23 Cdo 4110/2009 — Nejvyšší soud

23 Cdo 4110/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 2. 2012 Spisová značka:23 Cdo 4110/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.4110.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 373 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:26. 3. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 4110/2009 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce Ing. Z. B., zastoupeného Mgr. Ivetou Čaňkovou, advokátkou, se sídlem v Jablonci nad Nisou, Dolní náměstí 679/5, proti žalované BONTONFILM a.s., se sídlem v Praze 5, Nádražní 344/23, PSČ 151 34, IČO 26737493, o zaplacení částky 1 728 955 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Cm 387/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. května 2009, č. j. 2 Cmo 388/2008-180, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. května 2009, č. j. 2 Cmo 388/2008-180, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou domáhal na žalované zaplacení částky 1 728 955 Kč s příslušenstvím. Tato částka představuje ušlý zisk žalobce v důsledku skutečnosti, že žalovaná v roce 2005 neodebrala sjednané množství videokrabiček a videokazet. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. října 2008, č. j. 26 Cm 387/2007-164, rozhodl, že nárok žalobce je co do základu po právu a že co do výše se zůstavuje konečnému rozhodnutí. Soud prvního stupně zjistil, že účastníci mezi sebou uzavřeli smlouvy o dodávkách videokrabiček na rok 2005 a o dodávkách videokazet V-O na rok 2005 podepsané žalobcem dne 20. 3. 2005 a žalovanou dne 15. 4. 2005, v nichž se žalovaná zavázala k odběru videokrabiček v množství cca jednoho milionu kusů a k odběru videokazet V-O v množství cca jednoho milionu kusů v období od 1. 1. 2005 do 31. 12. 2005. Dále bylo ujednáno, že pracovníci Videoduplikace Zlín si budou operativně ze skladu (z kontextu se podává, že šlo o sklad žalované ve Zlíně, v němž měly být vyčleněny prostory pro žalobce) odebírat potřebné množství pro výrobu a každé pondělí sdělí žalobci faxovou zprávou odebrané množství za uplynulý týden. Tato zpráva bude současně sloužit jako doklad k vystavení dodacího listu a faktury. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalobce vyzval žalovanou ke splnění objemu odběrů videokrabiček a videokazet za rok 2005 dne 15. 3. 2006. Žalobce dále dopisem ze dne 17. 7. 2006 vyzýval žalovanou k písemnému sdělení, zda ve skladě ve Zlíně je prostor pro navezení a uskladnění videokazet s tím, že na základě sdělení žalované žalobce dodá kazety ve Zlíně. Pro případ, že sklad ve Zlíně nebude připraven pro dodávku videokazet, vyzval žalobce žalovanou k převzetí videokazet v místě podnikání žalobce. V dopisu ze dne 19. 6. 2006 adresovaném zástupkyni žalobce žalovaná uvedla, že trh VHS se zcela zhroutil a nelze předpokládat, že by to žalobce nezaznamenal. Žalovaná má za to, že zboží bude odebíráno operativně, a to v množství potřebném pro výrobu, a že odběr zboží byl v souladu se smlouvami. Z výpovědi svědka M. B., který pracoval pro žalovanou jako vedoucí střediska, soud prvního stupně zjistil, že v rozhodné době nebyla ve skladu ve Zlíně volná kapacita. Soud prvního stupně věc posoudil podle § 421 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), podle něhož vyplývá-li ze smlouvy, že množství zboží je určeno ve smlouvě pouze přibližně, je prodávající oprávněn určit množství zboží, které má být dodáno, ledaže smlouva přiznává toto právo kupujícímu. Pokud smlouva nestanoví něco jiného, nesmí odchylka přesáhnout 5 % množství stanoveného ve smlouvě. V řízení nebylo prokázáno, že by smlouva uzavřená mezi účastníky byla měněna a nebylo zjištěno, že by tzv. reporty upravovaly závazným způsobem odběr zboží. Reporty vypovídají pouze o již učiněných dodávkách zboží a nic z nich nelze dovodit stran budoucího odběru zboží. Žalovaná v řízení neprokázala svoje tvrzení, že od smluv odstoupila. Jako účelovou posoudil soud prvního stupně námitku žalované, že žalobce nesplnil svoji povinnost zboží dodat, když již z procesního stanoviska žalované vyplývá neochota zboží přijmout. Soud prvního stupně proto rozhodl mezitímním rozsudkem, že nárok žalobce je po právu. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. května 2009, č. j. 2 Cmo 388/2008-180, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že nárok žalobce není co do základu po právu. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Uzavřené smlouvy posoudil podle § 409 a násl. obch. zák. jako smlouvy kupní. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že ve smlouvě se žalobce zavázal k dodávce cca 1 milionu kusů videokrabiček a cca 1 milionu kusů videokazet s přípustnou odchylkou 5 %. Žalovaná se zavázala k jejich odběru. Odvolací soud odmítl námitku žalované, která se dovolávala předchozí zavedené praxe mezi stranami při dodávkách a odběru tohoto zboží. Jakákoli předchozí praxe mezi stranami, které se žalovaná dovolávala, je nerozhodná, protože na dodávky pro rok 2005 byly uzavřeny dvě kupní smlouvy a účastníci byli povinni řídit se jejich obsahem. Povinnosti stanovené ve smlouvách (dodat sjednané množství zboží a odebrat je) trvají bez ohledu na námitky žalované, že smlouva zanikla. V této souvislosti vycházel odvolací soud z ustanovení bodu V smluv, podle něhož byla smlouva sjednána do konce roku 2005 s tím, že může být dodatkem po odsouhlasení smluvními stranami dále prodloužena. Toto ustanovení však nemění nic na tom, že povinnosti sjednané v předmětných smlouvách trvají.  Odvolací soud dovodil, že v případě přetrvávajících vzájemných povinností účastníků nelze uvažovat o škodě podle ustanovení § 373 obch. zák., neboť do doby, do níž budou trvat vzájemné smluvní povinnosti účastníků, nelze na žalované spravedlivě požadovat ušlý zisk z neodebraného zboží, k jehož odběru povinnost žalované trvá. Přitom konstrukce žalobce, spočívající v oddělení části sjednaného zboží a dosud uskladněného ve skladu žalobce, jehož úhrady požadavkem na zaplacení kupní ceny se žalobce na žalované domáhá jinou žalobou u soudu, a té části sjednaného zboží, kterou žalobce neuvažuje k dodání, nezískal ji u konečného dodavatele a z níž uplatňuje ušlý zisk v tomto řízení, představuje za dané situace neopodstatněný rozpor. S ohledem na to odvolací soud nárok žalobce na náhradu škody formou ušlého zisku neshledal po právu, když žalobci dosud taková škoda nevznikla. Nesprávnost rozsudku soudu prvního stupně podle odvolacího soudu spočívá rovněž v tom, že soud prvního stupně se nevypořádal se shora uvedenými okolnostmi, nikterak nespecifikoval uzavřené smlouvy a vyšel pouze ze zjištění, že účastníci uzavřeli smlouvy, aniž by se blíže zabýval jejich obsahem a okolnostmi, za nichž byly uzavřeny. Nekonstatoval existenci škody, nezabýval se otázkou porušení smluvní povinnosti a odpovědnosti žalované za škodu, neposoudil, zda právní vztah účastníků a jejich práva a povinnosti dosud trvají. Svůj závěr řádně nezdůvodnil. Odvolací soud uvedl, že se těmito otázkami v rámci své přezkumné činnosti zabýval, přičemž usoudil, že práva a povinnosti účastníků vyplývající ze smlouvy dosud trvají a proto nárok na náhradu škody není za tohoto stavu po právu. Odvolací soud napadené rozhodnutí změnil. Současně však v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Žalobce uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel předně namítá porušení zásady dvojinstančnosti soudního řízení, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je možno označit za překvapivé. Tato vada řízení spočívá dle dovolatele v tom, že soud prvního stupně ve svém rozhodnutí v podstatě nevyjádřil žádný právní názor, jeho odůvodnění neobsahuje žádnou právní kvalifikaci uzavřených smluv a uplatněného nároku, ani odkazy na ustanovení právních předpisů, o které soud opřel své rozhodnutí. Jeho rozhodnutí je tudíž nepřezkoumatelné a proto je rozhodnutí odvolacího soudu co do právního zhodnocení sporu prvním rozhodnutím ve věci. Dle názoru dovolatele nebyly v dané věci splněny podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně, ale byly za výše popsané situace dány podmínky pro zrušení rozsudku soudu prvníh