24 Cdo 1252/2023 — Nejvyšší soud

24 Cdo 1252/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 7. 2023 Spisová značka:24 Cdo 1252/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.1252.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Závěť allografní [ Závěť ] Svědci Dědění Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 476b obč. zák. § 476e obč. zák. § 476f obč. zák. § 483 obč. zák. § 484 písm. věta první) obč. zák. § 237 o. s. ř. ve znění do 29.09.2017 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:26. 9. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 1252/2023-564 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci dědictví po F. H., zemřelém dne 27. října 2001, posledně bytem ve XY, za účasti 1) M. K., narozené dne XY, bytem ve XY, zastoupené Mgr. Bc. Tomášem Beníčkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Fügnerovo nábřeží č. 2809, a 2) F. H., narozeného dne XY, bytem ve XY, zastoupeného Mgr. Pavlínou Řehovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, třída Tomáš Bati č. 400, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. D 1998/2001, o dovolání F. H. a M. K. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. května 2016, č. j. 18 Co 232/2015-390, takto: I. Dovolání M. K. se odmítá. II. Dovolání F. H. se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Řízení o dědictví po F. H., zemřelém dne 27. 10. 2001, bylo zahájeno usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 5. 11. 2001, č. j. D 1998/01-2. Provedením úkonů v řízení o dědictví byla pověřena JUDr. Eva Dufková, notářka ve Zlíně (§ 38 občanského soudního řádu). Okresní soud ve Zlíně (v pořadí již čtvrtým) usnesením ze dne 8. 6. 2015, č. j. D 1998/2001-339, opraveným usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 9. 2. 2016, č. j. D 1998/2001-365, potvrdil, že dědictví po F. H., zemřelém dne 27. 10. 2001 (dále jen „zůstavitel“) nabyli podle dědických podílů dědicové ze zákona a ze závěti, a to syn F. H. podíl 123649/299976 dědictví a dcera M. K. podíl 176327/299976 dědictví, do nějž náleží v usnesení přesně vymezený majetek zůstavitele, dále určil odměnu včetně náhrady hotových výdajů soudem pověřené notářky JUDr. Evy Dufkové, jako soudní komisařky, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Na základě skutkových zjištění, že zůstavitel zemřel jako vdovec se zanecháním dvou dětí, že pořídil allografní závěť datovanou 24. 10. 2001, v níž ustanovil pro případ své smrti dědici svého majetku dceru M. K. a syna F. H., a to k přesně vymezeným věcem, přičemž o ostatním svém majetku závěť nepořídil, a na základě provedeného dokazování soud prvního stupně poté, co uzavřel, že jelikož zůstavitel závětí nepořídil pro celý majetek, dochází k souběhu dvou dědických titulů a v souladu s ustanovením § 484 věty první občanského zákoníku a podle ustálené judikatury, nedojde-li mezi dědici k uzavření dohody o vypořádání dědictví, slouží v závěti provedené určení věcí a práv pouze k určení výše dědických podílů jednotlivých dědiců, stanovil výsledný dědický podíl pro oba dědice jednotně, s tím, že „při výpočtu dědického podílu každého dědice sečetl částku, která na dědice připadla při dědění zákona, a částku, která témuž dědici náležela ze závěti, a poměr výsledné částky vůči ceně celého dědictví představuje konečnou výši dědického podílu každého dědice“. Ohledně započtení darů na dědické podíly dědiců soud prvního stupně dovodil, že se zůstavitel „snažil pomáhat oběma dědicům při zajišťování jejich bydlení stejně, jak finančně tak i manuálně“, že „se staral jako dobrý otec o zajištění obou svých dětí podle svých sil a možností“, a proto uzavřel, že „zůstavitelovým jednáním nedošlo za jeho života k bezdůvodnému zvýhodnění jednoho z dědiců, darování, které jim poskytl za života, lze mít za obvyklá, a proto není důvod k jejich započtení na dědický podíl žádného z dědiců“, a protože zůstavitel nedal v závěti příkaz k započtení, započtení u majetku děděného dle závěti „nepřipadá v úvahu“, a není důvod provést ani započtení daru na majetek, který se dědí podle zákona, a proto byl tento majetek dědicům potvrzen podle zákonných dědických podílů. Vzhledem k tomu, že mezi dědici v průběhu řízení nedošlo k dohodě o vypořádání dědictví, soud prvního stupně potvrdil nabytí dědictví podle dědických podílů. K odvolání M. K. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 5. 2016, č. j. 18 Co 232/2015-390, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Poté, co se vypořádal s námitkami F. H. proti platnosti závěti obsaženými v jeho vyjádření k odvolání, tak, že tyto „byly vypořádány již ve sporném řízení“, odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně náležitě zjistil skutkový stav věci, že správně vyšel z toho, že F. H. se nepodařilo prokázat neplatnost uvedené závěti zůstavitele, když byla jeho žaloba na určení, že M. K. není dědičkou zůstavitele z této závěti, ve sporném řízení zamítnuta, a ztotožnil se také se závěrem, že nedošlo-li mezi dědici k dohodě o vypořádání dědictví, potvrdí soud nabytí dědictví podle dědických podílů, při jejichž výpočtu soud prvního stupně sečetl částku, která na dědice připadla při dědění ze zákona a částku, která témuž dědici náležela ze závěti, a poměr výsledné částky vůči ceně celého dědictví představoval konečnou výši dědického podílu každého dědice. Odvolací soud souhlasil také se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že se zůstavitel za svého života snažil pomáhat oběma svým dětem stejně, jak finančně tak i manuálně, a uzavřel, že soud prvního stupně toto zjištění správně posoudil, dospěl-li k závěru, že plnění, která zůstavitel dědicům za svého života poskytl, lze mít za obvyklá darování, a proto není důvod k jejich započtení na dědický podíl žádného z dědiců, neboť zůstavitel nedal v závěti příkaz a zůstavitelovým jednáním nedošlo k bezdůvodnému zvýhodnění jednoho z dědiců. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali M. K. i F. H. dovolání. M. K. usnesení odvolacího soudu „napadá v celém rozsahu“ a uvádí, že „vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“, a to, že v závěti projevená vůle zůstavitele by měla být soudy respektována, a proto „mělo být o nabytí dědictví rozhodnuto v souladu s touto závětí“, tedy v závěti označené nemovitosti měly být rozděleny mezi dědice dle závěti a ke zbývajícím nemovitým věcem a ostatnímu majetku, o kterém zůstavitel ve své závěti mlčí, má být dědictví potvrzeno „v souladu se zákonem tak, že každý z nich nabyde vlastnické právo k nim ve výši podílu id. ½“. Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. F. H. podal dovolání do výroku č. I usnesení odvolacího soudu a přípustnost dovolání shledává v tom, že uvedená problematika „nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena“. Dovolatel namítá nesprávné právní posouzení věci, jestliže odvolací soud i soud prvního stupně konstatoval, že závěť je platná, neboť ustanovení § 467 (správně § 476e) občanského zákoníku „nediskvalifikuje advokáta z případné role svědka u allografní závěti“. Podle dovolatele „advokát, který poskytuje právní službu, jejímž obsahem je sepsání závěti, je ve stejném postavení z hlediska poskytování právních služeb, jako je notář“, který v případě, že sepisuje závěť ve formě notářského zápisu, je dle ustanovení § 66 notářského řádu vyloučen z role svědka, včetně pracovníků notářské kanceláře, pokud tento úkon provádí, a ačkoliv notář vystupuje jako úřední osoba a závěť ve formě notářského zápisu je veřejnou listinou, na rozdíl od prosté závěti, kterou sepíše advokát, je dle dovolatele notář z účasti na svědectví závěti vyloučen z důvodu, že poskytuje právní službu, je seznámen se všemi informacemi ohledně majetku a je tedy v podstatě na tomto úkonu účasten, a proto dovolatel předkládá otázku, „jaký je rozdíl mezi postavením notáře a advokáta při poskytování právních služeb, konkrétně jejímž obsahem je sepis závěti“. Dovolatel má za to, že „za použití institutu per analogiam je možno považovat advokáta za osobu, která je v obdobném postavení jako je notář, při poskytování právní pomoci, jejímž obsahem je sepis závěti“, a proto v tomto případě „advokát nemohl být svědkem allografní závěti, kterou sám sepisoval zůstaviteli“, a proto „závěť je absolutně neplatná“. Závěrem namítá, že soudy porušily jeho ústavní právo na spravedlivý proces a navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený výrok I. usnesení odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. F. H. navrhl dovolání M. K. odmítnout pro opožděnost