23 Cdo 4069/2018 — Nejvyšší soud

23 Cdo 4069/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 1. 2019 Spisová značka:23 Cdo 4069/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.4069.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:30. 3. 2019 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 8.4.2019III.ÚS 1176/19prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.odmítnuto14.5.2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 4069/2018-484 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně ELTODO, a.s., se sídlem Novodvorská 1010/14, Lhotka, 142 00 Praha 4, IČO 45274517, zastoupené Mgr. Jindřichem Králem, advokátem se sídlem Husova 240/5, 110 00 Praha 1, proti žalované ENERGON Dobříš s.r.o., se sídlem č.p. 1665, 263 01 Dobříš , IČO 25727362, zastoupené Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem Nádražní 58/110, 150 00 Praha 5, o zaplacení 2 394 111,85 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 6 C 193/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu Praze ze dne 23. 5. 2018, č. j. 25 Co 79/2018-455, t a k t o : Dovolání žalované se odmítá. O d ů v o d n ě n í : Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací podle § 10a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) přezkoumal dovolání žalované včas podané proti rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 23. 5. 2018, č. j. 25 Co 79/2018-455, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 13. 12. 2017, č. j. 6 C 193/2016-411, jímž bylo rozhodnuto, že základ žalobního návrhu je důvodný a že o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Oba soudy shodně dospěly k závěru, že žaloba je důvodná, neboť ze skutkových zjištění vyplynulo, že žalovaná porušila smluvní povinnost vyplývající pro ni ze smlouvy o dílo uzavřené s žalobkyní a v důsledku tohoto jednání odstoupil investor od smlouvy o dílo uzavřené s žalobkyní, kdy tímto odstoupením od smlouvy vznikla žalobkyni škoda, kterou je žalovaná povinna nahradit (§ 2913 občanského zákoníku – dále jen „o. z.“). Odvolací soud při právním posouzení vyšel ze zjištění, že žalovaná, jako subdodavatel díla, se ve smlouvě o dílo uzavřené mezi účastníky zavázala dodržovat při plnění díla technologický předpis provádění prací při demontáži vedení vysokého napětí a plán bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dále jen „BOZP“), podle jehož čl. 5.1. musely být všechny práce na vedení prováděny jen na zařízení bez napětí. Žalovaná porušila nejen tuto smluvní povinnost, ale i zákonnou povinnost vyplývající z § 16 písm. b) zákona č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky BOZP při práci. Odvolací soud se přiklonil i k závěru soudu prvního stupně, že je obecně známé, že práce na nevypnutém elektrickém zařízení může způsobit vážná zranění i smrt. Pokud žalovaná postupovala zcela úmyslně v rozporu se závazným plánem BOZP, kdy demontáž lana střihem ve výšce bez navijáku byla prováděna na nevypnutém křižném vedení, porušila závažně předpisy týkající se BOZP a na tomto závěru nemohou podle odvolacího soudu změnit nic ani závěry znaleckého posudku, jímž by eventuálně mohlo být prokazováno, že i při takto nedodrženém plánu BOZP zvýšené riziko nehrozilo. Odvolací soud nepovažoval za důvodnou námitku žalované, že odstoupení od smlouvy je neplatné z toho důvodu, že nebylo odstoupeno bez zbytečného odkladu, když porušení smluvní povinnosti bylo zjištěno 11. 6. 2015 a do odstoupení od smlouvy dne 3. 7. 2015 byly žalobkyní činěny kroky k odvrácení odstoupení od smlouvy. Z těchto důvodů proto lhůtu mezi porušením smlouvy a odstoupením od smlouvy, která nebyla bezobsažným obdobím, považoval odvolací soud za přiměřenou. Za neodůvodněnou považoval odvolací soud i námitku žalované, že se soud prvního stupně nezabýval spoluzaviněním společnosti HOCHTIEF CZ, a. s., jako dalším subdodavatelem žalobkyně, který též měl porušit smluvní povinnosti, a toto porušení mělo být dalším důvodem odstoupení od smlouvy investorem, neboť i kdyby k porušení smlouvy tímto dalším subdodavatelem žalobkyně bylo prokázáno, šlo by podle odvolacího soudu o tzv. kumulativní příčinnost, kdy více škůdců způsobí škodu, avšak jednání každého z nich by samo o sobě způsobilo škodlivý následek. Odvolací soud dovodil, že v daném případě je třeba postupovat analogicky podle § 2915 o. z., a že tedy dělená odpovědnost za vzniklou újmu nepřipadá v úvahu. Potvrdil proto mezitímní rozsudek soudu prvního stupně, když další dokazování pro stanovení výše plnění nebylo soudem prvního stupně zatím prováděno. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že nebylo provedeno dostatečné dokazování ohledně porušení povinnosti žalovanou. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jakýkoliv rozpor se závazným plánem BOZP je nutné považovat za podstatné porušení podmínek předpisů týkajících se BOZP při práci, odůvodňující sjednané odstoupení od smlouvy, byť by byl takový postup bezpečný, jak by prokázaly důkazy soudem odmítnuté. Podle dovolatelky nelze otázky, zda určitá činnost byla provedena bezpečně či nikoliv, posoudit jako notorietu. Provádění prací v energetice je velice odbornou činností a nelze tak posuzovat za notorietu způsob, jakým se má správně demontovat vedení vysokého napětí. Dovolatelka má za to, že bylo vybočeno z mezí pro použití tzv. notoriety a odvolací soud se odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1885/2008, podle něhož musí být účastníkům umožněno, aby dokazovali, že poznatek o tzv. úředně známé skutečnosti není správný. Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud se tím odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 2484/2012) při posouzení její námitky ohledně neplatnosti odstoupení od smlouvy z důvodu, že nebylo provedeno „bez zbytečného odkladu“. Nesprávné právní posouzení spatřuje dovolatelka i v otázce posouzení spoluzavinění společnosti HOCHTIEF CZ, a. s., resp. žalobkyně na vzniku škody, byla-li tato společnost subdodavatelem žalobkyně, a za situace, kdy dalším důvodem odstoupení od smlouvy o dílo investorem bylo nedodržení povinností touto společností při provádění díla. Odvolací soud se při řešení, res. neřešení této otázky odchýlil podle dovolatelky od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1851/2002, neboť v rámci mezitímního rozsudku mělo být zhodnoceno i spoluzavinění této společnosti, resp. žalobkyně na vzniku škody. Dovolatelka odkázala i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1221/2006 s tím, že aby bylo možno rozhodnout mezitímním rozsudkem, musí být najisto postaveno splnění všech podmínek odpovědnosti za škodu, tedy i vznik škody, přičemž závěr o vzniku škody nelze zaměnit s otázkou určení její výše, o níž se rozhoduje v dalším řízení. Namítá, že v napadeném rozsudku otázka vzniku škody nebyla vůbec posuzována, až na to, že odvolací soud pouze uvedl, že odstoupením od smlouvy vznikla žalobkyni škoda, kterou je žalovaná povinna nahradit. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, případně změnil tak, že žaloba se zamítá. K dovolání žalované podala vyjádření žalobkyně, která navrhla odmítnutí dovolání případně jeho zamítnutí, pokud by bylo dovolání shledáno přípustným. Podle žalobkyně dovolatelka neformulovala žádnou právní otázku k namítanému nedostatečnému dokazování, neprovedení navrhovaného důkazu znaleckým posudkem, která by měla zakládat přípustnost dovolání. Žalobkyně má za to, že odvolací soud správně a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu posoudil otázku lhůty pro odstoupení – „bez zbytečného odkladu“, když vzal při právním posouzení nejen samotnou dobu mezi porušením povinnosti žalovanou a odstoupením od smlouvy, ale vzal v úvahu veškeré okolnosti konkrétního případu. Žalobkyně se domnívá, že není důvodná též námitka žalované, že odvolací soud nepřihlédl ke spoluzavinění společnosti HOCHTIEF CZ, a. s. na vzniku škody. Má za to, že odvolací soud správně odkázal na § 2915 o. z., neboť ve smyslu tohoto ustanovení není důvod pro to, aby rozsah odpovědnosti žalované byl poměrně snižován, jestliže mohlo k odstoupení investorem od smlouvy uzavřené s žalobkyní, tedy ke vzniku škody na majetku žalobkyně, vést jednání jak žalované, tak i společnosti HOCHTIEF CZ, a. s. Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na v