Nejvyšší soud 24 Cdo 1448/2026 – Svéprávnost a opatrovnictví

Okresní soud v Kutné Hoře (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 30. 7. 2025, č. j. 10 Nc 5206/2025-110, zamítl návrh „na jmenování zvláštního opatrovníka dle ust. § 58 obč. zákoníku“, kterým se V. O. (dále též jen „navrhovatel“) domáhal, aby mu byla svěřena prostá správa majetku posuzované, a to včetně možnosti pronajmout byt posuzované č. XY v katastrálním území XY, obec XY, na adrese XY, a dále možnosti založit, zrušit nebo nakládat s bankovními účty posuzované, přesměrovat platby důchodu na účet příslušného domova pro seniory, jednat s úřady ve věci důchodu posuzované a vyřizovat příspěvek na péči či jiné příspěvky nebo dávky s příslušnými úřady, a to až do pravomocného skončení řízení o omezení svéprávnosti posuzované. Soud v daném případě dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro jmenování opatrovníka posuzované pro správu majetku a k provedení ve výroku uvedených právních jednání, neboť nebylo osvědčeno, že by posuzované hrozila závažná újma. Posuzovaná má veškeré platby spojené s vlastnictvím bytu a pobytem v domově pro seniory řádně uhrazeny; příspěvek na péči má vyřízený. Finanční a majetkové zájmy posuzované jsou tedy dostatečně zajištěny.

K odvolání navrhovatele Krajský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 27. 11. 2025, č. j. 24 Co 246/2025-187, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že soud jmenuje posuzované v době do skončení řízení o svéprávnost a opatrovnictví opatrovníkem odvolatele, který je oprávněn a povinen zastupovat posuzovanou v právních jednáních, která se týkají nakládání se jměním a jimiž dochází k realizaci práv a povinností ze zdravotního, důchodového a nemocenského pojištění, na zajištění v hmotné nouzi a státní sociální podporu, na sociální služby a příspěvku na péči. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že aktuálně nebyla prokázána hrozba závažné újmy, když posuzovaná má všechny platby uhrazeny a její finanční a majetkové zájmy jsou dostatečně zajištěny. Předně, z obsahu spisu podle odvolacího soudu neplyne, jak je zajištěno hrazení povinných plateb posuzované. Navíc, z podání Domova pro seniory XY ze dne 5. 8. 2025 vyplývá, že posuzované již dluh vznikl a dále narůstá. Odvolací soud uvedl, že je třeba přijmout taková opatření, která by předešla, aby došlo k závažné újmě na právech posuzované v době probíhajícího řízení o svéprávnost, přičemž řízení v této věci není v takové procesní fázi, v níž by bylo možno očekávat rozhodnutí ve věci samé v řádu několika dnů či týdnů. Prezentoval názor, že k pověření třetí osoby prováděním právních jednání za posuzovanou osobu dle § 58 o. z. je možné využít také jiných vhodných institutů hmotného práva, které jsou pro danou situaci případné. Takovým institutem může být i (předběžné) opatrovnictví ve smyslu ustanovení § 465 a násl. o. z. Konstatoval, že poměrům dané věci nejlépe vyhovuje využít institutu opatrovnictví, neboť jeho obsah je zákonem přesně definován, takže postačí vymezit rozsah práv a povinnost opatrovníka tak, aby tím bylo individualizováno toto konkrétní opatrovnictví s tím, že další práva a povinnosti opatrovníka pak vyplývají ze zákona. I když posuzované formálně zůstává plná svéprávnost, činností opatrovníka může být riziko závažné újmy alespoň významně sníženo. Z obsahu spisu vyplývá, že sám syn posuzované V. O. výslovně navrhl, aby byl případně jmenován opatrovníkem posuzované pro správu jmění a ostatních nezbytných právních jednání, ve kterých by jí aktuálně mohla vzniknout újma. Zároveň se z obsahu spisu nepodává, že by V. O. nebyl vhodnou osobou, nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by jej z výkonu této funkce vylučovaly. Jedná se o syna posuzované, tedy o osobu blízkou, jež je z hlediska zákona preferovanou osobou.

Proti usnesení odvolacího soudu podal J. V. dovolání s tím, že je přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na posouzení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, když v rozporu s judikaturou dovolacího soudu právní jednání, ke kterým jmenoval opatrovníka, vymezil „vágně“ a neurčitě a v takovém rozsahu, že de facto odpovídají omezení svéprávnosti v plném rozsahu, navíc dospěl k jinému skutkovému zjištění, ale jednání nenařídil. Dovolatel je přesvědčen, že výklad § 58 o. z. odvolacím soudem zjevně odporuje ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (výslovně zmiňuje např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3474/2019) i smyslu a účelu tohoto ustanovení o naléhavosti při hrozící závažné újmě, neboť odvolací soud svěřil opatrovníkovi neurčité množství právních jednání. Namítá, že z výroku napadeného rozhodnutí nevyplývá vůbec žádné určité jednotlivé právní jednání, snad možná „typ či množina“ právních jednání. Upozorňuje na to, že „nakládání se jměním“ se může vztahovat ke kterékoliv části majetku, včetně dluhů posuzované. Dle názoru dovolatele by mohlo obstát vymezení typu „zajistit z příjmů posuzované úhradu jí využívaných sociálních služeb“, ale identifikace právních jednání zvolená odvolacím soudem nemá oporu ani ve hmotném právu, ani v ustálené judikatuře nebo spisu samotném. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřuje dovolatel rovněž v tom, že odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně bez jednání, ačkoliv dospěl k jinému skutkovému zjištění a znovu provedl dokazování. V této souvislosti dovolatel zmínil rozpor příkladmo s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000, v němž byl vyjádřen právní závěr, že rozhodnout o odvolání podaném proti usnesení soudu prvního stupně bez jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) může odvolací soud jen tehdy, neprovádí-li dokazování. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc mu vrátil k novému rozhodnutí.

Ve vyjádření k dovolání navrhovatel uvedl, že s ním nelze souhlasit, neboť napadené usnesení odvolacího soudu je věcně správné a uplatněné dovolací námitky neobstojí. A to vzhledem k tomu, že se nemohou uplatnit důvody dovolatelem vytýkané ke jmenování opatrovníka, když navrhovatel nebyl jmenován podle § 58 o. z., nýbrž byl jmenován jako předběžný opatrovník podle § 465 a násl. o. z. Podle jeho názoru nebylo nutné ani nařizovat v posuzovaném případě jednání, jelikož nebylo rozhodováno ve věci a byly pouze předběžně upraveny poměry. Navrhl, aby dovolání navrhovatele bylo odmítnuto, příp. zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.).

V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu významné (mimo jiné) vyřešení právní otázky vztahu mezi jmenováním opatrovníka člověku (zejména tomu, koho soud ve svéprávnosti omezil, jakož i tomu, jehož zdravotní stav působí obtíže při správě jmění nebo hájení práv) podle § 465 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a zvláštním opatřením ve smyslu § 58 o. z. v podobě svěření určitých jednotlivých právních jednání nebo správy majetku třetí osobě v průběhu řízení o omezení svéprávnosti, jakož i (s tím související a dovolatelem předložené) otázky požadavků na určitost výroku rozhodnutí, kterým je ukládáno opatření podle § 58 o. z., resp. je-li ustanovením § 58 o. z. odůvodněno. Vzhledem k tomu, že v prvém případě se jedná o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech uvedených souvislostech nevyřešenou a ve druhém případě o otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání navrhovatele je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu v projednávané věci, v níž odvolací soud v průběhu řízení o omezení svéprávnosti a opatrovnictví jmenoval posuzované do skončení řízení ve věci samé opatrovníka a vymezil rozsah jeho oprávnění k zastupování při nakládání se jměním a k realizaci práv a povinností v dávkových, pojistných a sociálních věcech, bylo zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že posuzovaná má (ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně) řádně uhrazeny veškeré platby spojené jak s vlastnictvím bytu, tak s pobytem v domově pro seniory, a že má taktéž vyřízený příspěvek na péči. Ze sdělení poskytovatele sociálních služeb ze dne 5. 8. 2025 se však podává, že v současné době vzniká posuzované vůči pobytovému zařízení dluh, a to od data 1. 8. 2025, a že s účastníky řízení bylo ústně dohodnuto, že ten, kdo bude určen jako opatrovník, dlužnou částku uhradí. Dosud nepravomocným rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 13. 1. 2026, č. j. 10 Nc 5206/2025-259, byl posléze v řízení ve věci samé (o omezení svéprávnosti a opatrovnictví) posuzované jmenován opatrovníkem V. O., který je „oprávněn a povinen“ zastupovat posuzovanou ve všech právních jednáních. Z rozsudku vyplývá, že soud jmenoval podle § 62 o. z. posuzované opatrovníkem jejího syna s odůvodněním, že bylo prokázáno, že „pravidelně navštěvuje posuzovanou, dotazuje se na její zdravotní stav, činí aktivní kroky k ochraně majetku a má přehled o jejích záležitostech“, a dále s tím, že o funkci opatrovníka posuzované se sice ucházel rovněž J. V. jako dlouholetý partner posuzované, k jeho jmenování však soud nepřistoupil, neboť „s posuzovanou neudržuje od jejího umístění do domova pro seniory žádný kontakt, nedotazuje se na její stav a neprojevuje tedy o posuzovanou (kromě jejích finančních a právních záležitostí) vážný zájem“. V neposlední řadě soud přihlédl k jeho „svévolnému nakládání s bankovním účtem posuzované a sepisu prohlášení s posuzovanou v době, kdy se u ní již značně projevovaly známky duševní poruchy“. Proti tomuto rozsudku si oba účastníci řízení podali odvolání, V. O. z důvodu, aby byl doplněn „chybějící výrok o omezení svéprávnosti posuzované“, a J. V. proto, že nadále chce sám být jmenován opatrovníkem posuzované.

Podle § 58 o. z. soud může v průběhu řízení o omezení svéprávnosti svěřit třetí osobě provedení určitých jednotlivých právních jednání nebo správu majetku, je-li to nutné k zabránění závažné újmě.

Podle § 465 odst. 1 o. z. soud jmenuje opatrovníka člověku, je-li to potřeba k ochraně jeho zájmů, nebo vyžaduje-li to veřejný zájem. Soud jmenuje opatrovníka zejména tomu, koho ve svéprávnosti omezil, tomu, o kom není známo, kde pobývá, neznámému člověku zúčastněnému při určitém právním jednání nebo tomu, jehož zdravotní stav mu působí obtíže při správě jmění nebo hájení práv.

Ustanovení § 58 o. z. přitom upravuje zvláštní, dočasné opatření určené pro dobu řízení o omezení svéprávnosti. Prozatímní opatrovník je upraven toliko v § 58 o. z., a to pouze omezeně po dobu trvání řízení, kdy soud svěří třetí osobě provedení určitých jednotlivých právních jednání nebo správu majetku posuzovaného, aby se zabránilo závažné újmě (srov. blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2025, sp. zn. 24 Cdo 2668/2025).

Dovolací soud dospěl již ve své ustálené rozhodovací praxi k závěru, že ustanovení § 58 o. z. nestanovuje, jak přesně musí být v rozhodnutí soudu vymezeno právní jednání, které je jím schvalováno. Toto ustanovení, jenž umožňuje již v průběhu řízení o omezení svéprávnosti svěřit třetí osobě provedení určitých jednotlivých právních jednání nebo správu majetku, je-li to nutné, aby se zabránilo závažné újmě, je (příkladmo oproti ustanovení § 461 odst. 1 o. z.) konkrétnější v tom, že se musí jednat o situaci, kdy je třeba, aby posuzovaný učinil určité právní jednání, například aby uzavřel kupní smlouvu na nemovitost (předmětem tedy nikdy nejsou např. věci běžné osobní potřeby). Je nepochybné, že jednotlivé právní jednání, kterým může být třetí osoba již v průběhu řízení o omezení svéprávnosti pověřena, musí být ve výroku usnesení dostatečně určitě vymezeno. Zároveň to však neznamená, že by muselo být ve výroku obsaženo znění celého právního jednání. Požadavku na dostatečně určité vymezení schvalovaného právního jednání, je-li tímto právním jednáním např. procesní úkon – podání žaloby, je zapotřebí rozumět především z hlediska identifikace uplatňovaného nároku a jeho nezaměnitelnosti s jiným (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3474/2019). Ohledně určitosti výroku, kterým se schvaluje právní jednání, lze poukázat rovněž na komentářovou literaturu, která zastává názor, že ve výroku usnesení vydaného podle ustanovení § 58 o. z. musí být právní jednání dostatečně určitě vymezeno, ale nemusí předjímat úplný obsah právního jednání, k němuž je třetí osoba za posuzovaného oprávněna, neboť soudní rozhodnutí v tomto případě nahrazuje plnou moc, kterou by jí mohl udělit sám posuzovaný, netrpěl-li by duševní poruchou (Dvořák, B. In: Melzer, F. a kol. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek I. Praha: Leges, 2013, s. 445).

Vnímáno optikou ustanovení § 58 o. z., odvolací soud v napadeném usnesení nepřistoupil ke svěření provedení jednotlivých právních jednání či správy majetku v souladu s režimem stanoveným tímto ustanovením. Se správou majetku nelze (bez dalšího) zcela ztotožnit šířeji pojatou formulaci „právní jednání, která se týkají nakládání se jměním“, neboť bezpochyby zahrnuje neomezené dispozice s aktivy i dluhy. Ještě širší a neurčitější je zcela „plošné“ zmocnění pro veškeré záležitosti zdravotního, důchodového a nemocenského pojištění, dávek sociálních služeb a příspěvku na péči, jelikož neurčuje konkrétní úkony ani jejich mantinely. Je třeba připomenout, že v případě, kdy bude třetí osobě svěřeno provedení určitého právního jednání, pak bude oprávněna jen k provedení jednání vymezeného v rozhodnutí soudu. Jeho provedením se oprávnění třetí osoby vyčerpá. Pokud bude třetí osobě svěřena správa majetku, potom bude rozsah oprávnění jiný, bude se řídit úpravou obsaženou v ustanoveních § 1400 a násl. o. z. (správa cizího majetku). Soud pak v rozhodnutí vždy vymezí, zda jde o správu prostou, kdy správce činí vše, co je nutné k zachování majetku (§ 1405 o. z.), nebo o správu plnou, kdy správce dbá o rozmnožení a uplatnění majetku v zájmu beneficienta (§ 1409 o. z.). S ohledem na časové omezení výkonu funkce třetí osoby (do doby rozhodnutí o omezení svéprávnosti a ustanovení opatrovníka) bude obvykle namístě spíše prostá správa majetku, ale není možné vyloučit i rozhodnutí o správě plné (vždy podle konkrétních okolností případu). Při výběru třetí osoby a správce platí totéž, co při výběru opatrovníka (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2235/2018). Tedy že by soud měl přihlédnout k přáním člověka, o jehož omezení svéprávnosti se jedná, zejména by se měl zabývat tím, zda posuzovaný sepsal předběžné prohlášení, ve kterém označil opatrovníka, případně správce. Nic přitom soudu nebrání v tom, aby rozhodl tak, že svěřuje provedení určitého právního jednání či provádění správy právě tomu, kdo bude následně (po omezení svéprávnosti) jmenován opatrovníkem, případně se ujme funkce správce [k tomu srov. Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 226 až 229; další možnosti výroku je možné nalézt v Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, § 58].

Odvolací soud přitom v posuzované věci – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí zejména pod body 18., 19. a 20. – zjevně vycházel ze znění ustanovení § 58 o. z., zabýval-li se mj. tím, zda „poměřeno aktuální situací posuzované v dané věci jsou dány důvody pro uplatnění opatření podle § 58 o. z., případně pro vydání jiného předběžného opatření“. Současně zvažoval i to, zda v důsledku stavu posuzované „nehrozí závažná újma v zájmech jejích či jiných osob, jejímuž vzniku je nutno zabránit ještě v průběhu řízení o svéprávnost a opatrovnictví“. Dospěl k závěru, že je potřeba přijmout taková opatření, která by předešla, aby došlo k závažné újmě na právech posuzované v době probíhajícího řízení o svéprávnost, přičemž řízení před soudem prvního stupně není v takové procesní fázi, v níž by bylo možno očekávat rozhodnutí ve věci samé v řádu několika dnů či týdnů, a že újma vzhledem k současné situaci není ryze hypotetická, nýbrž skutečně reálně hrozí v důsledku zjištěných skutečností o poměrech života posuzované. K tomu uvedl, že předně z obsahu spisu neplyne, jak je zajištěno hrazení povinných plateb posuzované, a (navíc) již z podání domova pro seniory ze dne 5. 8. 2025 vyplývá, že posuzované již dluh vznikl a dále narůstá.

Ustanovení § 58 o. z. samozřejmě není jediným prostředkem ochrany posuzované osoby, jak již zmínilo i odvolací soud. Soud jí v samotném řízení o omezení svéprávnosti jmenuje procesního opatrovníka. Hmotněprávního opatrovníka lze pak (i bez omezení svéprávnosti) jmenovat podle § 465 a násl. o. z., je-li to třeba k ochraně jejích zájmů; v řízení o svéprávnosti jde přitom o jedno z mírnějších opatření, s nímž počítá ustanovení § 39 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“). Rozhoduje-li soud tímto způsobem, musí samostatně posoudit zákonné předpoklady opatrovnictví, určit rozsah práv a povinností opatrovníka a řídit se pravidly pro jeho výběr.

Dovolací soud si je vědom argumentace ve vyjádření k dovolání, upozorňující právě na možnost jmenování opatrovníka soudem v průběhu řízení o svéprávnosti jako mírnějšího opatření podle § 39 z. ř. s. soudních ve spojení s § 465 a násl. o. z., podle níž by se požadavky na opatření dle § 58 o. z. v posuzované věci bezprostředně neuplatnily. Není však zcela přiléhavá. Jak již bylo uvedeno výše, odvolací soud odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně opřel (a to hned na několika místech) o „aktuální hrozbu závažné újmy“ v průběhu řízení o svéprávnost a opatrovnictví, za kterou označil narůstající dluh posuzované vůči pobytovému sociálnímu zařízení a potřebu jej nadále hradit.

Nadto, jmenování opatrovníka podle § 465 a násl. o. z. představuje odlišný právní základ vycházející z potřeby „ochrany zájmů člověka nebo veřejného zájmu“, a proto je dovolací soud toho názoru, že režimy § 58 o. z. a § 465 a násl. o. z. nelze směšovat. Není totiž možné vytvořit samostatný (zákonem neupravený) institut „předběžného“ či „krátkodobého“ opatrovnictví nad rámec ustanovení § 58 o. z. Řečeno jinak, ustanovení § 465 a násl. o. z. nelze použít jako prostředek k tomu, aby byl překročen rozsah opatření podle § 58 o. z., které má své zásadní opodstatnění při aktuálně hrozící újmě do skončení řízení o svéprávnosti. Obdobně pak svěření provedení jednotlivých právních jednání za posuzovanou osobu či správy majetku této osoby podle § 58 o. z. nelze bez dalšího pojímat jako opatrovnictví podle § 465 a násl. s tím stvrzením, že soud pověřené třetí osobě (ve výroku rozhodnutí) rovněž přizná označení opatrovníka.

Jestliže měl odvolací soud za to, že jsou splněny podmínky pro jmenování opatrovníka podle § 465 a násl. o. z., resp. že k procesní realizaci pověření podle § 58 o. z. lze využít institut opatrovnictví podle § 465 a násl. o. z., měl to v napadeném rozhodnutí jednoznačně uvést a svůj závěr patřičně odůvodnit. Musel by se pak také blíže vypořádat i s tím, proč je opatrovnictví nezbytné k ochraně zájmů posuzované, jaký má mít rozsah, zda bylo (jakkoliv) zjišťováno případné stanovisko posuzované a proč byl z uvažovaných osob vybrán právě jmenovaný opatrovník. Pouhý odkaz na hrozbu závažné újmy (nota bene na § 58 o. z.) tyto úvahy nenahrazuje. Spíše stvrzuje, že odvolací soud právní základ napadeného rozhodnutí nevymezil jednoznačně.

V neposlední řadě, jak plyne z obsahu spisu, odvolací soud zvolil procesní postup, kterým založil změnu rozhodnutí na novém skutkovém podkladu, aniž by nařizoval ve věci jednání. Naproti soudu prvního stupně (který vycházel z toho, že ke dni jeho rozhodnutí nebyly u posuzované evidovány dluhy a všechny její platby byly uhrazeny) odvolací soud opřel změnu rozhodnutí (mimo jiné) o sdělení poskytovatele sociálních služeb ze dne 5. 8. 2025, podle něhož posuzované vznikl dluh vůči pobytovému sociálnímu zařízení. Související podklady podstatné pro změnu napadeného rozhodnutí přitom byly do spisu založeny až po rozhodnutí soudu prvního stupně a sloužily k novému skutkovému závěru odvolacího soudu, že závažná újma hrozící posuzované je reálná a je třeba se s ní aktuálně vypořádat.

Samotná okolnost, že napadeným usnesením odvolacího soudu nebylo rozhodováno ve věci samé, nezbavuje odvolací soud potřeby provést nebo hodnotit nové důkazy v nařízeném jednání. Dle zákona sice nemusí být v takové věci jednání nařízeno (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.), je však třeba připomenout, že odvolací soud současně může rozhodnout bez jednání jen tehdy, neprovádí-li dokazování ani nezjišťuje nové rozhodné skutečnosti (k tomu srov. např. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40, ročník 2003). Jestliže však odvolací soud použil nové listiny jako podklad pro (od dosavadních šetření soudu prvního stupně) odlišné skutkové zjištění, měl jednání nařídit a řádně provést související důkazy, mj. rovněž umožnit účastníkům se k této zjištěné okolnosti vyjádřit.

Jelikož napadené usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení vztahu §§ 58 a 465 a násl. o. z. a řízení je nadto zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je pro odvolací soud závazný. Odvolací soud dále předně posoudí, zda podle aktuálních poměrů nadále trvá potřeba zatímní ochrany posuzované. Zohlední přitom mj. rovněž stav řízení ve věci samé (dokud rozsudek o jmenování opatrovníka v řízení o omezení svéprávnosti posuzované nenabude právní moci, nelze jím nahradit ani dočasnou ochranu posuzované poskytovanou napadeným usnesením, neboť výsledek odvolacího přezkumu meritorního rozsudku nelze předjímat). V dalším řízení odvolací soud řádně objasní stav účtu ve spojitosti s náklady pobytu posuzované v sociálním zařízení, včetně vzniklého dluhu. V případě ochrany posuzované v rozsahu nezbytném k odvrácení závažné újmy v souladu s § 58 o. z. vymezí konkrétní jednotlivá právní jednání nebo rozsah správy majetku nezbytný k odvrácení závažné újmy. V novém rozhodnutí o věci rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).