23 Cdo 4628/2015 — Nejvyšší soud

23 Cdo 4628/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 10. 2017 Spisová značka:23 Cdo 4628/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.4628.2015.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Smlouva o přepravě věci Zástavní právo Dotčené předpisy:§ 162 obč. zák. § 628 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:12. 1. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 4628/2015-485 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně DME, a. s., se sídlem v Praze 9, V Soudním 774, identifikační číslo osoby 25099825, zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, proti žalovanému M. H., se sídlem v Holíně, zastoupenému Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem v Prostějově, Aloise Krále 2640/10, o zaplacení částky 220.627,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 146/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 5. 2015, č. j. 12 Cmo 310/2014-432, takto: I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 5. 2015, č. j. 12 Cmo 310/2014-432, se v rozsahu, kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 122.446,40 Kč s příslušenstvím, a v rozsahu souvisejícího výroku o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalovaného odmítá. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 28. 7. 2014, č. j. 33 Cm 146/2003-404, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 84.058,50 Kč s příslušenstvím blíže ve výroku specifikovaným (bod I. výroku) a zamítl žalobu o zaplacení částky 136.568,90 Kč s příslušenstvím konkrétně ve výroku uvedeným (bod II. výroku). Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod III. výroku) a vyhradil si rozhodnout o svědečném V. P. V., pokud bude uplatněno a vyplaceno (bod IV. výroku). V projednávané věci se žalobkyně domáhala zaplacení částky 220.627,40 Kč s příslušenstvím, která dle žalobních tvrzení (po částečném zpětvzetí žaloby) měla sestávat z částky 98.180,40 Kč, představující cenu přepravného podle přepravní smlouvy uzavřené mezi účastníky 12. 6. 2002 o přepravě náhradních dílu pro automobily z Ruské federace do ČR za dohodnutou cenu 60.521 Kč a náklady spojené s prostoji vozidla (stojné) dohodnuté po 150 USD denně, celkem za pět dnů prostojů při nakládce a tři dny v objektu žalobkyně v P., tedy 1.200 USD, tj. 37.659,60 Kč. Zbylá částka (122.446,40 Kč) představovala náklady vzniklé v souvislosti se skladováním přepravovaného zboží. Soud prvního stupně – vzhledem k tomu, že odvolací soud v předcházejícím kasačním rozhodnutí pohledávku žalobkyně z přepravného posoudil jako nespornou a existující – vyhověl žalobě přiznáním nároku na přepravné v částce 60.521 Kč. Pokud jde o uplatněný nárok na zaplacení stojného ve výši 1.200 USD, vyšel soud prvního stupně z toho, že do okamžiku uplatnění zástavního práva uplatnila žalobkyně pouze stojné za prodlení s nakládkou, nikoliv za stání v P. Vzhledem k tomu, že nedošlo k vyjasnění prostojů v P., přiznal soud prvního stupně žalobkyni stojné pouze za pět dnů při nakládce, tedy částku 23.537,50 Kč. Zbylý nárok, tj. zaplacení 136.568,90 Kč pak posoudil soud prvního stupně jako nárok na náhradu škody a zabýval se tím, zda škodu způsobil žalovaný, nebo si ji žalobkyně způsobila sama. Uzavřel, že v daném případě nic nebránilo žalobkyni, aby přijala nabízené plnění, tedy částku odpovídající požadovanému stojnému, která se jevila nepatrnou k hodnotě zásilky. Žalobkyně však obstrukčním počínáním vůči žalovanému a posléze i příjemci, jež spočívalo v odmítání platby, znemožnila dodání přepravovaného zboží, aniž k tomu měla rozumný důvod a aniž využila svého práva uspokojit se zpeněžením zástavy, o něž ani neusilovala. Žalobkyně se však soustředila pouze na to, aby dosáhla zaplacení svých zvyšujících se nároků, a dle soudu prvního stupně byla tím, kdo vznik tvrzené škody způsobil. Pak všechny důsledky, které nastaly, jdou na její vrub a nemůže na žalovaném požadovat zaplacení tvrzených nákladů. Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu v části, v níž žalobkyně požadovala zaplatit 136.568,90 Kč, zamítl. K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil v bodě II. výroku tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 136.568,50 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným, a potvrdil jej jen co do částky 0,40 Kč s příslušenstvím (první výrok). Dále soud rozhodl o povinnosti žalovaného vůči žalobkyni k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Odvolací soud se neztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a posouzením nároku na stojné. Po doplnění dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyni vzniklo právo na zaplacení stojného v celé uplatněné výši 1.200 USD, tj. 37.659,60 Kč, proto pokud soud prvního stupně přiznal žalobkyni na zaplacení prostojů pouze částku 23.537,50 Kč, je nutno jí ještě přiznat i zbývající částku 14.122,10 Kč. Dále odvolací soud uvedl, že žalobkyně k zajištění svých pohledávek z předmětné přepravy uplatnila dne 12. 7. 2002 vůči žalovanému zástavní právo k přepravované zásilce. V této souvislosti odvolací soud odkázal na své předchozí rozhodnutí ze dne 25. 6. 2012, č. j. 12 Cmo 275/2011-266, ve kterém uzavřel, že žalobkyně měla k uvedenému dni existující pohledávku z přepravného na základě uzavřené přepravní smlouvy o provedení předmětné přepravy (§ 625 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník – dále jen „obch. zák.“) a měla pohledávku ze stojného, neboť došlo ke zdržení při nakládce, jak bylo prokázáno. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalobkyní bylo uplatněno zástavní právo k zásilce v souladu s ustanovením § 628 obch. zák. a § 152 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák“). Soud prvního stupně nesprávně posoudil nárok na zaplacení nákladů vzniklých v souvislosti s uplatněním zástavního práva k zásilce jako nárok na náhradu škody. Uplatněný nárok na zaplacení těchto nákladů je třeba posoudit dle přiměřeného použití § 162 odst. 1 obč. zák., podle kterého zástavní věřitel, jemuž byla zástava odevzdána, je oprávněn ji držet po celou dobu trvání zástavního práva. Vzniknou-li zástavnímu věřiteli účelně vynaložené náklady, má proti zástavnímu dlužníku právo na jejich náhradu. Dle odvolacího soudu žalobkyni vznikly náklady v souvislosti s uplatněním zástavního práva ve výši 47.194 Kč představující náklady skladného v celním skladu žalobkyně, náklady na ruční manipulaci se zásilkou ve skladu, náklady na vyhotovení celního záznamu a za vystavení tranzitních dokumentů a ručení za celní dluh, a dále náklady ve výši 75.252,40 Kč, představující další náklady skladného, náklady na skladovou manipulaci, náklady na převoz ze skladu v P. do skladu v P., foliování, náklady vyskladnění a dopravné do celního skladu v P. Vynaložení a účelnost těchto nákladů je dána dle odvolacího soudu tím, že účastnici vedli jednání ohledně oprávněnosti účtovaných prostojů při nakládce v době od 9. 7. 2002 do 12. 7. 2002, avšak bezúspěšně. Bezúspěšná jednání vedli účastníci i po 12. 7. 2002, kdy žalobkyně žalovanému sdělila, že uplatňuje zástavní právo k přepravované zásilce, která bude uskladněna v celním skladu žalobkyně v P., s upozorněním, že vznikají náklady za skladování, skladovou manipulaci se zásilkou a ručením za celní dluh. Odvolací soud dále blíže odůvodnil účelnost vzniku jednotlivých položek nákladů v souvislosti se skladováním a jejich výši. Odvolací soud nepřijal námitku žalovaného, že žalobkyně výkonem zástavního práva dle § 628 obch. zák. jednala v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku a že jednání žalobkyně spočívající v přerušení přepravy u Celního skladu v P. a určení jiného celního režimu přepravované zásilky lze hodnotit jako výkon práv v rozporu s dobrými mravy. S ohledem na výše uvedené odvolací soud změnil druhý výrok rozsudku soudu prvního stupně a přiznal žalobkyni částku 136.568,50 Kč spolu s příslušenstvím. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný (dále též „dovolatel“) dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolací důvod nesprávného právníh