24 Cdo 1621/98 – Nejvyšší soud

24 Cdo 1621/98 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. v právní věci žalobců A/ P. V. a B/ M. V., zastoupených advokátem, proti žalovanému Zemědělskému družstvu O. - K., zastoupenému advokátem, o zaplacení finanční náhrady ve výši 342.957,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 11 C 98/93, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. února 1998, č. j. 11 Co 129/97 - 78, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobce A/ a žalovaný nemají navzájem právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 16. 10. 1996, č.j. 11 C 98/93-57, zamítl žalobu obou žalobců, podanou dne 16. 7. 1993, a požadující, aby byl žalovaný zavázán poskytnout jim podle § 23 a § 27 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě\") finanční náhradu ve výši 342.957,16 Kč s 3 % úrokem z prodlení od 15. 6. 1993 do zaplacení za stodolu a kůlnu na pozemku č. 3/1 v katastrálním území S., které užíval právní předchůdce žalovaného JZD S. ke dni 1. 4. 1958; zároveň oběma žalobcům uložil povinnost nahradit společně a nerozdílně žalovanému náklady řízení vyčíslené částkou 26.040,- Kč. Soud prvního stupně vzal mj. za prokázáno, že JZD S. přejalo od svého člena B. R. (otce žalobkyně B/) dne 1. 4. 1958 mj. budovy sepsané a oceněné v zápise z téhož dne (mezi budovami byla uvedena i kůlna v přejímací ceně 37.700,- Kč a stodola v přejímací ceně 43.400,- Kč), že podle odstupní smlouvy ze dne 9. 8. 1973, uzavřené mezi manžely B. a M. R. na straně jedné, a jejich zetěm a dcerou P. a M. V. na straně druhé, sepsané u Státního notářství v Opavě pod sp. zn. NZ 666/73, N 691/73 a registrované pod sp. zn. R I 920/73 (dále též jen „odstupní smlouva\"), odstoupili manželé R. manželům V. za částku 44.300,- Kč rodinný domek č.p. 6 s chlévem, stodolou, studnou, kůlnou a oplocením, jakož i pozemky parc. č. 3 - stavební plocha, 4/1 - zahrada (a další pozemky v užívání JZD označené v odstupní smlouvě), přičemž část „kupní ceny\" ve výši 25.580,- Kč připadající na stodolu, kůlnu a pozemky v bezplatném užívání JZD odstupitelé darovali nabyvatelům, což tito přijali, že v notářském spise bylo obsaženo potvrzení „JZD M. se sídlem v H.\", že družstvo nemá námitek, aby zemědělská usedlost manželů B. a M. R. byla převedena na jejich syna J. R. a dceru M. R., když oba jsou členy JZD, že podle výpisu z katastru nemovitostí z 6. 9. 1993 jsou na LV č. 15 pro obec a katastrální území S. „jako bezpodíloví spoluvlastníci parc. č. 3/1 zastavěná plocha, 4/1 zahrada vedeni navrhovatelé\", přičemž „nabývacím titulem\" je odstupní smlouva ze dne 9. 8. 1973, a že „pod D je zapsána poznámka, že ostatní pozemky jsou v užívání sektoru 14/65, 19/76, 20/86,14/92\". Dále soud učinil zjištění, že ohledně stodoly bylo žalobcům v roce 1975 sděleno Jednotným zemědělským družstvem M. v H., že „přechází ... do jejich osobního užívání\", že tato stodola byla v roce 1983 na jejich náklady odstraněna, když byla ve špatném stavu a až do demolice byla užívána družstvem, a že kůlna byla v užívání ZD O. -K. do 25. 3. 1993, kdy byla vydána žalobci A/ a také „fyzicky předána\". Okresní soud dospěl k závěru, že žalobci nejsou původními vlastníky nemovitostí (kůlny a stodoly na pozemku parc. č. 3/1 v katastrálním území S. - dále též „předmětné nemovitosti\" nebo „stodola a kůlna\"), za jejichž znehodnocení požadují po žalovaném náhradu, že oprávněnými osobami k vydání nemovitostí byli především původní vlastníci předmětných nemovitostí M. a B. R., po smrti B. R., k níž došlo 30. 5. 1992, pak jeho děti J. R. a M. V. (žalobkyně B/), avšak žádný z nich neuplatnil právo na vydání nemovitostí, že „1. navrhovatel\" (tj. žalobce A/) vůbec není oprávněnou osobou podle § 4 zákona o půdě, přestože mu hospodářská budova byla na základě jeho výzvy vydána, a že M. V. (žalobkyně B/) spolu se žalobcem A/ požádala 15. 12. 1992 „o poskytnutí finanční náhrady za zaniklou a znehodnocenou stavbu\". Soud prvního stupně vyšel z právního názoru, že právo na náhradu podle § 23 odst. 1 zákona o půdě může uplatnit pouze původní vlastník obytné nebo hospodářské budovy, tj. oprávněná osoba podle § 4 odst. 1 zákona o půdě, nikoli tedy „další oprávněné osoby\", a žalobu proto v celém rozsahu zamítl pro nedostatek aktivní věcné legitimace obou žalobců. Krajský soud v Ostravě k odvolání obou žalobců rozhodl rozsudkem ze dne 26. 2. 1998, č. j. 11 Co 129/97-78, tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou byla zamítnuta žaloba, aby byl žalovaný povinen poskytnout žalobci A/ finanční náhradu ve výši 171.478,58 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a zavázal žalobce A/ zaplatit žalovanému na nákladech (prvostupňového) řízení částku 13.020,- Kč (výrok II.) a na nákladech odvolacího řízení pak částku 6.518,- Kč (výrok III.). Ve „zbývající napadené části ve vztahu k navrhovatelce B/\" rozsudek okresního soudu zrušil a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení (výrok IV.). Odvolací soud také vyslovil, že proti jeho rozsudku je přípustné dovolání. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a zjistil dále z listinných důkazů, které sám provedl, že podle bodu I. odstupní smlouvy odstoupil B. R. za souhlasu své manželky M. R. svému zeti a dceři (P. a M. V.) svůj rodinný domek č. p. 6 s chlévem, stodolou, studnou, kůlnou, oplocením, pozemky p. č. 3 stav. pl., 4/1 zahrada a dále s pozemky v užívání JZD p. č. 104, 105, 141/1, 29, 32, 31, 212/9, 585/19, 39 a 40 na LV č. 15 pro obec S., patřící mu podle odstupní smlouvy ze dne 31. 12. 1949 ...\", že v žádosti z 13. 1. 1993, se kterou „vedení ZD O. - K.\" zaslalo Okresnímu úřadu Opava - pozemkovému úřadu seznam oprávněných osob, žádajících o vypořádání majetkových nároků podle zákona o půdě, byli pod body 36 - 38 uvedeni M. R., M. V. a P. V., a že ve dvou žádostech shodného znění ze dne 17. 12. 1992, adresovaných vedení a představenstvu „ZD O.\" (první žádost byla podepsána oběma žalobci, druhá pak M. R.), „výše uvedené osoby žádaly o navrácení restitučních nároků\" dle zákona o půdě a současně i o vydání majetkových podílů vyplývajících z transformace družstva dle zákona č. 42/1992 Sb. Krajský soud se pak ztotožnil se závěrem okresního soudu, že předmětné nemovitosti (stodola a kůlna) přešly „dle družstevních předpisů\" odevzdáním těchto budov do vlastnictví JZD S. (právního předchůdce žalovaného); odlišně od soudu prvního stupně ale dovodil, že se tak nestalo na základě zákona č. 49/1959 Sb., nýbrž podle Vzorových stanov jednotných zemědělských družstev vyhlášených v částce 40/1953 Ú. l. (dále jen „Vzorové stanovy\"). Právní předchůdci žalobců totiž do družstva vstoupili a hospodářské budovy do něho vnesli za účinnosti zákona č. 69/1949 Sb., který sice neupravoval hospodaření družstev, avšak podle zmocnění v § 9 odst. 2 uvedeného zákona byla Vzorovými stanovami v jejich čl. 2 a čl. 5 provedena úprava povinností členů vstupujících do družstva. Z toho, že ve Vzorových stanovách bylo výslovně uvedeno, že členům zůstává zachováno vlastnictví pouze k pozemkům, ale nebylo v nich uvedeno, že jim zůstává zachováno i vlastnictví k ostatnímu odevzdanému majetku, vyvodil odvolací soud závěr, že odevzdáním tohoto ostatního majetku do družstva se tento majetek stal vlastnictvím družstva. Podle odvolacího soudu žalobci neprokázali ve smyslu § 28b odst. 1 zákona o půdě, že by byli ke dni 24. 6. 1991 zapsáni v katastru nemovitostí „přímo jako vlastníci předmětné stodoly a kůlny\", že v době převodu vlastnického práva na manžele M. a P. V. zmíněnou odstupní smlouvou nebyla stodola a kůlna ve vlastnictví „R., resp. B. R.\", ale ve vlastnictví právního předchůdce žalovaného, a stavby tudíž nemohly být platně převedeny „ani jako příslušenství věci hlavní\". Poněvadž neplatí zásada, že vlastník pozemku je i vlastníkem stavby, pokračoval odvolací soud, je nutno vycházet z toho, že stodola a kůlna „združstevněním\" zůstaly nadále ve vlastnictví družstva a nikoli žalobců, a v daném případě byl tedy dán restituční důvod podle § 6 odst. 1 písm. s/ zákona o půdě. Krajský soud souhlasil se závěrem okresního soudu o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce A/, který není oprávněnou osobou podle § 4 zákona o půdě, „když tento není dítětem původního vlastníka B. R.\", jenž byl - jak plyne z odstupní smlouvy - „sám vlastníkem předmětných nemovitostí\". Potvrdil proto zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k tomuto žalobci „co do poloviny požadované finanční náhrady\", když konstatoval, že z formulace „petitu\" žaloby vyplývá, že každý ze žalobců požadoval polovinu (celkové) žalované částky. Za správné označil odvolací soud i právní závěry soudu prvního