23 Cdo 4006/2019 — Nejvyšší soud

23 Cdo 4006/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 12. 2020 Spisová značka:23 Cdo 4006/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.4006.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Rozhodčí řízení Dotčené předpisy:§ 12 odst. 2 předpisu č. 216/1994Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:14. 3. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 4006/2019-405 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně České dráhy, a.s., se sídlem v Praze 1, Nábřeží L. Svobody 1222, PSČ 110 15, IČO 70994226, zastoupené JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Křižovnické náměstí 193/2, PSČ 110 00, proti žalované ŠKODA TRANSPORTATION a.s., se sídlem v Plzni, Jižní Předměstí, Emila Škody 2922/1, PSČ 301 00, IČO 62623753, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem, se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, o vyloučení rozhodce z důvodu podjatosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 185/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2016, č. j. 51 Co 305/2016-124, t a k t o : Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2016, č. j. 51 Co 305/2016-124, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 7. 4. 2016, č. j. 65 C 185/2015-92, přerušil řízení do pravomocného skončení řízení ve věci vedené pod sp. zn. 65 C 197/2015 u Obvodního soudu pro Prahu 1. Soud prvního stupně takto rozhodl o návrhu žalobkyně na určení, že rozhodce Mgr. Milan Polák je vyloučen z rozhodování v rozhodčím řízení vedeném mezi účastníky před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále též jen „Rozhodčí soud“) pro podjatost. Své rozhodnutí přitom odůvodnil tím, že v mezidobí bylo ve věci rozhodnuto rozhodčím nálezem ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. Rsp 1327/12, přičemž žalobkyně se domáhá zrušení tohoto rozhodčího nálezu v řízení vedeném pod sp. zn. 65 C 197/2015 u Obvodního soudu pro Prahu 1. Jedním z tvrzených důvodů pro zrušení uvedeného rozhodčího nálezu je přitom i skutečnost, že ve věci se zúčastnil rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování. Za této situace tedy měl soud prvního stupně za to, že jsou zde dány důvody pro přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť v řízení vedeném pod sp. zn. 65 C 197/2015 u Obvodního soudu pro Prahu 1 je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu v projednávané věci. K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 10. 2016, č. j. 51 Co 305/2016-124, zrušil usnesení soudu prvního stupně a řízení zastavil (výrok pod bodem I), rozhodl o postoupení věci Rozhodčímu soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů (výrok pod bodem III). Odvolací soud se zabýval v souladu s § 103 o. s. ř. tím, zda jsou dány podmínky řízení, tedy zda soudy mají pravomoc o vyloučení rozhodce rozhodnout, a dovodil, že nikoliv. Po právní stránce vyšel z § 12 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále též jen „ZRŘ“), přičemž poukázal na názor komentářové literatury k možnému nahrazení postupu podle § 12 odst. 2 ZRŘ postupem podle pravidel stálého rozhodčího soudu. Strany si v kupní smlouvě ze dne 9. 4. 2004 v čl. XII. odst. 7 sjednaly rozhodčí doložku. Zavázaly se zde řešit spory vzniklé v souvislosti s touto smlouvou především smírnou cestou. Spory, jež nebude možné vyřešit v přiměřené době, pak podle tohoto ujednání měly být řešeny Rozhodčím soudem složeným z 3 rozhodců v souladu s rozhodčími pravidly tohoto soudu. Z toho podle odvolacího soudu vyplývá, že strany uzavřely rozhodčí doložku, v níž se dohodly, že jejich spory bude řešit stálý rozhodčí soud, který vydal rozhodčí řád, v němž je upraven postup při vyloučení rozhodce pro podjatost. Podle čl. 22 odst. 1 Řádu rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ve znění účinném ke dni zahájení rozhodčího řízení, tedy ke dni 29. 6. 2012 (dále jen „Řád“), je každá ze stran oprávněna odmítnout rozhodce, předsedu rozhodčího senátu nebo jediného rozhodce, jestliže má důvodné pochybnosti o jeho (jejich) nepodjatosti. Odmítnutí musí být provedeno do zahájení ústního jednání. Jestliže k odmítnutí dojde později, rozhodne se o něm jenom v případě, kdy důvod, který vedl k opožděnému odmítnutí, byl uznán za závažný. Podle odstavce 2 pak o odmítnutí rozhodce rozhodují zbývající členové rozhodčího senátu. Jestliže mezi nimi nedojde k dohodě nebo jestliže odmítnutí směřuje proti dvěma nebo všem rozhodcům, rozhoduje o odmítnutí výlučně předsednictvo, které také rozhodne o odmítnutí jediného rozhodce. Tímto postupem byl podle odvolacího soudu nahrazen postup podle § 12 odst. 2 ZRŘ, přičemž odvolací soud zdůraznil, že předmětné ustanovení není ustanovením kogentním, je tedy možné se od něj odchýlit, k čemuž v projednávané věci došlo. K tomu dále odvolací soud dodal, že dohody mezi stranami, resp. úpravy v Řádu, si byla vědoma i žalobkyně, která dne 10. 9. 2015 podala k Rozhodčímu soudu odmítnutí rozhodce Mgr. Milana Poláka z důvodu podjatosti, přičemž o jeho odmítnutí rozhodovali zbývající členové rozhodčího senátu, kteří však nedošli k dohodě, proto o odmítnutí rozhodce dále rozhodovalo předsednictvo Rozhodčího soudu usnesením ze dne 21. 10. 2015 tak, že námitce podjatosti nevyhovělo. Odvolací soud tak uzavřel, že pravomoc rozhodnout o vyloučení rozhodce není v dané věci svěřena soudu, ale orgánům rozhodčího soudu. Je zde tedy nedostatek podmínek řízení, který nelze odstranit (§ 104 odst. 1 o. s. ř.). Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, kterým jej napadla z důvodu nesprávného právního posouzení věci, když má za to, že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávné aplikaci § 12 odst. 2 ZRŘ. Podle dovolatelky otázka povahy ustanovení § 12 odst. 2 ZRŘ, tj. zda se jedná o ustanovení kogentní či dispozitivní, nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud uspokojivě vyřešena, stejně tak jako otázka vztahu tohoto ustanovení a vnitřních pravidel rozhodčích soudů. Nejvyšší soud se sice k těmto otázkám vyjádřil v usnesení ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3022/2016, avšak jeho závěry jsou zjevně právně chybné a ve svých důsledcích neústavní. Podle dovolatelky je proto na místě, aby dovolací soud otázku právní povahy ustanovení § 12 odst. 2 ZRŘ posoudil jinak než ve shora zmíněném rozhodnutí. Výklad zastávaný odvolacím soudem a vyjádřený rovněž ve zmíněném usnesení Nejvyššího soudu podle dovolatelky neodpovídá jazykovému znění dotčeného ustanovení. Věta druhá § 12 odst. 2 ZRŘ upravuje svébytné a ničím nepodmíněné právo stran domáhat se u obecného soudu rozhodnutí o tom, zda jsou dány důvody pro vyloučení rozhodce. Případná dohoda stran o postupu při vyloučení rozhodce tak podle dovolatelky nezbavuje kteroukoliv z nich práva obrátit se v dané věci na nezávislý soud, neboť aplikované ustanovení je kogentní a strany se od něj dohodou nemohou odchýlit. To plyne současně i z toho, že ZRŘ je svým obsahem i účelem procesním předpisem veřejného práva, upravujícím postup v rámci rozhodčího řízení. Dovolatelka dále odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07, přičemž poukazuje na zde obsažené závěry ohledně nikoliv neomezené možnosti stran, co se týká dohody na procesních pravidlech rozhodčího řízení. Výklad odvolacího soudu pak podle názoru dovolatelky vede k tomu, že vnitřní pravidla stálého rozhodčího soudu mají přednost před zákonem a mohou derogovat zákonem garantované právo účastníků řízení na to, aby otázka podjatosti a nestrannosti rozhodce byla posouzena před nezávislým soudem. Takový výklad by pak odporoval ústavnímu pořádku, konkrétně článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovolatelka podle svého názoru nemůže být zbavena možnosti k uplatnění postupu podle věty druhé § 12 odst. 2 ZRŘ, tím spíše, když z relevantního znění Řádu nevyplývá, že zde stanovený postup pro vyloučení rozhodce nahrazuje postup podle dotčeného ustanovení. Odvolacímu soudu dále vytýká, že nepodrobil doktrinální názory kritickému hodnocení a rozhodnutí neopatřil vlastní argumentací, čímž založil nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Dovolatelka dále uvádí, že jmenování a vyloučení rozhodců představují dvě věcně zcela odlišné situace, přičemž dodává, že existence důvod