24 Cdo 1569/2022 — Nejvyšší soud

24 Cdo 1569/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 8. 2022 Spisová značka:24 Cdo 1569/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.1569.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Omezení svéprávnosti (o. z.) [ Svéprávnost (o. z.) ] Dotčené předpisy:§ 55 o. z. § 45 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 10. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 1569/2022-1073 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci posuzovaného V. D., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Městskou částí Praha 4, se sídlem v Praze 4, Antala Staška č. 2059/80b, jako opatrovníkem, a S. S. Z., advokátkou se sídlem XY, o svéprávnosti a opatrovnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 0 P 491/97, o dovolání posuzovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2018, č. j. 58 Co 219/2018-832, takto: I. Dovolání posuzovaného se odmítá. II. Dovolatel nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 7. 2018, č. j. 58 Co 219/2018-832, rozhodl o odvolání posuzovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 12. 2017, č. j. 0 P 491/97-781, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 6. 2018, č. j. 0 P 491/97-815, tak, že „rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku o věci samé (ad I. až III.) mění tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 2. 2009, č. j. 0 P 491/97-482, kterým bylo naposledy rozhodnuto o omezení způsobilosti k právním úkonům V. D., se mění tak, že V. D. se omezuje ve svéprávnosti na dobu 5 let tak, že není způsobilý činit tato právní jednání: - nakládat s nemovitým a movitým majetkem, jehož hodnota převyšuje 500 Kč týdně, v souhrnu 2 000 Kč měsíčně, - uzavírat smlouvy, jejichž plnění převyšuje hodnotu 2 000 Kč, a to i v případě, že se jedná o smlouvy s opětujícím se plněním, - uzavírat pracovní smlouvy a dohody o hmotné odpovědnosti, - jednat ve věcech dávek státní sociální podpory, ve věcech dávek v hmotné nouzi a ve věcech vyřizování dokladů na úřadech, - uzavírat smlouvy o poskytování sociálních služeb, - udělit plnou moc k zastupování své osoby, - přebírat zásilky určené do vlastních rukou, - uzavřít manželství, popřípadě registrované partnerství, - určit a popřít otcovství, osvojit zletilé ani nezletilé dítě, - jednat ve věci poskytování zdravotních služeb a udělení souhlasu se zásahem do své duševní a tělesné integrity, vyjma realizace preventivních prohlídek a léčby běžných onemocnění, a není způsobilý k výkonu pasivního volebního práva (být volen); ve výroku o jmenování opatrovníka (ad IV. a V.) se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje“. Dále odvolací soud rozhodl, že „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů“ a že „Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení“. V odůvodnění odvolací soud zejména uvedl, že „se zabýval především otázkou, zda by v daném případě nepostačovala mírnější opatření (nápomoc při rozhodování, zastoupení členem domácnosti) dle § 45 a násl. o. z.“, avšak dovodil, že „posuzovaný žádnou takovou osobu, jejíž pomoc by mohl využít, neoznačil“, že „z obsahu spisu existence takové osoby ani nevyplývá“, že „posuzovaný nemá dostatečný náhled na konkrétní situaci“, že „s ohledem na svůj stav není schopen rozeznat či předem odhalit situaci pro něj ohrožující“ a že „nelze předpokládat, že by byl způsobilý včas vyhledat pomoc příslušné osoby, neboť není schopen potřebu takové pomoci včas zjistit“, a proto uzavřel, že „situace posuzovaného takový postup neumožňuje“. Dále odvolací soud konstatoval, že „posuzovaný je snadno ovlivnitelný, pro bezpečný život potřebuje pomoc a dohled“, že „posuzovaný je více než 20 let kvůli duševní poruše trvalého rázu omezen, resp. zbaven svéprávnosti (tehdy způsobilosti k právním úkonům)“, že „opakovaně byly vypracovány znalecké posudky (různými znalci) se shodnými závěry, že není schopen sám řešit záležitosti běžného života, nemá náhled, je nekritický k vlastním schopnostem, tento stav je trvalý, jeho životní poměry se v průběhu let významně nezměnily“, a proto shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že omezení svéprávnosti posuzovaného je namístě a v jeho zájmu. Rovněž odvolací soud dovodil, že „omezení poškozeného při nakládání s jeho majetkem shledal potřebným k ochraně jeho zájmů s ohledem na jeho duševní poruchu, v jejímž důsledku nemá dostatečný náhled“, a že „je tedy třeba, aby prostřednictvím opatrovníka byly zajištěny zejména platby nájemného, případně další platby nezbytné pro zajištění jeho základních potřeb“. Dále odvolací soud uvedl, že „ze stejného důvodu pak shledal na místě i omezení posuzovaného při uzavírání smluv s plněním převyšujícím uvedenou částku a uzavírání i dalších smluv, které by při nedostatečném uvážení důsledků mohly podstatným způsobem negativně zasáhnout do jeho života“, že „stav posuzovaného je trvalý, situace posuzovaného je sledována po dobu více než 20 let“, a proto že „shledal odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně na místě omezení svéprávnosti na dobu maximální podle § 59 odst. 1 o. z., tj. pěti let“. Posuzovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že v otázce aplikace ustanovení § 55 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3398/2007, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3580/2010). Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým odvolací soud „rozhodl, že posuzovaný se omezuje ve svéprávnosti na dobu 5 let tak, že není způsobilý činit toto právní jednání: - nakládat s nemovitým nebo movitým majetkem, jehož hodnota převyšuje 500 Kč týdně, v souhrnu 2 000 Kč měsíčně, - jednat ve věcech dávek státní sociální podpory a ve věcech dávek v hmotné nouzi, - uzavírat smlouvy o poskytování sociálních služeb“. Dovolatel namítá, že „právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné, když při svém rozhodování tento soud nesprávně aplikoval § 55 odst. 2 o. z. ve vazbě na příslušná ustanovení zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů“, že „z provedeného dokazování je zřejmé, že posuzovaný je schopen hospodařit s finančními prostředky ve formě kapesného přibližně do částky 1 000 Kč, přičemž je třeba zajistit jeho nutné výdaje a vytvoření finanční rezervy na nenadálé výdaje“, že „z provedeného dokazování je rovněž zřejmé, že s omezeným rozsahem je posuzovaný schopen rozeznat potřebu uzavření smlouvy o sociálních službách“, že „odvolací soud nezohlednil skutečnost, že posuzovaný osobně soudu sdělil, že dostal výpověď z nájmu bytu a chce dům s pečovatelskou službou“, že „v případě bydlení v některém zařízení sociálních služeb, jako je třeba dům s pečovatelskou službou, budou posuzovanému zároveň poskytovány sociální služby minimálně v rozsahu základních činností, jako jsou pomoc při zvládání běžných úkonů péče a při osobní hygieně, apod.“, a že „pokud bude posuzovaný bydlet v některém ze zařízení sociálních služeb, bude zároveň v každodenním kontaktu s osobami, které mu budou adekvátně s ohledem na jeho rozumové schopnosti nápomocni i při řešení jeho finanční situace s tím, že zajistí, aby posuzovaný řádně a včas uhradil všechny svoje závazky související s bydlením a poté adekvátně nakládal s ostatními finančními prostředky“. Proto dovolatel dovozuje, že „pokud odvolací soud uzavřel, že nemá žádnou osobu, jejíž pomoci by mohl využít, neodpovídá to skutkovému stavu věci, neboť tato forma nápomoci může být posuzovanému poskytnuta právě poskytováním sociálních služeb a samotný posuzovaný tuto formu nápomoci zmiňuje a zákon tuto formu nápomoci umožňuje a předpokládá“ a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadených výrocích zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouze