23 Cdo 3921/2023 – Nejvyšší soud

23 Cdo 3921/2023-95 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Hany Poláškové Wincorové ve věci žalobkyně Royal Jerky s.r.o., se sídlem v Praze 10, Štěrboholská 1434/102a, identifikační číslo osoby 06935834, zastoupené JUDr. Petrem Plavcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Zábradlí 205/1, proti žalované Generali České pojišťovně a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, identifikační číslo 45272956, o zaplacení částky 238 217 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 77 C 200/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2023, č. j. 53 Co 165/2023-73, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se v řízení po žalované domáhala zaplacení částky 238 217 Kč s příslušenstvím jako pojistného plnění z titulu Pojistné smlouvy o pojištění a podnikání TopGEN uzavřené mezi žalobkyní a právní předchůdkyní žalované dne 18. 3. 2019 (dále jen „pojistná smlouva“). Tvrdila, že v době od 15. 8. 2021 do 16. 8. 2021 došlo k pojistné události, neboť neznámý pachatel nezjištěným předmětem přestřihl visací zámek od mříže okna do kanceláře žalobkyně, oknem vnikl do výrobny a odcizil movité věci v hodnotě 247 600 Kč. Žalovaná měla žalobu za nedůvodnou s tvrzením, že žalobkyni již poskytla pojistné plnění ve výši 9 383 Kč odpovídající sjednanému pojistnému limitu pro případ dosažení pouze nultého stupně zabezpečení pojištěných prostor, neboť okno, kterým pachatel vnikl do objektu, nebylo zevnitř uzavřeno (bylo otevřené) a mříž nebyla zabezpečena patřičným počtem visacích zámků, tedy nebyl naplněn první, druhý ani třetí stupeň zabezpečení podle všeobecných pojistných podmínek pro pojištění podnikání VPP POD 2014/03 (dále jen „pojistné podmínky“), které byly součástí pojistné smlouvy. 2. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 2. 2. 2023, č. j. 77 C 200/2022-48, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu o zaplacení částky 238 217 Kč s příslušenstvím a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 900 Kč (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů odvolacího řízení žalované ve výši 900 Kč (výrok II). 3. Rozsudek odvolacího soudu (výslovně ve všech výrocích) napadla žalobkyně včasným dovoláním, v němž namítla nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a navrhla napadené rozhodnutí změnit a žalobě vyhovět, případně jej zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně měla dovolání za přípustné: a) pro řešení otázky důkazního břemene a povinnosti tvrzení ve vztahu k žalované (dále jen „první otázka“), při němž se podle ní odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představované jí citovaným rozhodnutím „č. j. 8 Nt 33/2023 ze dne 29. dubna 2010“ (správně šlo o rozsudek ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4378/2008, jež je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz). Případně měla být „předmětná právní otázka odvolacím soudem právně řešena jinak“. Zdůraznila, že prokázala existenci pojistné události – krádeže a že ve vztahu k tvrzení, že žalobkyně neuzavřela okno, stíhalo důkazní břemeno žalovanou, která jej neunesla. Odvolací soud podle ní pochybil, vycházel-li z toho, že otevření okna pachatelem trestného činu musela prokazovat žalobkyně, a nikoliv žalovaná, čímž nesprávně právně posoudil otázku důkazního břemene a povinnosti tvrzení. Vytýkala přitom odvolacímu soudu, že vycházel (stejně jako soud prvního stupně) z nesporného zjištění, že okno bylo otevřené a nebylo poškozené, neboť v řízení neučinila nesporným, že okno sama otevřela. Podle žalobkyně nelze i při zjištění otevřeného a nepoškozeného okna po spáchání krádeže vyloučit, že okno bylo před jejím spácháním zavřené, neboť okno lze otevřít i nenásilným způsobem, případně pachatelem nebo pomocníkem trestného činu mohl být i zaměstnanec žalobkyně. b) pro rozpor napadeného rozhodnutí s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (odkázala na rozsudky ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3221/2006, ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2757/2016, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3359/2018, ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4606/2018, a ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 764/2022, a také na nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2061/08, jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz) v otázce výkladu smluvního ujednání o tzv. minimálním zabezpečení (dále jen „druhá otázka“), neboť podle ní odvolací soud řádně nepoužil výkladová pravidla uvedená v § 555 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), ve vztahu k jazykovému, logickému a teleologickému výkladu (principu rozumnosti) pojistné smlouvy (resp. pojistných podmínek). Případně měla být „předmětná právní otázka odvolacím soudem právně řešena jinak.“ Argumentuje tím, že jazykový výklad pojistných podmínek nevylučoval, aby byl objekt zabezpečen vyšším stupněm zabezpečení, a že žalobkyně mohla užít jiné zabezpečení se stejným nebo vyšším účinkem. I logickým výkladem (argumentem a minori ad maius) bylo podle ní nezbytné dovodit, že postačuje-li ke splnění pojistných podmínek (minimálního zabezpečení) zavřené okno, musí postačovat i jiný zvolený prostředek, který je „větší“, resp. účinnější nebo stejně účinný (zamčená mříž, zazděné okno apod.). Namítala též, že odvolací soud nevyložil úmysl stran podle účelu, které plnily pojistné podmínky (zamezení výplaty pojistného plnění v případě, kdy pachatel odcizil věc vniknutím do objektu, aniž by musel překonat jakoukoliv překážku) a podle principu rozumnosti, neboť rozbití jednoduchého proskleného zamčeného okna je podle ní mnohem jednodušší než odstranění zámku na okenní mříži, a tudíž jednoduché zamčené okno zabraňuje vniknutí do objektu mnohem menší měrou (nebo alespoň stejnou) než okno, které je zvenku zamřížované (byť zevnitř otevřené). Za nesmyslný pak považovala výklad, podle kterého by zamčené okno naplňovalo podmínku pro minimální stupeň zabezpečení, a zabezpečení okna uzamčenou mříží nikoliv. Odvolacímu soudu žalobkyně vytýkala též nesprávnou (ne)aplikaci § 557 o. z., neboť pojistnou smlouvu předložila žalovaná, všechny výrazy v ní uvedené použila jako první a nebylo možné dospět k jednoznačnému závěru o výkladu pojmu minimálního zabezpečení po použití všech metod výkladu. c) pro řešení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené (případně otázky, která „měla být odvolacím soudem řešena jinak“), „zda pojistné podmínky u pojištění kryjící rizika krádeže jsou zvláště nevýhodné ve smyslu § 1800 o. z., pokud vylučují možnost pojištěného nahradit uvedený minimální stupeň zabezpečení majetku (který je podmínkou pro výplatu pojistného plnění) vyšším stupněm zabezpečení“ (dále jen „třetí otázka“). Namítala, že cílem ustanovení pojistných podmínek, které vyžaduje naplnění konkrétně uvedeného minimálního stupně zabezpečení, aniž je možné toto zabezpečení nahradit vyšším stupněm zabezpečení, zjevně je pojištěného „nachytat“ a nemravně obohatit pojišťovnu a takové ustanovení je pro pojištěného zvláště nevýhodné ve smyslu § 1800 o. z. 4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, případně zamítnutí. Žalobkyně podle ní nedostála požadavkům na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání a dovolacího důvodu a při výkladu pojistných podmínek postupovaly soudy nižších stupňů správně. 5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalobkyně rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Dovolací soud posoudil dovolání s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti těm částem napadeného rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nim postrádá jakoukoliv argumentaci. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s.