24 Cdo 1763/2019 — Nejvyšší soud

24 Cdo 1763/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 2. 2020 Spisová značka:24 Cdo 1763/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.1763.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Společné jmění manželů Řízení o dědictví Dotčené předpisy:§ 162 předpisu č. 292/2013Sb. § 764 odst. 1 o. z. § 737 o. z. § 1701 o. z. § 1704 odst. věta druhá o. z. § 1706 o. z. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:22. 4. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 1763/2019-120 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci pozůstalosti po M. W., zemřelém dne 1. února 2017, posledně bytem v XY, za účasti 1) D. W., narozené XY, bytem v XY, zastoupené D. W., advokátem se sídlem v XY, 2) D. W., narozeného XY, bytem v XY, a 3) A. W., narozené XY, bytem v XY, zastoupené D. W., advokátem se sídlem v XY, o vypořádání společného jmění, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 99 D 555/2017, o dovolání D. W. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. října 2018, č. j. 10 Co 43/2018-91, takto: Usnesení krajského soudu ve výroku, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. října 2017, č. j. 99 D 555/2017-47, jímž se neschvaluje dohoda pozůstalé manželky s dědici o vypořádání majetku patřícího do společného jmění manželů, a usnesení okresního soudu (ve výroku II.) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Odůvodnění: Řízení o pozůstalosti po M. W., zemřelém dne 1.2.2017 (dále jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 10.2.2017, č. j. 99 D 555/2017-3. Provedením úkonů v tomto řízení byla pověřena JUDr. Radmila Buroňová, notářka v Ostravě (§ 101 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních). Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 17.10.2017, č. j. 99 D 555/2017-47, určil obvyklou cenu majetku, který měl zůstavitel se svou manželkou D. W. ve společném jmění manželů, částkou 5,418.155,79 Kč (výrok I.); dále rozhodl, že se neschvaluje dohoda pozůstalé manželky D. W. s dědici o vypořádání majetku patřícího do společného jmění manželů (výrok II.), a stanovil, jaký konkrétní majetek ze zaniklého společného jmění zůstavitele a pozůstalé manželky patří do výlučného vlastnictví D. W. a jaký majetek připadá do pozůstalosti po zůstaviteli (včetně náhradové pohledávky vůči pozůstalé manželce D. W. z titulu vypořádání společného jmění manželů ve výši 89.078,- Kč) [výrok III.]. Soud prvního stupně vypořádal majetek patřící do společného jmění manželů s tím, že „o vypořádání majetku SJM uzavřeli pozůstalá manželka a dědicové dohodu uvedenou ve výroku II. tohoto usnesení“ a že „na základě této dohody nabývá manželka zůstavitele veškerý majetek SJM s povinností úhrady dluhu SJM a do pozůstalosti po zůstaviteli nepřipadá z majetku SJM ničeho“. Měl za to, že „uzavřená dohoda pozůstalé manželky s dědici o vypořádání majetku patřícího do společného jmění zůstavitele a pozůstalé manželky je neplatná, neboť odporuje zákonu“, že „takováto dohoda nesmí narušovat postavení a práva třetích osob, v tomto případě věřitelů“, že „schválením dohody o vypořádání SJM, kdy manželka zůstavitele přebírá veškerý majetek ze společného jmění manželů a do pozůstalosti po zůstaviteli z tohoto majetku nepřipadá ničeho, by došlo ke zkrácení práv věřitelů“, že „skutečnost, že nejsou známa jiná pasiva než pohledávka České spořitelny, a.s., IČ: 45244782, Praha 4, Krč, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, z titulu nesplacené části hypotečního úvěru č. 132121189/0800 na jméno D. W., ve výši ke dni smrti zůstavitele 212.786,13 Kč, nemůže na uvedeném závěru nic změnit“, a že „nejsou-li soudu známi jiní věřitelé zůstavitele, neznamená to ještě, že nemohou existovat a že soud nemusí vůbec dbát na ochranu jejich potencionálních práv“. Zdůraznil, že „nelze přistoupit na takový výklad zákona, podle něhož by dědic, který si nevyhradil soupis pozůstalosti, mohl uzavřením účastníky navrhované dohody o vypořádání společného jmění manželů zvrátit své postavení tak, že by se zcela vyvázal z odpovědnosti za dluhy“, a že „věřitelé by zastavením řízení byli na svých právech zkráceni, neboť by od dědiců nemohli ničeho požadovat, což zcela jistě není v souladu se zákonem ani smyslem zákonné úpravy“. K odvolání všech účastníků Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 3.10.2018, č. j. 10 Co 43/2018-91, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. (výrok I.) a rozhodl, že usnesení soudu prvního stupně se ve výroku III. zrušuje a v uvedeném rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.). Dospěl k závěru, že „soudní komisařka posoudila rozpor uzavřené dohody o vypořádání společného jmění se zájmy věřitelů správně“, že „je zřejmé, že v důsledku uzavřené dohody by do pozůstalosti nebyla zařazena žádná aktiva, ale pasiva v plné výši (bez ohledu na znění dohody, podle níž se zavázala dluh ze smlouvy o hypotečním úvěru uhradit pozůstalá manželka v plné výši)“, a že „v pozůstalosti se přitom podle obsahu spisu nenachází ani žádný výlučný majetek zůstavitele, který by mohl být zařazen do aktiv pozůstalosti“. Rovněž uvedl, že „byť věřitelé mají i jiné procesní prostředky k ochraně svých práv, nelze dle mínění soudu zájmy věřitelů přehlížet ani v řízení o pozůstalosti, obzvláště za situace, kdy je zřejmé, že do pozůstalosti připadnou pouze dluhy, přestože majetek ve společném jmění zůstavitele a pozůstalé manželky dosahuje obvyklé ceny více než 5 mil. Kč“. Shrnul, že „dohoda, která vede ke krácení práv věřitelů a je v rozporu s jejich zájmy, je nepochybně v rozporu se zákonem, a proto je neplatná“. Současně zrušil usnesení soudu prvního stupně ve výroku III., a to „vzhledem k tomu, že účastníci řízení prostřednictvím svého zástupce u odvolacího jednání projevili vůli uzavřít případnou dohodu o vypořádání společného jmění v jiném znění“, proto, aby „se otevřel prostor pro další jednání o dohodě, když řízení se i bez ohledu na zrušení tohoto výroku vrací před okresní soud, resp. soudní komisařku“. Proti usnesení odvolacího soudu (potvrzujícímu výroku) podal D. W. dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na „vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, konkrétně otázky, zda je v rozporu se zákonem dohoda pozůstalé manželky s dědici zůstavitele o vypořádání majetku patřícího do společného jmění zůstavitele a jeho manželky, na základě níž má veškerý majetek, který ke dni úmrtí zůstavitele patřil do společného jmění manželů, připadnout po smrti zůstavitele do výlučného vlastnictví pozůstalé manželky, a to z důvodu, že taková dohoda zkracuje práva potenciálních věřitelů zůstavitele na uspokojení jejich pohledávek. Odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) především vytýká, že „věc posoudili nesprávně“, neboť „uzavřená dohoda neodporuje zákonu“, když „dohodou nemůže dojít ke zkrácení práv věřitelů“. Je přesvědčen, že „dohoda o vypořádání majetku v SJM byla uzavřena v souladu s § 162 ZZŘ, který uzavření takové dohody výslovně umožňuje“, že „účastníci projevili v této dohodě svobodnou vůli naložit s majetkem určitým způsobem, který zákon nezakazuje“, že „neexistují ani žádné další okolnosti, které by některému z účastníků v uzavření takové dohody bránily nebo zakládaly její relativní nebo absolutní neplatnost“, že „žádný z účastníků není a nikdy nebyl v úpadku, proti nikomu z účastníků není a nikdy nebylo vedeno exekuční řízení“, že „rovněž zůstavitel nebyl v okamžiku úmrtí (ani nikdy před tím) v exekuci či v úpadku, úpadek mu ani nehrozil“. Má za to, že „krajský soud pouze kopíruje vyjádření okresního soudu“, že „okresní soud uvádí, že dohoda je zakázaným ujednáním ve smyslu § 1 odst. 2 NOZ, tedy že se jedná o ujednání porušující právo týkající se postavení osob“, že „oba soudy za takovéto právo evidentně považují právo věřitele na uspokojení jeho pohledávky“, že však „právo věřitele na uspokojení jeho pohledávky rozhodně není právem týkajícím se postavení osob(y) ve smyslu § 1 odst. 2 NOZ“. Domnívá se, že „dohoda není v rozporu se zájmy věřitelů, ani nijak nezkracuje jejich možnost domáhat se uspokojení jejich pohledávek“, že „věřitelé se mohou i po uzavření předmětné dohody domáhat uspokojení svých pohledávek vůči všem dědicům“, že „na základě § 1701 NOZ přecházejí dluhy zůstavitele na dědice a vzhledem k tomu, že žádný z dědiců neuplatnil výhradu soupisu, hradí dědicové dluhy zůstavitele společně a nerozdílně“. Navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že „se dohod