24 Cdo 1158/2025 — Nejvyšší soud

24 Cdo 1158/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 4. 2025 Spisová značka:24 Cdo 1158/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:24.CDO.1158.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Závěť allografní [ Závěť ] Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 1534 o. z. § 1539 o. z. § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:26. 5. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 1158/2025-216 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, v právní věci žalobce J. P., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Ježkovou, advokátkou, se sídlem v Nové Pace, K. J. Erbena 1266, proti žalovaným 1) P. Š. a 2) D. Š., oběma zastoupeným JUDr. Kateřinou Součkovou, advokátkou, se sídlem v Jičíně, Šafaříkova 161, o určení, že žalobce je dědicem ze závěti, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 3 C 215/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 12. 2024, č. j. 25 Co 263/2024-166, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným, jež jsou oprávněni společně a nerozdílně, na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 9 147,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Kateřiny Součkové, advokáta. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 7. 2024, č. j. 3 C 215/2023-131, zamítl žalobu žalobce, kterou se domáhal určení, že je závětním dědicem zůstavitele Z. Š., zemřelého 4. 4. 2022 (dále jen „zůstavitel“), a to na základě allografní závěti, sepsané dne 8. 2. 2022 [dále jen „závěť“] (výrok I rozsudku) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovaným 1) a 2) na náhradě nákladů řízení 58 806 Kč (výrok II rozsudku). 2. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobce potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 3. Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal na základě předchozího odkazu pozůstalostního soudu určení, že je dědicem zůstavitele na základě výše označené, a nikoliv vlastní rukou sepsané (tzv. allografní) závěti. 4. Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. 5. Otázka, jaké je postavení dvou povolaných svědků, kteří allografní závěť opatřili svými vlastnoručními podpisy a zda zákon stanoví pro vznik allografní závěti konkrétní postup, nemůže přípustnost dovolání založit, neboť v nyní posuzovaném případě dovoláním kritizovaný právní závěr odvolací soud podle odůvodnění napadeného rozhodnutí neučinil a „postavením“ obou svědků D. i S. [které v obecné rovině a shodně se soudem prvního stupně za způsobilé svědky pořízení závěti považoval] se zabýval jen při hodnocení věrohodnosti jejich výpovědi. Řečeno jinak: okolnost, že měl koncipovat text závěti svědek S. odvolací soud sama o sobě nevedla k závěru o nedůvodnosti žaloby. Uvedená námitka se tak ve skutečnosti zčásti míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), což ji ovšem diskvalifikuje z možnosti jejím prostřednictvím založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Tázal-li se snad dovolatel na to, zda byl svědek D. způsobilým svědkem, pokud spolehlivě neznal totožnost zůstavitele a podle jeho výpovědi mu ani nebyl předložen doklad totožnosti zůstavitele, pak i v tomto směru právní posouzení soudem prvního stupně, aprobované odvolacím soudem (viz odst. 10 napadeného rozhodnutí) sledovalo ustálenou judikaturu dovolacího soudu i komentářovou literaturu (na něž soudy obou stupňů zcela příhodně odkázaly), jež jsou zajedno v tom, že podle ustanovení § 1539 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) se svědci zúčastní pořizování závěti takovým způsobem, aby byli s to potvrdit, že zůstavitel a pořizovatel jsou jedna a táž osoba, přičemž je dovozováno, že úkolem svědků allografní závěti, pořízené ve smyslu ustanovení § 1534 o. z., je potvrdit totožnost zůstavitele jako osoby, která závěť pořídila (k tomu srov. např. závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1706/2018, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2022, sp. zn. 24 Cdo 1612/2022, případně právní názor vyjádřený v díle Novotný, P., Novotná, M. Nový, občanský zákoník. Dědické právo. Praha: Grada Publishing, a.s., 2014, s. 51, podle kterého svědci buď zůstavitele osobně znají, nebo je jim prokázána jeho totožnost a oni mohou potvrdit, že ta osoba, která pořízení poslední vůle učinila, je skutečně zůstavitelem, jehož totožnost je závětí deklarována; shodně též Šešina, M., Muzikář, L., Dobiáš, P. Dědické právo. Praktická příručka. 2. aktualizované vydání. Praha: Leges, 2022, str. 72, podle nějž z povahy věci vyplývá, že musí jít o osoby, které zůstavitele znají, nebo jim zůstavitel musí před zahájením právního jednání svoji totožnost řádně prokázat, například svým občanským průkazem či pasem). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v tomto zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1706/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2023, sp. zn. 24 Cdo 3356/2023). 6. Obsahově vzájemně provázané otázky [to je a) zda slovní projev vůle zůstavitele „ano/jo“ je projevem vůle dostatečně určitým a srozumitelným, b) zda je pro platnost allografní závěti nezbytné, aby zůstavitel při jejím pořizování ústně potvrdil, že závětní listina obsahuje jeho pravou a vážnou poslední vůli, ačkoliv je takové potvrzení zároveň přímo písemně zachyceno v textu závětní listiny a c) zda zůstavitelovým prohlášením, které sám nesepsal, ale byl přítomen jeho přednesu a následně jej sám četl, a poté slovním projevem vůle „ano/jo“ zůstavitel projevuje určitě a srozumitelně svoji vůli] cílí ke kvalitě a formě obsahu prohlášení zůstavitele o tom, že jím podepsaná listina /závěť/ obsahuje projev jeho vůle. Daná otázka však byla rovněž v recentní judikatuře dovolacího soudu (jak na ni podrobně upozornily ve svých rozhodnutích soudy nižších stupňů) v úplnosti vyřešena a ani podané dovolání nemá potenciál, aby se od tam zakotveného řešení Nejvyšší soud odchýlil. 7. V opakovaně citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1706/2018, je vyloženo, že zůstavitel nemusí před dvěma svědky současně přítomnými projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli jen použitím určitých slov (vyslovením formule). Zákon předepisuje pouze to, aby zůstavitel v tomto směru projevil vůli výslovně, a nikoliv jen konkludentně (mlčky), např. přitakáním hlavou či stiskem ruky. Požadavku ustanovení § 476b zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „obč. zák.“), který se obsahově významně neodlišoval znění § 1534 o. z., odpovídalo použití jakýchkoliv slovních výrazů, popřípadě též i obvyklých znamení, jimiž zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými projeví způsobem nevzbuzujícím pochybnosti to, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Bylo totiž nezbytné, aby ten, kdo byl povolán jako svědek a kdo má z tohoto důvodu allografní závěť podepsat, neměl žádné pochybnosti - bez zřetele na skutečný obsah listiny a případné svědkovy vlastní poznatky a názory o obsahu listiny nebo na to, zda byl seznámen s obsahem závěti - o tom, že zůstavitel v listině uvedl poslední vůli (tedy že jde o závěť), a aby svědek z projevu zůstavitele nepochybně věděl, že zůstavitel v závěti skutečně vyjadřuje svoji poslední vůli (tedy že jde o jeho závěť a že ji činí svobodně a vážně) [srov. též právní názory vyjádřené například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2985/99, nebo v rozsudku ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2346/2011]. Uvedené názory sdílí i právní věda, podle níž může být výslovný projev vůle zůstavitele o tom, že listina obsahuje jeho poslední vůli, učiněn ústně, písemně, případně i jiným jednoznačným, nesporným a pochyby nevzbuzujícím způsobem, z něhož je zřejmé jeho vědomí skutečnosti, že listina obsahuje jeho poslední vůli a že s jejím obsahem souhlasí (srov. například Holub, M. Občanský zákoník. Komentář. 1. svazek. § 1 až 487. Praha: Linde, 2002, str. 648). Nejvyšší soud pak již jen pro úplnost doplňuje, že zatímco § 476b obč. zák. počítal s „projevením“