24 Cdo 1185/2024 – Nejvyšší soud

24 Cdo 1185/2024-467 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobce M. K., zastoupeného JUDr. Sylvou Chalupovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Čajkovského č. 1367/20, proti žalované M. L., zastoupené JUDr. Pavlem Kvíčalou, advokátem se sídlem v Prostějově, nám. T. G. Masaryka č. 195/18, o určení neplatnosti závěti, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 5 C 123/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. září 2023, č. j. 18 Co 286/2022-392, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 900,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Kvíčaly, advokáta se sídlem v Prostějově, nám. T. G. Masaryka č. 195/18. Odůvodnění: 1. Žalobce se svou žalobou ze dne 16. 5. 2018 domáhal určení, že žalovaná není dědičkou po zůstaviteli L. K., zemřelém dne XY (dále jen „zůstavitel“), ze závěti sepsané formou notářského zápisu ze dne 30. 8. 2013, ve které byla dědičkou veškerého majetku zůstavitele ustanovena neteř žalobce, tj. žalovaná. Žalobu odůvodnil tím, že se zůstavitelem se pravidelně stýkal, zůstavitel trpěl stařeckou demencí, která skončila onemocněním typu Alzheimera, a proto byl přesvědčen, že v době sepisu závěti nebyl zůstavitel po psychické stránce v pořádku. Následně svá tvrzení pozměnil v tom smyslu, že měl zůstavitel velmi závažné problémy se zrakem, a závěť tak měla být sepsána před alespoň dvěma svědky. 2. Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 2. 6. 2022, č. j. 5 C 123/2018-342, zamítl žalobu na určení, že žalovaná není dědicem zůstavitele ze závěti ze dne 30. 8. 2013 (výrok I.), a určil, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 26 136 Kč, k rukám jejího právního zástupce (výrok II.) a že žalobce je povinen zaplatit státu náklady řízení ve výši 33 841 Kč (výrok III.). Po té, co shrnul provedené dokazování a svá skutková zjištění a zdůvodnil, ke kterým důkazům se přiklonil a naopak proč některé neprovedl, soud prvního stupně dospěl k závěru o platnosti závěti, neboť „bylo prokázáno, že zůstavitel byl s ohledem na své tehdejší rozpoznávací a ovládací schopnosti schopen pořídit závěť a že byl také schopen si závěť po jejím sepsání notářkou přečíst (i když za pomoci optických pomůcek – brýlí a lupy)“, tedy soud neshledal, že „by zůstavitel spadal do skupiny osob, kdy je možné pořízení závěti formou notářského zápisu pouze za účasti dvou svědků“. 3. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 9. 2023, č. j. 18 Co 286/2022-392, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.); ve výroku II. jej změnil tak, že je žalobce povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 42 169 Kč k rukám právního zástupce žalované (výrok II.) a dále rozhodl, že je žalobce povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8 340 Kč k rukám jejího právního zástupce (výrok III.). V odůvodnění nejprve dovodil, že „soud prvního stupně se řádně vypořádal s námitkou žalobce ohledně duševní nezpůsobilosti zůstavitele pořídit závěť“, když „k dané otázce provedl rozsáhlé dokazování“ a „z něj učinil správné skutkové závěry, které pak i správně právně vyhodnotil“, a poté uvedl, že „pokud jde o námitku žalobce spočívající v tvrzené formální neplatnosti závěti z důvodu oční vady zůstavitele, bylo nutno především posoudit, zda zůstavitel v době sepisu závěti dne 30. 8. 2013 naplňoval či nenaplňoval znaky ve smyslu § 1535 odst. 2 o. z., tedy zda zůstavitel byl osobou se smyslovým postižením a nemohl číst“. Odvolací soud pak v této souvislosti uvedl, že „soud prvního stupně řádně a logicky vysvětlil, proč se při konkurenci provedených důkazů nepřiklonil ke skutkové verzi žalobce, tedy proč dospěl k závěru, že zůstavitel ke dni sepisu závěti byl schopen číst (při využití optických pomůcek)“, a proto uzavřel, že „pokládá za správný a logicky zdůvodněný závěr soudu prvního stupně, že zůstavitel byl schopen si závěť ze dne 30. 8. 2013 přečíst a nenaplňoval tak znaky osoby ve smyslu § 1535 odst. 2 o. z.“. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce prostřednictvím své právní zástupkyně dovolání, jehož přípustnost shledává jednak ve vyřešení otázky, zda byl zůstavitel osobou, jejíž zrakové postižení (nekompenzované technickými či jinými pomůckami) podstatným způsobem snížilo jeho možnost v celém rozsahu si sám přečíst závěť ze dne 30. 8. 2013, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2567/2004, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62, ročník 2006, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4880/2016), a jednak v dosud dovolacím soudem neřešené otázce, zda v případě, je-li pořizovatel závěti osobou se smyslovým postižením ve smyslu § 1535 odst. 2 o. z. (a nemůže tedy číst ani psát bez speciálních technických či jiných kompenzačních pomůcek) by mělo být při sepisu projevu jeho vůle notářským zápisem podle § 65 odst. 1 notářského řádu uvedeno, že se jedná o osobu se smyslovým postižením a jakým způsobem se účastník notářského zápisu seznámil s obsahem tohoto právního jednání. Dovolatel namítal, že „je nesporné a prokázanou skutečností, že zůstavitel (pořizovatel sporné závěti) byl na jedno oko prakticky slepý a na druhém oku se u něj nejméně od roku 2012 rozvinulo onemocnění – makulární degenerace sítnice, které způsobuje poruchu centrálního vidění (oko vidí pouze periferií)“, že „jde o vážnou progredující nemoc“, a proto dovodil, že „zůstavitel ztratil v důsledku svého onemocnění schopnost závěť psanou notářkou sám přečíst, a proto se jednalo o osobu se smyslovým postižením ve smyslu § 1536 o. z.“. Dále dovodil, že „pokud je prokázáno, že účastník notářského zápisu není schopen si jej sám přečíst s běžnými pomůckami (např. brýlemi), ale pouze s technickými či jinými pomůckami, a v notářském zápise chybí ustanovení o tom, jakým způsobem se tato osoba s notářským zápisem výslovně seznámila“, tak „pro absenci těchto speciálních náležitostí ve smyslu § 68 notářského řádu nebude možno listinu považovat za notářský zápis, tedy listina nebude mít charakter veřejné listiny“, jinak řečeno, že „pokud je zůstavitel schopen přečíst text závěti pouze prostřednictvím speciálních technických či jiných pomůcek, je nutno tuto náležitost v notářském zápise výslovně uvést (§ 68 notářského řádu), případně sepsat závěť se dvěma svědky podle § 65 odst. 1 notářského řádu“. Dále dovolatel uvedl, že se soudy při svém hodnocení důkazů vůbec nezabývaly dovolatelem v dovolání vymezenými důkazy, v nichž „jednoznačně svědci i lékařské zprávy potvrdily zdravotní problém zůstavitele se čtením“, a tedy „bylo na místě hodnotit zůstavitele jako neschopného číst, tj. ve smyslu § 65 odst. 1 notářského řádu jako účastníka, který mohl sepsat notářský zápis jen za účasti dvou svědků tohoto úkonu“. Dovolatel rovněž namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu zejména z důvodu, že odvolací soud opomenul „poslední zprávu lékaře MUDr. Polišenského ze dne 25. 7. 2023, který soudu sdělil, že zůstavitel nebyl schopný číst s brýlemi text běžných velikostí, se speciálními zvětšovacími pomůckami snad ano, ale obtížně“. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se určuje, že žalovaná není dědicem zůstavitele a je povinna nahradit žalobci náklady řízení k rukám jeho právní zástupkyně. 5. K dovolání žalobce se vyjádřila prostřednictvím svého právního zástupce žalovaná tak, že dle jejího názoru jsou rozsudky obou soudů spravedlivé, soudy řádně vyhodnotily důkazy, které byly provedeny a z provedených důkazů vyvodily správné právní závěry. Proto navrhla, aby bylo dovolání žalobce odmítnuto. 6. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.). 7. Z obsahu dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je zcela zřejmé, že dovolatel především nesouhlasí se soudy zjištěným skutkovým stavem o schopnosti zůstavitele pořídit závěť sepsanou ve formě notářského zápisu dne 30. 8. 2013, a to s ohlede