23 Cdo 478/2024 — Nejvyšší soud

23 Cdo 478/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 7. 2024 Spisová značka:23 Cdo 478/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.478.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Příslušnost soudu věcná Přechodná (intertemporální) ustanovení Dotčené předpisy:§ 65a odst. 2 předpisu č. 266/1994 Sb. čl. II bod 11 předpisu č. 426/2021 Sb. § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:17. 8. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 478/2024-264 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Správa železnic, státní organizace, se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Dlážděná 1003/7, identifikační číslo osoby 70994234, za účasti 1) České dráhy, a. s., se sídlem v Praze 1, Nábřeží L. Svobody 1222, identifikační číslo osoby 70994226, 2) PKP CARGO INTERNATIONAL a. s., se sídlem v Ostravě, Muglinov, Betonářská 580/14, identifikační číslo osoby 47675977, 3) PDV RAILWAY a. s., se sídlem v Ústí nad Labem, Blahoslavova 937/62, identifikační číslo osoby 22792597, 4) KŽC Doprava, s. r. o., se sídlem v Praze 9 – Kolodějích, Meinlinova 336, identifikační číslo osoby 27423069, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 15/2019, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2023, č. j. 29 Co 277/2023-233, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se v řízení podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) domáhala nahrazení rozkladového rozhodnutí (předsedy) Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře (dále jen „Úřad“) ze dne 16. 11. 2018, č. j. UPDI-3231/18-OPDI-SPR/KE, sp. zn. UPDI-RPD0003/18, a prvostupňového rozhodnutí Úřadu ze dne 18. 7. 2018, č. j. UPDI-2186/18-OPDI-SPR-ZA. 2. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 21. 7. 2023, č. j. 24 C 15/2019-209, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 6. 2023, č. j. 24 C 15/2019-177, vydané asistentkou soudce JUDr. Janou Valentovou (výrok I), zastavil řízení (výrok II), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III), poučil žalobkyni o možnosti podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu u soudů ve správním soudnictví (výrok IV) a rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobkyni (výrok V). 3. K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením uvedeným v záhlaví zamítl návrh žalobkyně na přerušení řízení (výrok I), usnesení soudu prvního stupně ve výrocích pod body II až IV potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). 4. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, v němž navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil, případně aby je zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se, dle žalobce, odvolací soud jednak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v řešeném případě jde o odchýlení se od výkladu zvláštního senátu podle zákona č. 131/2002 Sb.), jde současně o otázku, která doposud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena (časová působnost § 65a zákona o drahách vloženého novelou zákonem č. 426/2021 Sb., při zohlednění čl. II bod 11 zákona č. 426/2021 Sb.) a současně o otázku, u které má žalobce za to, že by měla být dovolacím soudem posouzena jinak.“ Žalobkyně dále navrhla, aby dovolací soud spojil tuto věc s řízeními vedenými u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 23 Cdo 1349/2023 a 23 Cdo 1455/2023, v nichž se řešila identická otázka. 5. K dovolání žalobkyně se dle obsahu spisu účastnice řízení nevyjádřily, vyjádřil se pouze Úřad, který není účastníkem řízení. 6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Ačkoliv žalobkyně v úvodu dovolání ohlásila, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá ve výrocích II a III, z dalšího obsahu dovolání je zřejmé, že dovoláním zpochybňuje pouze tu část rozhodnutí odvolacího soudu, kterou bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení, a nikoliv též věcnou správnost výroků o nákladech řízení. Ostatně proti výrokům o nákladech řízení dovolání ani není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 8. Žalobkyně spatřovala přípustnost dovolání (mimo jiné) pro řešení otázky, která „by měla být dovolacím soudem posouzena jinak“. Patrně však přehlédla, že poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v § 237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří pouze na případ právní otázky již vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl nyní odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se zřejmě mylně domnívá žalobkyně, že dovolací soud má jinak posoudit otázku řešenou odvolacím soudem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sb. rozh. obč.). O způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání však nejde, i kdyby žalobkyně takto skutečně uplatňovala čtvrtý z předpokladů přípustnosti uvedených v § 237 o. s. ř, neboť z dovolání není zřejmé, které své (již dříve přijaté) řešení právní otázky má (podle mínění žalobkyně) dovolací soud nyní posoudit jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). 9. Žalobkyně též měla za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky týkající se důvodů, pro které se soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu může odchýlit od výkladu časové působnosti zákona č. 426/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, provedeného zvláštním senátem zřízeným podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále též jen „zvláštní senát“). V tomto ohledu vytýkala odvolacímu soudu, že rozhodl v rozporu se závěry usnesení zvláštního senátu ze dne 16. 1. 2023, sp. zn. Konf 3/2022, z nichž podle žalobkyně plyne, že se na soudní řízení zahájená před účinností zákona č. 426/2021 Sb. ustanovení § 65a odst. 2 zákona o dráhách ve znění pozdějších předpisů nevztahuje. 10. Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť na řešení uvedené otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Problematika časové působnosti zákona č. 426/2021 Sb. totiž dosud nebyla zvláštním senátem meritorně (ve věci samé) vyřešena, a to ani v žalobkyní citovaném usnesení ze dne 16. 1. 2023, sp. zn. Konf 3/2022, řešícím otázku přezkumu předběžného opatření vydaného Úřadem, ve kterém se zvláštní senát k otázce časové působnosti zákona č. 426/2021 Sb. vyjádřil pouze nad rámec důvodů rozhodnutí ve věci samé (tj. formou obiter dictum). Takto učiněný závěr (tj. pouze formou obiter dictum) však nepředstavuje řešení otázky, na němž by soudní rozhodnutí záviselo (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2474/2018, ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4812/2017, a ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1320/2020), a nemůže tedy tvořit ani ustálenou rozhodovací praxi soudu (zvláštního senátu), od níž by se mohl odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlit. 11. Žalobkyně dále namítla, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka posouzení časové působnosti § 65a zákona o dráhách ve znění zákona č. 426/2021 Sb. při zohlednění čl. II bod 11 této novely. Domnívala se, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení čl. II bod 11 zákona č. 426/2021 Sb., pokud dospěl k závěru, že se dané přechodné ustanovení, upravující režim řízení zahájených přede dnem účinnosti zákona č. 426/2021 Sb., vztahuje pouze na správní řízení. V dovolání argumentovala ve prospěch názoru, že nelze podle § 65a odst. 2 zákona o dráhách ve znění účinném od 1. 1. 2022 změnit příslušnost soudu u soudních řízení, která byla z