV nálezu finančního arbitra). K odvolání žalobkyně a) Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 7. 6. 2021, č. j. 29 Co 172/2021-168, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II, III a V zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I). V témže výroku odvolací soud uvedl, že výroky II a III výše uvedeného nálezu finančního arbitra pozbývají účinnost, a ve výroku II soud rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud vycházel z toho, že žalobkyně a) napadla odvoláním výroky II, III a V rozsudku soudu prvního stupně. V průběhu odvolacího řízení však žalobkyně a) vzala podáním ze dne 27. 5. 2021 zpět návrh na zahájení řízení před finančním arbitrem v celém rozsahu, neboť žalobkyně b) jí doplatila celou částku požadovanou v řízení před finančním arbitrem, potažmo v řízení před soudem podle části páté o. s. ř. Žalobkyně b) se zpětvzetím souhlasila. Odvolací soud proto podle § 250h odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 222a odst. 1 o. s. ř. zrušil odvoláním napadenou část rozsudku soudu prvního stupně a řízení v tomto rozsahu zastavil. Současně dle § 250h odst. 3 o. s. ř. vyslovil, že (neukončeným řízením podle části páté o. s. ř.) dotčená část rozhodnutí finančního arbitra pozbývá účinnost. Výrok I usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně b) dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení právních otázek, které dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly řešeny. Konkrétně se dovolatelka tázala, zda je soud vázán při vyslovení neúčinnosti rozhodnutí správního orgánu podle § 250h odst. 3 o. s. ř. předmětem řízení podle části páté o. s. ř. vymezeným žalobcem či zda je rozhodný rozsah, v jakém byl návrh vzat zpět. Dále zda může soud při zastavení řízení vyslovit pozbytí účinnosti jen některých výroků správního rozhodnutí nebo v situaci, kdy navrhovatel vezme zpět svůj návrh na zahájení správního řízení v plném rozsahu, je soud povinen s ohledem na rozsah zpětvzetí rozhodnout o pozbytí účinnosti správního rozhodnutí jako celku. Další otázka se týkala toho, zda může obstát vedlejší výrok ukládající povinnost jako samostatný výrok v situaci, kdy byla vyslovena neúčinnost hlavního výroku, na kterém je vedlejší výrok závislý, a zda je na místě, aby soud při zpětvzetí návrhu podle § 250h odst. 1 o. s. ř. prohlásil za neúčinný i výrok nálezu finančního arbitra o sankci podle § 17a zákona o finančním arbitrovi. Dovolatelka namítala, že bylo zasaženo do její možnosti žádat od finančního arbitra vrácení sankce jí uložené v řízení před finančním arbitrem, konkrétně výrokem IV předmětného nálezu finančního arbitra, když odvolací soud nevyslovil neúčinnost tohoto výroku. Dále namítala, že podle napadeného rozhodnutí zůstal pravomocný a účinný výrok I a výrok IV nálezu finančního arbitra, ačkoli v důsledku zpětvzetí návrhu došlo k odpadnutí předmětu řízení o žalobě i předmětu řízení předchozího správního řízení jako celku. Podle dovolatelky soud nesprávně nevyslovil neúčinnost závislých výroků. Navrhla proto, aby dovolací soud změnil výrok I napadeného rozhodnutí tak, že vysloví neúčinnost předmětného nálezu finančního arbitra v celém rozsahu. Žalobkyně a) ve vyjádření k dovolání uvedla, že z dikce § 250h odst. 3 o. s. ř. vyplývá, že v řešeném případě pozbyl předmětný nález finančního arbitra účinnost přímo ze zákona a že soud nerozhoduje o pozbytí účinnosti rozhodnutí správního orgánu. Podle žalobkyně je tak předmětný nález finančního arbitra neúčinný jako celek, a to bez ohledu na znění výroku I usnesení odvolacího soudu. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání včas podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi otázkou, v jakém rozsahu vysloví soud neúčinnost rozhodnutí správního orgánu v případě, že účastník vzal v průběhu řízení podle částí páté o. s. ř. zcela zpět svůj návrh na zahájení řízení před správním orgánem dle § 250h o. s. ř., již zabýval, a to v usnesení ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1885/2021. V citovaném rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud k závěru, že pro rozsah, v jakém soud vysloví pozbytí účinnosti správního orgánu dle § 250h odst. 3 o. s. ř. v případě, že účastník vezme návrh na zahájení řízení před správním orgánem zcela zpět, je určující předmět řízení podle části páté o. s. ř., tedy to, v jakém rozsahu je věc v návaznosti na podání žaloby (znovu) projednávána, s přihlédnutím též k § 250f písm. b) a c) o. s. ř. Nejvyšší soud se v citovaném rozsudku rovněž zabýval tím, zda má v takovém případě soud vyslovit také pozbytí účinnosti závislého výroku správního rozhodnutí, a dospěl k závě