23 Cdo 889/2025 – Nejvyšší soud

23 Cdo 889/2025-804 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobce R. P., zastoupeného Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Nerudova 1419/22, proti žalované Pelko real a.s., se sídlem v Praze 9, Čakovice, Dyjská 845/4, identifikační číslo osoby 27919536, zastoupené Mgr. Lukášem Jirsou, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská 1731/19, o určení vlastnického práva, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 1 C 118/2018, o dovolání žalobce proti usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 28. 2. 2024, č. j. 1 C 118/2018-730, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 6. 2024, č. j. 8 Co 230/2024-758, takto: I. Řízení o „dovolání“ proti usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 28. 2. 2024, č. j. 1 C 118/2018-730, se zastavuje. II. Dovolání se odmítá. III. Žalobce je povinen zaplatit žalované částku 6 776 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalované. Odůvodnění: 1. 2. Žalobce se domáhal obnovy řízení vedeného u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 1 C 118/2018, v němž se proti žalované domáhal určení vlastnického práva k (v žalobě specifikovaným) nemovitým věcem v k. ú. XY, přičemž jím podaná určovací žaloba byla v původním řízení zamítnuta. 3. Okresní soud v Lounech jako soud prvního stupně usnesením ze dne 28. 2. 2024, č. j. 1 C 118/2018-730, žalobu na obnovu řízení zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 4. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobce napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I napadeného usnesení) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného usnesení). 5. Usnesení odvolacího soudu a usnesení soudu prvního stupně napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v řešení otázky hmotného nebo procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Žalobce konkrétně namítl, že soud prvního stupně nevyslechl jím navrhované svědky, jejichž výslech nemohl navrhnout v původním řízení, nezhodnotil „propojenost mezi společnostmi ACEMA Credit Czech a.s. a žalovanou společností Pelko real a.s.“, a neprovedl důkazy k tomu, „zdali byla naplněna hmotně právní podmínka dle § 160 o. s. ř.“. Dále žalobce namítl, že účastníky uzavřená smlouva o úvěru je smlouvou spotřebitelskou, přičemž je podle žalobce absolutně neplatná. Žalobce měl konečně za to, že v řízení před soudy nižších stupňů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, a navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 6. Ve vyjádření k dovolání žalovaná zpochybnila dovolací argumentaci žalobce, označila jeho dovolání za nepřípustné a nedůvodné a uvedla, že žalobce nevymezil žádnou konkrétní právní otázku. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl. 7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 8. Nejvyšší soud předně podotýká, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce však dovoláním výslovně napadl nejen rozhodnutí odvolacího soudu, ale i rozhodnutí soudu prvního stupně. Občanský soudní řád ovšem neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož absence funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti usnesení soudu prvního stupně podle § 243b ve spojení s § 104 odst. 1 větou první o. s. ř. zastavil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 248/2023, a ze dne 19. 3. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1877/2024). Dovolací soud se dále zabýval dovoláním v části směřující proti usnesení odvolacího soudu. 9. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud dále zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné. 10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 12. Podle § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 13. V části dovolání týkající se námitek, že napadeným usnesením bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces, že soudy neprovedly dokazování svědeckými výpověďmi žalobcem navrhovaných svědků, jakož ani znaleckým posudkem znalecké kanceláře ESTIMATES Consulting s.r.o., a že se soudy nezabývaly tím, zda jsou žalovaná a společnost ACEMA Credit Czech, a.s. propojenými osobami, dovolání trpí vadou absence obligatorních náležitostí dovolání, neboť žalobce nedostál požadavku obsaženému v § 241a odst. 2 o. s. ř., jelikož řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. 14. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jak je tomu i v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje za splněnou. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu s tím, že toto právní posouzení má být jiné, jakož ani pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části, aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se ve svém rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní judikaturou dosud neřešená otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je v jeho rozhodovací praxi rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit, tj. vyřešit dříve řešenou otázku nyní jinak, pak nepředstavují řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2618/2018, ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 944/2023, a ze dne 29. 5. 2024, sp. zn. 23 Cdo 516/2024). 15. Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či (v tomto případě) procesního práva (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). V usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, pak Ústavní soud konstatoval, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2321/2022). Obdobně pak i námitka porušení ústavně garantovaných práv dovolatele může být předmětem dovolacího přezkumu jen za předpokladu, že dovolatel i při namítání porušení svých ústavně zaručených práv řádně vymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích § 237 až 238a o. s. ř. (srov. bod 57 a 58 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45