23 Cdo 4963/2009 — Nejvyšší soud

23 Cdo 4963/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 4. 2011 Spisová značka:23 Cdo 4963/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.4963.2009.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:26. 5. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 4963/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce DOMINO, a. s. se sídlem Brněnská 14, Třebíč, IČ 46900756, zastoupeného JUDr. Karlem Holubem, advokátem se sídlem Nerudova 3, 674 01 Třebíč, proti žalované Česká republika – Ministerstvo financí, Letenská 15, 118 10 Praha 1, IČ 00006947, zastoupené Mgr. Radkem Kocourkem, advokátem se sídlem Helénská 1799/4, 120 00 Praha 2, o zaplacení 1,705.475,40 Kč s přísl., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 46/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. září 2009, č. j. 11 Cmo 88/2009-230, takto: I. Dovolání směřující proti výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. října 2008, č. j. 39 Cm 46/2001-185, co do jistiny v částce Kč 1,200.080,-, se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku Kč 12.360,- do tří dnů od doručení tohoto rozhodnutí k rukám advokáta žalobce JUDr. Karla Holuba. Odůvodnění: Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. října 2008, č. j. 39 Cm 46/2001-185, v pořadí druhým, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku Kč 1,200.080,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. 3. 2001 do zaplacení (výrok I.), v části o zaplacení částky Kč 505.393,40 řízení zastavil (výrok II.) a uložil žalované nahradit žalobci náklady řízení Kč 256.346,50 a státu částku Kč 25.479,- (výrok III.) Předmětem řízení byl nárok žalobce na náhradu škody (převážně ušlého zisku), a to původně proti Fondu národního majetku České republiky a po jeho zániku posléze proti právnímu nástupci, jímž se stala Česká republika, jednající Ministerstvem financí, způsobené nesprávným postupem při vydání části nemovitostí ve vlastnictví žalobce restituentům (fyzickým osobám.) Žalobce požadoval náhradu ušlého zisku za nerealizované zakázky nejméně ve výši Kč 740.969,- a náhradu škody za zpětný leasing v částce Kč 459.111,- s tím, že přesnou výši má určit soudem ustanovený znalec. Na základě znaleckého posudku, zpracovaného pro soud, pak žalobce své nároky omezil na částku Kč 1,200.080,- s příslušenstvím a ohledně částky Kč 505.395,40 vzal žalobce se souhlasem žalované zpět a v tomto rozsahu soud prvního stupně proto řízení podle ust. § 96 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) zastavil. Po obsáhlém dokazování soud prvního stupně vyšel ze znaleckého posudku Ing. Karla Machánka, Csc. a zvláště z dalšího znaleckého posudku znaleckého ústavu INFO 7 – znalecká organizace, s. r. o. ze dne 18. 2. 2008, dospívajícího k závěru, že ušlý zisk z nerealizovaných zakázek pro společnost KARA Slovakia činí Kč 742.246,66 a vzniklé vícenáklady při financování výroby celkem částku Kč 459.111,-. Dále měl soud za prokázáno, že žalobce byl založen Fondem národního majetku jako jediným zakladatelem a zapsán do obchodního rejstříku dne 30. 4. 1992, přičemž základní jmění bylo tvořeno majetkem bývalého státního podniku Rukavičkářské závody Dobříš, závod 09 Třebíč, v souladu s privatizačním projektem č. 3807. Součástí tohoto majetku byly i nemovitosti, představující výrobní areál, mimo jiné pozemek parc. č. 1956 a budovy na něm umístěné. Přestože je žalobce ode dne svého vzniku vlastníkem těchto nemovitostí, uzavřel Fond národního majetku ČR dne 1. 5. 1993 a 1. 12. 1994 dohodly s restituanty M. D., JUDr. J. D. a Ing. E. F., jímž uvedený majetek vydal. Příslušný katastrální úřad sice nárok na vklad vlastnického práva podle uvedených dohod zamítl, avšak vyznačil v katastru u těchto nemovitostí tzv. plombu. Bylo poukázáno, že privatizační projekt v části týkající se restituentů byl dodatečně měněn po zjištění, že restituentům měly být vydány nemovitosti, které však byly vloženy do základního jmění žalobce. V řízení bylo také prokázáno, že v privatizačním projektu se vyskytly nesrovnalosti, neboť byly doloženy dvě různě znějící stránky 13 projektu, týkající se právě části o způsobu vypořádání restituentů. Soud prvního stupně dovodil, že v důsledky „plomby“ vyznačené v katastru byl žalobce omezen ve své obchodní činnosti, v důsledku omezené majetkové dispozice mu nebyly poskytnuty provozní úvěry a pro nedostatek finančních prostředků nemohl realizovat zakázky pro společnost KARA Slovakia v plném rozsahu podle objednávek a musel využít tzv. zpětného leasingu na část svého výrobního zařízení. Požadavek žalobce na ušlý zisk a na vícenáklady na zpětný leasing v celkové částce Kč 1,200.080,- v podstatě odpovídá vyčíslení ve znaleckém posudku ústavu INFO 7. Žalobce tak prokázal vznik škody v rozsahu po částečném zpětvzetí žaloby (ušlý zisk a vícenáklady, jak výše uvedeno) v příčinné souvislosti s jednáním Fondu národního majetku ČR, který uzavřel dohody o vydání nemovitosti ve vlastnictví žalobce restituentům a tím zasáhl neoprávněně do vlastnických práv žalobce v rozporu s ust. § 3 odst. 1 a 2, § 123 a § 126 občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“) I když Fond národního majetku ČR neodpovídá za vypracovaný privatizační projekt (za ten podle zákona č. 92/1991 Sb., o tzv. velké privatizaci, ve znění pozdějších předpisů, odpovídá zakladatel či zřizovatel a schvalující orgán státu správy), Fond národního majetku ČR odpovídá za dispozice (resp. žalovaná jako právní nástupce) odpovědný podle § 420 odst. 1 a 2 obč. zák. Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobě ve výši Kč 1,200.080,- včetně příslušných úroků z prodlení vyhověl. K odvolání žalované proti výrokům I. a III. rozsudku soudu prvního stupně Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje ve správném znění, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku Kč 1,200.080,- s 8% úroky z prodlení od 1. 3. 2001 do 27. 4. 2005, s 9,5% úroky od 28. 4. 2005 do 30. 6. 2005, s 8,75% úroky od 1. 7. 2005 do 31.12.2005, s 9% úroky od 1. 1. 2006 do 31.12.2006, s 9,5% úroky od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, s 9,75% úroky od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007, s 10,5% úroky od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008, s 10,75% úroky od 1. 7. 2008 do 29. 10. 2008 a za dobu od 30. 10. 2008 do zaplacení s ročním úrokem ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, a dále že ve výroku III. o nákladech řízení se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje (výrok I.), a konečně že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku Kč 78.024,- (výrok II.) Odvolací soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně se ztotožnil se skutkovými i právními závěry tohoto soudu. K právnímu posouzení věci odvolací soud zdůraznil, že podle § 20 odst. 2 a 3 zákona č. 171/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky ve věcech převodu majetku státu na jiné osoby a o Fondu národního majetku České republiky, vypořádal Fond též nároky oprávněných osob, jestliže k odnětí vlastnického práva k majetku došlo způsobem uvedeným v § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, za podmínek a ve lhůtách stanovených zákonem. Limitovaným časovým obdobím byla doba do jednoho roku od schválení privatizačního projektu, přičemž podle § 20 odst. 1 zák. č. 171/1991 Sb. mohl Fond svým jménem uzavírat smlouvy a činit jiné právní úkony jen při nakládání svým majetkem. Tato kogentní ustanovení zákona však Fond nešetřil, když uzavřel dohody s restituenty o vydání nemovitostí, k nimž měl vlastnické právo žalobce a nadto až po zákonných lhůtách vzhledem k datu schválení privatizačního projektu dne 10. 4. 1992. Výzvy k vydání věci musely být uplatněny nejpozději do 1. 10. 1991 podle § 5 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. a Fond ani nezkoumal, zda jsou nároky restituentů oprávněné podle § 6 odst. 1 písm. b) cit. zákona, tj. zda věc v rozhodném období přešla na stát znárodněním vykonaným v rozporu s tehdy platnými předpisy. Fond se dopustil zaviněného porušení právních povinností a jeho návrh na vklad vlastnických práv do katastru nemovitostí byl zamítnut pravomocným rozhodnutím Katastrálního úřadu v Třebíči ze dne 14. 11. 2000, č. j. 110-VI-1487/95. Katastrální úřad nemohl postu