24 Cdo 1467/2024 — Nejvyšší soud

24 Cdo 1467/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 8. 2024 Spisová značka:24 Cdo 1467/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:24.CDO.1467.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Závěť pořízená veřejnou listinou (o. z.) [ Dědické substituce (náhradnictví) (o. z.) ] Dotčené předpisy:§ 1493 odst. 1 o. z. § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. § 3026 odst. 2 o. z. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:10. 9. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 1467/2024-186 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci pozůstalosti po V. H., zemřelém dne XY, za účasti 1) K. T., zastoupené Mgr. Petrou Pahoreckou, advokátkou se sídlem v Brně, Sochorova č. 3226/40, a 2) České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 59 D 769/2022, o dovolání účastnice 2) proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. října 2023, č. j. 18 Co 98/2023-148, takto: Dovolání se zamítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Řízení ve věci pozůstalosti po V. H., zemřelém dne XY (dále též jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením Městského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2022, č. j. 59 D 769/2022-5. Provedením úkonů v řízení o pozůstalosti po zůstavitelce byl pověřen JUDr. Lubomír Mika, notář v Brně (§ 101 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních). 2. Městský soud v Brně usnesením ze dne 22. 3. 2023, č. j. 59 D 769/2022-87, ukončil K. T. účast v tomto řízení. V souladu s ustanovením § 582 občanského zákoníku shledal neplatnou allografní závěť ze dne 21. 9. 2020, jelikož nemá zákonem požadovanou formu veřejné listiny podle § 1493 občanského zákoníku. Po provedeném dokazování (výslechu svědků závěti a K. T.) měl soud za prokázané, že K. T. byla v době pořízení závěti zůstavitelem zaměstnaná v Domově pro seniory Kociánka, příspěvkové organizaci, kde byl zůstavitel hospitalizován. S ohledem na provedená zjištění soudu nezbylo, než ukončit účast K. T. v řízení, protože se již nejedná o jejích právech nebo povinnostech. 3. K odvolání K. T. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. 10. 2023, č. j. 18 Co 98/2023-148, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se účast K. T. v řízení neukončuje. Odvolací soud měl za to, že pokud by vyšel pouze z jazykového výkladu ustanovení § 1493 občanského zákoníku a učinil závěr o neplatnosti povolání účastnice 1) za závětní dědičku, pak by takový výklad byl v rozporu se zásadami, na nichž spočívá občanský zákoník, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Mezi ně patří zásada zachování hodnot vytvořených zůstavitelem (případně též jeho předky) pro další generace, zajištění přechodu majetku na jednotlivce, nikoli na kolektiv, např. obec či stát (viz důvodová zpráva k ustanovení § 1475 občanského zákoníku). Ve světle zjištění, že účastnice 1) pečovala o zůstavitele jako členka širší rodiny již před jeho nástupem do Domova pro seniory Kociánka, že zůstavitel nezanechal žádného zákonného dědice a dědictví by připadlo státu, má odvolací soud za to, že na daný případ smysl ustanovení § 1493 odst. 1 občanského zákoníku nedopadá, což dovodil z jeho teleologického výkladu, spočívajícího v tom, že je třeba normu vykládat v souvislosti se společenskými a sociálními podmínkami a potřebami, v nichž se má realizovat (odkázal přitom např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 21 Cdo 995/2019). Uvedl, že obecná zásada dědického práva vyjádřená v § 1475 občanského zákoníku se tak ve skutkových podmínkách souzeného případu dostává do interpretačního konfliktu s pravidlem vyjádřeným v § 1493 občanského zákoníku, jehož nejširší jazykový výklad neumožňuje dovodit nic jiného, než že pro platné pořízení poslední vůle zůstavitelem nacházejícím se v zařízení zdravotnické nebo sociální služby ve prospěch osoby zde zaměstnané je třeba závěti ve formě veřejné listiny, a to i kdyby dědictví pro neplatnost závěti mělo připadnout státu jako odúmrť a nikoliv osobě spřízněné, v závěti povolané k dědění. Odvolací soud s ohledem na konkrétní a nezaměnitelné okolnosti tohoto případu nicméně dospěl k závěru, že se zde jedná o takový hodnotový rozpor dvou výše uvedených zásad v (dědickém) právu, v němž zřetelně důležitější (závažnější) úlohu sehrává zásada první (vyjádřená v § 1475 občanského zákoníku), jakožto vůbec jedno z principiálních východisek pozůstalostního práva. Podle názoru odvolacího soudu se tak jedná o mezeru v zákoně, kterou je v daném případě (za daných skutkových okolností) nutno překlenout cestou teleologické redukce aplikace (dosahu) pravidla vyjádřeného v § 1493 občanského zákoníku, a dospět tak k závěru, že v souzeném případě nebyla zůstavitelem pořízená závět neplatná jen proto, že (byť sepsaná v zařízení zdravotnické nebo sociální služby ve prospěch osoby zde zaměstnané) nebyla pořízena ve formě veřejné listiny. Ve prospěch tohoto závěru je třeba znovu akcentovat individuální skutkové okolností tohoto případu, zejména pak to, že osoba, v jejíž prospěch byla závěť sepsaná (účastnice 1/), byla osobou se zůstavitelem spřízněnou, že zůstavitel neměl jiné (zákonné) dědice, že účastnice 1) svému zůstaviteli poskytovala pomoc zaopatřováním domácnosti, a to ještě před jeho nástupem do zařízení sociální péče, které pak sama vybrala a zařídila, či že jí zůstavitel daroval svůj nemovitý majetek v době předcházející jeho pobytu v zařízení sociální péče. Dospěl k závěru, že povolání K. T. k dědění je platným právním jednáním zůstavitele (byť nebylo učiněno závětí sepsanou formou veřejné listiny), neboť neměl pochybnosti o objektivitě zachycení pořizovatelovy vůle v závěti ze dne 21. 9. 2020. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti usnesení odvolacího soudu podala Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových dovolání, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. odvíjí od otázky, která v rozhodování dovolacího osudu dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena, a to „zdali je za specifických okolností možné odchýlit se v režimu ust. § 1493 odst. 1 OZ od zákonného požadavku na sepis závěti formou veřejné listiny, či zdali je závěť nepořízená touto formou v režimu ust. § 1493 odst. 1 OZ vždy neplatná“. Namítá, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení otázky hmotného práva, týkající se výkladu ust. § 1493 zákona č. 89/2012 Sb., při jejímž řešení se odvolací soud taktéž odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2022, sp. zn. 24 Cdo 1600/2022). Argumentuje tím, že Nejvyšší soud se v tomto usnesení zabýval otázkou pořízení allografní závěti zůstavitelem v péči zdravotnického zařízení, ve prospěch osoby, která je zaměstnancem takového zařízení, a vyslovil názor, že pokud zůstavitel pořídil závěť ve prospěch osoby, jež je osobou vyjmenovanou v ust. § 1493 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., které zůstavitele omezuje v jeho testovací volnosti ve prospěch takové osoby tím, že závěť může pořídit pouze ve formě veřejné listiny, a tato zákonem stanovená forma nebyla dodržena, nelze učinit jiný závěr, než že je závěť neplatná. Dovolatelka nesdílí názor odvolacího soudu, že se jedná o mezeru v zákoně, naopak zastává názor, že pokud by zákonodárce chtěl z pravidla stanoveného v ust. § 1493 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. učinit výjimku, vztahující se na členy „širší rodiny“, kteří jsou shodou okolností zaměstnanci příslušného zdravotnického zařízení, jistě by ji v zákoně vymezil (i s ohledem na nemalý počet osob zaměstnaných v obdobných zdravotnických zařízeních). Je přesvědčena, že je nutno odmítnout relevanci skutečností, jimiž odvolací soud podpořil svůj závěr o platnosti závěti (spřízněnost účastnice 1/ se zůstavitelem, poskytování pomoci zůstaviteli již před jeho nástupem do zařízení sociální péče, darování majetku účastnici 1/ již za života zůstavitele), jelikož mají pro posuzování platnosti závěti v režimu ust. § 1493 zákona č. 89/2012 Sb. vyloženě spekulativní charakter. Uvažovat lze i zcela jiným směrem, např. že zůstavitel pozůstalost účastnici 1) vůbec nechtěl odkázat, nicméně v momentě, kdy byl převzat do zařízení zdravotnické péče, se na ní stal již natolik závislý a jí ovlivněný, že tím byla dotčena jeho pořizovací vůle. Účastnice 1) nikdy netvrdila a v řízení nevyšlo najevo, že zůstavitel po dobu svého pobytu ve zdravotnickém zařízení nemohl pořídit závěť ve formě veřejné listiny. Je-li naplněna hypotéza ust. § 1493 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., pak je dle dovolatelky neplatná jakákoliv posledn