23 Cdo 54/2026 — Nejvyšší soud

23 Cdo 54/2026 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 2. 2026 Spisová značka:23 Cdo 54/2026 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:23.CDO.54.2026.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vady podání Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 43 odst. 2 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:19. 3. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 54/2026-49 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyň a) Bayer AG, se sídlem v Leverkusenu, Kaiser-Willhelm-Allee 1, 51368, Spolková republika Německo, b) Bayer HealthCare LLC, se sídlem ve Whippany, 100 Bayer Boulevard, NJ 07981-1544, Spojené státy americké, obou zastoupených Mgr. Jakubem Čechem, advokátem se sídlem v Praze 8, Karolinská 707/7, proti žalované Teva Pharmaceuticals CR, s.r.o., se sídlem v Praze 5, Radlická 3185/1c, identifikační číslo osoby 25629646, zastoupené Mgr. Lukášem Lorencem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 256/34, o zaplacení 10 076 753,80 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 12 Cm 27/2024, o dovolání žalobkyň proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2025, č. j. 3 Cmo 81/2024-29, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Každá ze žalobkyň je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 14 895 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalované. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 29. 10. 2024, č. j. 12 Cm 27/2024-17, žalobu odmítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 2. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) dovoláním napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 3. Usnesení odvolacího soudu napadly žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřovaly podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázek procesního práva. A to konkrétně otázky, zda je důvodem odmítnutí žaloby podle § 43 odst. 2 o. s. ř. pro neurčitost, když se žalobkyně společně domáhají jedné částky představující celkovou škodu jim vzniklou bez vymezení, v jaké konkrétní výši škoda vznikla té které z žalobkyň a když žalobkyně přesně vymezily, z jakého důvodu a na základě jakých skutkových okolností se každá z nich domáhá svých práv, při jejímž řešení se odvolací soud dle názoru žalobkyň odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. A dále otázky, zda brání případná neurčitost žaloby rozhodnutí o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř., když právě procesní nástupnictví má tuto neurčitost odstranit, jež je dle žalobkyň otázkou, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. 4. Žalobkyně uplatnily dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhly, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak, že se usnesení soudu prvního stupně ruší, popřípadě aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 5. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že je považuje za nedůvodné, a navrhla, aby je dovolací soud odmítl. 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné. 7. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 10. Dovolání není přípustné. 11. První otázka dovolatelek dovolání přípustným nečiní, neboť odvolací soud se při řešení této otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 12. Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k závěru, podle kterého požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být jasně a přesně udána peněžitá částka, kterou požaduje a jíž je soud v řízení i při rozhodování vázán a od níž se jen výjimečně může odchýlit v případech uvedených v § 153 odst. 2 o.s.ř. Požaduje-li žalobce, aby mu bylo na náhradě škody přiznáno plnění z více samostatných nároků, musí popsat skutečnosti, kterými u jednotlivých uplatněných nároků na plnění vymezí skutek (skutkový děj), a musí uvést peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit. Uplatňuje-li své nároky jednou žalobou více osob, musí být v žalobě jednoznačně vyloženo, které nároky se týkají každého ze žalobců a žalobní petit musí být formulován tak, aby bylo zřejmé, jaká výsledná částka má být každému z účastníků přisouzena. Pokud žaloba takové náležitosti nemá, nemůže soud jednat o věci samé, stejně jako v případě uplatnění jen jednoho nároku na náhradu škody bez vyčíslení jeho výše (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1661/2005). 13. V projednávané věci se žalobkyně domáhaly svých nároků se samostatným skutkovým základem (samostatných nároků). Žalobkyně a) se domáhala náhrady škody spočívající v ušlém zisku za neprodané výrobky, žalobkyně b) se domáhala vydání (resp. náhrady) bezdůvodného obohacení za neoprávněné užívání jejího majetku (patentu). Uzavřel-li za dané situace odvolací soud, že nespecifikují-li žalobkyně ve své žalobě, v jaké konkrétní výši každá ze žalobkyň uplatňuje svůj (samostatný) nárok, je taková žaloba neprojednatelná, v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat a je třeba takovou žalobu podle § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítnout, aniž by na tomto závěru něco měnilo tvrzení žalobkyň o právním nástupnictví některého z těchto nároků, nikterak se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. 14. Žalobkyněmi citovaná judikatura (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2142/2004, ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 20 Cdo 453/2008, ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3846/2016, ze dne 22. 12. 2021, sp. zn. 29 Cdo 1228/2020, a ze dne 9. 10. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3221/2023) není na projednávanou věc přiléhavá, neboť v těchto rozhodnutích dovolací soud neposuzoval situaci, kdy by žalobou bylo uplatňováno vícero samostatných nároků (vícero žalobci) bez žalobní specifikace konkrétní výše u každého z těchto nároků. 15. Druhá otázka dovolatelek přípustnost jejich dovolání rovněž nezakládá, neboť na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí nerozhodoval o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř., nýbrž o projednatelnosti žaloby. Proto řešení otázky týkající se podmínek vyhovění návrhu na procesní nástupnictví není pro napadené rozhodnutí významné. 16. Dovolací soud v tomto směru připomíná, že podle jeho rozhodovací praxe není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). 17. Dovolací soud proto dovolání žalobkyň odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). 18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 25. 2. 2026 JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu