23 Cdo 938/2024 – Nejvyšší soud

23 Cdo 938/2024-403 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D. a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně KORADO, a.s., se sídlem v České Třebové, Bří Hubálků 869, identifikační číslo osoby 25255843, zastoupené Mgr. Janem Kramperou, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 26/15, proti žalované KORAD Radiators s.r.o., se sídlem v Košicích, Vstupný areál U. S. Steel, Košice – mestská časť Šaca, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 52182606, zastoupené Mgr. Janem Vytiskou, advokátem se sídlem v Praze 3, Velehradská 88/1, o ochranu práv vlastníka ochranných známek a o ochranu před nekalou soutěží, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 22/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2023, č. j. 3 Cmo 71/2022-353, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované. Odůvodnění: 1. Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 4. 2022, č. j. 2 Cm 22/2020-237, žalobu v celém rozsahu zamítl (výroky I až X) a rozhodl o nákladech řízení (výroky XI a XII). 2. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 9. 2023, č. j. 3 Cmo 71/2022-353, opravil rozsudek soudu prvního stupně v záhlaví ohledně obchodní firmy žalované (první výrok); dále rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I až IX potvrdil a ve výroku XI ohledně výše nákladů řízení změnil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok). 3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. Konkrétně dovolatelka formulovala tyto právní otázky: a) Otázka předchozího užívání nezapsaného označení KORAD a uplatnění omezení účinků ochranné známky ve smyslu § 10 odst. 2 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochranných známkách), (dále také jen „ZOZ“). b) Otázka přechodu práv uživatelů dřívějšího nezapsaného označení na žalovanou v důsledku převodu závodu či jiné obdobné právní skutečnosti. c) Otázka převodu či přechodu práv uživatele nezapsaného označení na žalovanou na základě rámcové smlouvy a kupní smlouvy. d) Otázka zániku práv k nezapsanému označení KORAD v důsledku následné registrace ochranné známky téhož znění týmž oprávněným subjektem. 4. U otázky pod bodem a) dovolatelka namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil, zda se ve vztahu k užívání nezapsaného označení KORAD žalovanou uplatní omezení účinků ochranné známky žalobkyně ve smyslu § 10 odst. 2 ZOZ. Dovolatelka odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu a uvedla, že označení musí být užíváno k označování výrobků a služeb, které byly řádně uvedeny na trh. Podle dovolatelky tak užívání nezapsaného označení KORAD, které žalovaná užívala vesměs interně a nikoli namířené směrem k trhu a zákazníkům, nebylo způsobilé omezit účinky ochranné známky žalobkyně, neboť zde chybí naplnění podmínky řádného uvedení na trh. Dovolatelka dále namítala, že se odvolací soud nijak nevypořádal s její argumentací, že před 31. 7. 1991 žalovaná nemohla užívat nezapsané označení v souladu s právem České republiky, neboť v dané době český právní řád nezapsaná označení nechránil a jejich uživatelům nepřiznával žádná práva. 5. U otázky pod bodem b) dovolatelka považovala za nesprávný závěr odvolacího soudu, že žalovaná vstoupila do tržního postavení původního uživatele nezapsaného označení a náleží jí tak práva podle § 10 odst. 2 ZOZ. Dovolatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3944/2019, a namítala, že soudy svůj závěr o tom, že žalovaná vstoupila do tržního postavení svých předchůdců, řádně neodůvodnily a nezabývaly se konkrétními právními tituly v rámci článků nástupnického řetězce, ani tím, zda došlo ke vstupu do tržního postavení původního subjektu na základě právních skutečností obdobných převodu nebo přechodu závodu. Dovozovala, že dle judikatury má v důsledku vstupu do tržního postavení subjektu dojít k nahrazení původního subjektu na relevantním trhu, k čemuž v projednávané věci nedošlo, neboť mateřská společnost VSŽ a. s. nezanikla, dále působila na trhu. Rovněž namítala, že soudy nevysvětlily, co konkrétně bylo v jednotlivých článcích nástupnického řetězce „jinou obdobnou právní skutečností“, v jejímž důsledku žalovaná vstoupila do tržního postavení původního subjektu. 6. K otázce pod bodem c) dovolatelka uvedla, že rozhodnutí ve věci záviselo na posouzení, zda rámcová smlouva a kupní smlouva ze dne 1. 6. 2019 uzavřené mezi U. S. Steel Košice s.r.o. a KORAD Radiators s.r.o. byly takovými právními skutečnostmi, na jejichž základě mohlo dojít k převodu či přechodu nezapsaného označení KORAD na žalovanou. Odkázala na judikaturu, podle které omezení účinků ochranné známky podle § 10 odst. 2 ZOZ nepředstavuje subjektivní právo, ale určitou licenci omezující absolutní právo vlastníka ochranné známky, a že samostatný přechod či převod licence tohoto omezení účinků ochranné známky není možný. Podle dovolatelky je z obsahu smluv zřejmé, že na jejich základě nemohlo dojít k převodu práv k nezapsanému označení KORAD, neboť smlouvy upravovaly přechod konkrétních vyjmenovaných aktiv, nikoli závodu či části závodu, přičemž dle judikatury platí, že práva k nezapsanému označení nelze převést singulární sukcesí. Dovolatelka dále namítala, že i kdyby se jednalo o vstup žalované do tržního postavení U. S. Steel, tak ujednání ve smlouvách vylučující převod práv k duševnímu vlastnictví – tedy dle dovolatelky i práv k nezapsanému označení – měly mít přednost před obecným pravidlem dovozeným v judikatuře. 7. Otázku pod bodem d) dovolatelka konkretizovala tak, že jde o to, zda mohl tvrzený právní předchůdce žalované užívat označení KORAD současně na území Slovenské republiky z titulu ochranné známky a na území České republiky z titulu nezapsaného označení, když označení mělo společný původ v dřívějším nezapsaném označení údajně užívaném na celém území České a Slovenské federativní republiky. Poukázala na to, že soudy vzaly za prokázané, že právnímu předchůdci žalované vzniklo právo k nezapsanému označení KORAD před registrací ochranné známky žalobkyně ve smyslu § 10 odst. 2 ZOZ s účinky pro celé území tehdejší federace. Právní předchůdce žalované pak ukončil užívání KORAD z titulu nezapsaného označení, jelikož si registroval (po rozpadu federace) pro území Slovenské republiky stejnojmennou ochrannou známku. Dovolatelka pak namítala, že totéž je třeba aplikovat také ve vztahu k území České republiky, neboť pokud nezapsané označení mělo účinky pro celou federaci, pak zánik téhož nezapsaného označení na území Slovenské republiky muselo nutně znamenat i jeho zánik pro území České republiky. Dovolatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3944/2019, podle něhož ukončením užívání předmětného označení předchozím uživatelem zaniká omezení účinků ochranné známky a nemůže být znovu obnoveno. 8. Dovolatelka dále namítala vady řízení, které dle jejího názoru zakládají porušení práva na spravedlivý proces, konkrétně namítala nedostatečné odůvodnění závěrů soudů, neúplné zjištění skutkového stavu a neprovedení důkazů předložených žalobkyní a to, že soudy na základě provedených důkazů dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním. Závěrem dovolatelka navrhla, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví, případně aby napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 9. Žalovaná ve vyjádření k dovolání podrobně polemizovala s argumentací dovolatelky a navrhla, aby bylo dovolání v celém rozsahu zamítnuto. 10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je dovolání přípustné. 11. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 12. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhod