24 Cdo 1375/2024 – Nejvyšší soud

24 Cdo 1375/2024-357 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci pozůstalosti po M. H., zemřelé dne XY, za účasti 1) L. R. a 2) M. K., zastoupeného Mgr. Josefem Karnoubem, advokátem se sídlem v Bílině, 5. května 213/4, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 36 D 612/2021, o dovolání M. K. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. listopadu 2022, č. j. 84 Co 138/2022-168, takto: I. Dovolání M. K. se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Řízení ve věci pozůstalosti po M. H., zemřelé dne XY (dále též jen „zůstavitelka“), bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 6. 4. 2021, č. j. 36 D 612/2021-2. Provedením úkonů v řízení o pozůstalosti po zůstavitelce byl pověřen Mgr. Petr Michal, notář v Teplicích (§ 101 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních). 2. Okresní soud v Teplicích usnesením ze dne 8. 10. 2021, č. j. 36 D 612/2021-64, určil obvyklou cenu majetku a jiných aktiv pozůstalosti částkou 608 074, 26 Kč, výši dluhů a jiných pasiv pozůstalosti částkou 11 797 Kč a čistou hodnotu pozůstalosti částkou 596 277, 26 Kč (výrok I.) a potvrdil nabytí dědictví dle zákonných dědických podílů (jednou polovinou) pozůstalým dětem M. K. a L. R. jako dědicům ze zákona v první dědické třídě s tím, že za pasiva odpovídají podle poměru toho, co z pozůstalosti nabývají, k celé pozůstalosti (výrok II.). Rovněž stanovil odměnu a výši hotových výdajů soudního komisaře a způsob její úhrady oběma dědici (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Uvedl, že zůstavitelka byla vdova a nezanechala žádná právní jednání pro případ smrti, proto jsou jako dědici ze zákona povoláni pozůstalá dcera a pozůstalý syn, kteří dědictví neodmítli, když okolnosti, pro něž by byli dědicky nezpůsobilí, zjištěny nebyly, a kteří uplatnili výhradu soupisu, a proto odpovídají za dluhy zůstavitelky pouze do výše ceny nabytého dědictví. Jelikož zůstavitelka nezanechala žádné pokyny ohledně rozdělení pozůstalosti, tímto nepověřila ani třetí osobu a mezi dědici nedošlo k dohodě, soud jim potvrdil nabytí dědictví ze zákona dle ust. § 1697 odst. 3 občanského zákoníku (§ 185 odst. 1 písm. g/ zákona o zvláštních řízeních soudních). 3. K odvolání M. K. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 16. 11. 2022, č. j. 84 Co 138/2022-168, změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že se potvrzuje nabytí dědictví jako jediné dědičce ze zákona L. R., která s uplatněním výhrady soupisu a bez nařízení dědické posloupnosti nabývá veškerý majetek tvořící pozůstalost (výrok I.). Rovněž stanovil odměnu a výši hotových výdajů soudního komisaře a způsob jejich úhrady jedinou dědičkou (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Konstatoval, že pozůstalá dcera v průběhu odvolacího řízení namítla, že pozůstalý syn byl v minulosti odsouzen za „ublížení na těle“ zůstavitelce, a proto se touto námitkou zabýval, neboť mohla vést k závěru o dědické nezpůsobilosti pozůstalého syna. Dodal, že skutečnost, že tuto námitku pozůstalá dcera vznesla až v odvolacím řízení, nebrání tomu, aby k ní ve svém rozhodování přihlédl, neboť v odvolacím řízení mohou být uváděny nové skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně (§ 28 odst. z. ř. s.). Vyžádal si výpis z evidence trestního rejstříku fyzických osob, z něhož zjistil, že pozůstalý syn má v rejstříku trestů záznam o odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 18. 3. 2016, sp. zn. 47 T 12/2016, následně si od tohoto soudu vyžádal stejnopis uvedeného rozsudku, v němž se podává, že pozůstalý syn byl pravomocně shledán vinným ze spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku, tedy úmyslného trestného činu, jehož se dopustil fyzickým napadením zůstavitelky a tím, že jí vyhrožoval zabitím, za což byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Dospěl k závěru, že za uvedené situace byl vázán tímto trestním rozhodnutím, a proto musel zohlednit dědickou nezpůsobilost pozůstalého syna, ledaže by bylo zjištěno, že mu zůstavitelka jednání, pro které byl shledán vinným, „výslovně prominula“ (§ 1481 občanského zákoníku in fine). Jelikož pozůstalý syn v této souvislosti tvrdil, že mu zůstavitelka skutečně uvedené jednání prominula, odvolací soud si vyžádal trestní spis Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 47 T 12/2016 a zjistil, že obsahuje prohlášení psané vlastní rukou zůstavitelky a datované dnem 22. 6. 2016, v němž zůstavitelka (mimo jiné) uvedla, že její syn s jejím vědomím podal žádost o přeměnu trestu na trest domácího vězení, a vyjádřila přesvědčení, že pobyt ve vězení mu pomohl se nad sebou zamyslet a že se ničeho podobného už nedopustí; zároveň vyslovila prosbu, aby bylo žádosti pozůstalého syna o přeměnu trestu vyhověno. Odvolací soud dále proto uvedl, že prohlášení zůstavitelky neobsahuje „výslovné“ prominutí jednání, kterého se pozůstalý syn dopustil vůči ní a pro které byl shledán vinným ze spáchání úmyslného trestného činu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku, neboť prohlášení zůstavitelky se nijak nezaobírá jednáním pozůstalého syna, ani neobsahuje výslovné prohlášení o tom, že zůstavitelka pozůstalému synovi „odpouští“ či „promíjí“ konkrétně popsané jednání. Odvolací uzavřel, že v průběhu odvolacího řízení vyšly najevo skutečnosti, z nichž plyne, že jeden z v úvahu přicházejících dědiců (pozůstalý syn) se stal v důsledku závadného (obecně neakceptovatelného) chování, kterého se dopustil vůči zůstavitelce, dědicky nezpůsobilým, a proto nedědí. Vzhledem k tomu, že nemá potomka, na kterého by přešlo dědické právo, je jedinou dědičkou zůstavitelky pozůstalá dcera. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti usnesení odvolacího soudu podal M. K. dovolání, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. odvíjí od vyřešení dvou dosud neřešených právních otázek. Namítá, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení jednak jeho dědické nezpůsobilosti (resp. prominutí jeho jednání zakládajícího dědickou nezpůsobilost), jednak návrhu pozůstalé dcery na doplnění dokazování v rámci odvolacího řízení za situace, kdy pozůstalá dcera nemá zájem o dědictví a dědictví se vzdala. Argumentuje tím, že odvolací soud „při výkladu výslovného prominutí ze strany zůstavitelky postupoval ryze formalisticky, kdy odhlédl od merita věci, tj. faktického prominutí ze strany zůstavitelky vůči jednání pozůstalého syna zakládajícího jeho dědickou nezpůsobilost, neboť lze mít důvodně za to, že se zůstavitelka snažila o to, aby pozůstalý syn byl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody k ní do společné domácnosti“. Uvedl, že oproti pozůstalé dceři projevoval o matku opravdový zájem, zatímco ona se provdala do Bavorska a s matkou udržovala pouze sporadický telefonní kontakt, a že po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody byl ve společné domácnosti s matkou po dobu následujících 5 let. Je toho názoru, že je zcela legitimní, aby vůle zůstavitelky byla dovozována jednak dle jejího doslovného vyjádření uvedeného v předmětné žádosti, jakož i účelu a obsahu tohoto vyjádření. Rovněž je přesvědčen, že jelikož ze strany pozůstalé dcery nedošlo k uplatnění skutečností vztahujících se k jeho dědické nezpůsobilosti v rámci projednání dědictví u soudu prvního stupně, neměla pozůstalá dcera již v rámci odvolacího řízení procesní postavení k navrhování nových důkazů, neboť se vzdala dědictví po zůstavitelce, a proto již neměla v rámci pozůstalostního řízení vystupovat jako účastník tohoto řízení. Pokud odvolací soud připustil tuto novotu v rámci tvrzení pozůstalé dcery, poškodil svým postupem práva pozůstalého syna na řádné projednání dědictví a připustil dokazování, které mělo proběhnout pouze v rámci jednání u soudu prvního stupně. Odvolací soud se přitom žádným způsobem nevypořádal s prohlášením pozůstalé dcery týkajícím se vzdání se dědictví. Navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu (jakož i usnesení soudu prvního stupně) zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Teplicích k dalšímu řízení. Zároveň navrhl odložit vykonatelnost usnesení odvolacího soudu, neboť se odklad vykonatelnosti nedotkne právních poměrů jiné osoby než pozůstalého syna a neprodleným výkonem usnesení odvolacího soudu by mu hrozila závažná újma spočívající zejména v možnosti převedení vlastnického práva k předmětnému bytu, ve kterém dosud žije. 5. Ve vyjádření k dovolání L. R. souhlasila s rozhodnutím odvolacího soudu a uvedla, že není pravda, že by se dědictví vzdala, když byla pouze připravena je darovat synovi. Současně vyjádřila přesvědčení, že spolužití její maminky s pozůstalým synem bylo pod psychickým nátlakem z jeho strany, když „zůstavitelka neměla jenom to srdce ho necha