24 Cdo 116/2024 — Nejvyšší soud

24 Cdo 116/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 5. 2024 Spisová značka:24 Cdo 116/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:24.CDO.116.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dědické třídy (o. z.) Dědění Zákonná dědická posloupnost k pozůstalosti (o. z.) Dotčené předpisy:§ 1640 o. z. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:10. 6. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 13.08.2024II.ÚS 2268/24 Jan Svatoň odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost25. 9. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 116/2024-230 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci pozůstalosti po R. M., zemřelém dne XY, za účasti J. B., zastoupené Mgr. Martinem Vondroušem, advokátem se sídlem v Liberci, 8. března č. 21/13, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 27 D 249/2023, o dovolání J. B. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2023, č. j. 15 Co 176/2023-128, takto: Dovolání se zamítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 9. 5. 2023, č. j. 27 D 249/2023-103, ukončil účast v záhlaví jmenované účastnice v řízení o pozůstalosti. Prarodiče zůstavitele i prarodiče jeho rodičů již zemřeli, dětmi prarodičů zůstavitele vyjma rodičů zůstavitele byli jeden strýc ze strany matky, který předemřel jako bezdětný, a jedna teta ze strany otce, která rovněž předemřela se zanecháním jednoho dítěte (sestřenice zůstavitele), i tato sestřenice však zůstavitele předemřela. Účastnice dovozovala své dědické právo ze zákonné dědické posloupnosti v šesté dědické třídě, když uváděla, že je potomkem prarodičů zůstavitele. Ustanovení § 1640 odst. 2 o. z. přiznává dědické právo dětem dětí prarodičů (bratrancům a sestřenicím zůstavitele). Účastnice je dcerou sestřenice zůstavitele, tudíž je vzdálenějším potomkem prarodičů zůstavitele, a nikoli dítětem dítěte prarodičů zůstavitele. Soud konstatoval, že odkaz účastnice na důvodovou zprávu k občanskému zákoníku, která v této souvislosti uvádí „potomky“ namísto „děti“, nemůže obstát, neboť ta nemá normativní závaznost a slouží jako pomůcka při interpretaci zákonné normy. Normativním právním aktem je pouze text zákona, nikoli důvodová zpráva. V případě vymezení okruhu osob, kterým svědčí dědické právo podle ustanovení § 1640 odst. 2 o. z. se nejedná o legislativní zkratku či o pochybení zákonodárce, což vyplývá i z rozlišování zákonodárce mezi výrazy „děti“ a „potomci“ při vymezení osob ze zákonné dědické posloupnosti, např. v dikci ustanovení § 1635 odst. 2 o. z. 2. K odvolání účastnice Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 8. 2023, č. j. 15 Co 176/2023-128, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Uvedl, že odvolatelce jako dceři sestřenice zůstavitele nesvědčí dědické právo ze zákonné dědické posloupnosti dědiců v šesté třídě. Odvolatelka argumentovala, že v důvodové zprávě k ustanovení § 1640 o. z. jsou uvedeni „potomci“ a nikoli „děti“. Odvolací soud vyložil, že důvodová zpráva je nezávazná část návrhu zákona a má sloužit jak k odůvodnění jednotlivých ustanovení, tak k vysvětlení jeho celkového účelu. Proto je využívána hlavně v rámci historické metody výkladu práva. Důvodová zpráva nemá normativní závaznost. II. Dovolání 3. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala účastnice dovolání. Přípustnost dovolání vymezuje otázkou, zda lze ustanovení § 1640 odst. 2 o. z. vyložit tak, že dědí potomek prarodičů zůstavitele. Uvádí, že tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena. Dále k vymezení přípustnosti dovolání uvádí otázku „závaznosti a účelů důvodové zprávy“, konkrétně zda lze z ustanovení § 1640 odst. 2 o. z. zjistit záměr zákonodárce a zda je tento jedním z vodítek, ke kterému je soud povinen přihlédnout. Při řešení této otázky se podle dovolatelky odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka argumentuje, že důvodová zpráva výslovně hovoří o potomcích prarodičů, aniž by princip reprezentace v této dědické třídě omezovala. Smyslem ustanovení je podle dovolatelky vymezení velmi širokého rozsahu zákonných dědiců, a pokud by zákonodárce měl zájem omezit právo reprezentace, bylo by to v důvodové zprávě odůvodněné. Namítá, že zákon je nutno vykládat v souladu s důvodovou zprávou a nesouhlasí s podle ní jazykově restriktivním výkladem. Dovolatelka dále cituje rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, podle nichž je jazykový výklad prvotním přiblížením k aplikované normě, důvodová zpráva je výkladovou pomůckou, a že není-li prokázán opak, je třeba mít za to, že zákonodárce přijal se samotným předpisem i jeho záměr. Dále uvádí dovolatelka zásadu zachování majetkových hodnot v rodině a má za to, že dědictví má připadnout jako odúmrť státu, jen pokud zde není nikdo ze širokého rodinného okruhu. Závěrem dovolatelka poukazuje na výkladové ustanovení § 2 o. z., a na čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a domáhá se extenzivního výkladu, který by podle ní byl jediný ústavně-konformní. Navrhuje proto zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu i zrušení usnesení soudu I. stupně. III. Přípustnost dovolání 4. Nejvyšší soud České republiky soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), se po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 5. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 6. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. V projednávané věci závisí rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení právní otázky, zda podle ustanovení § 1640 odst. 2 o. z. dědí pouze děti dětí prarodičů zůstavitele (nedědí-li některé z dětí prarodičů zůstavitele), nebo zda mohou na základě tohoto ustanovení dědit ještě vzdálenější potomci prarodičů zůstavitele. Protože tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že je dovolání přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. IV. Důvodnost dovolání 8. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. 9. Podle ustanovení § 1640 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), nedědí-li žádný z dědiců páté třídy, dědí v šesté třídě děti dětí sourozenců zůstavitele a děti prarodičů zůstavitele, každý stejným dílem (odst. 1). Nedědí-li některé z dětí prarodičů zůstavitele, dědí jeho děti (odst. 2). 10. V části důvodové zprávy k §§ 1635 – 1641 o. z. se mimo jiné uvádí „Rovněž šestá třída zákonných dědiců se navrhuje jako nová; nedědí-li žádný dědic v páté třídě, má dědictví připadnout potomkům dětí sourozenců zůstavitele a potomkům jeho prarodičů“. 11. Předně lze konstatovat, že důvodová zpráva se zde nedostává do rozporu s textem zákona. Ustanovení § 1640 o. z. v odstavci 1 zakotvuje, že v šesté dědické třídě (vedle dětí dětí sourozenců zůstavitele) dědí děti prarodičů zůstavitele. Odstavec druhý téhož ustanovení potom pamatuje na děti dětí prarodičů zůstavitele, které lze s ohledem na vzdálenější stupeň příbuzenství jazykově označit jako potomky prarodičů zůstavitele. Tímto je naplňován záměr zákonodárce vyjádřený v důvodové zprávě ohledně „potomků prarodičů zůstavitele“. Ani z důvodové zprávy nevyplývá, že by zákonodárce mínil přiznat dědické právo neomezené řadě potomků prarodičů zůstavitele. Naopak z textace zákona je zjevné, že zákonodárce zamýšlel v ustanovení § 1640 odst. 2 o. z. zavést omezený princip reprezentace, když ty, kdo dědí na základě tohoto odstavce označil pojmem „děti“, a nikoli pojmem „potomci“. Pokud by chtěl zákonodárce stanovit opačně, učinil by tak např. jako v první třídě dědiců (srov. § 1635 ods