24 Cdo 187/2025 — Nejvyšší soud

24 Cdo 187/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 3. 2025 Spisová značka:24 Cdo 187/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:24.CDO.187.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Byt Převod vlastnictví Předkupní právo Nájem Dotčené předpisy:§ 22 předpisu č. 72/1994 Sb. § 606 předpisu č. 40/1964 Sb. ve znění do 31.12.2012 § 175m předpisu č. 99/1963 Sb. ve znění do 30.06.2009 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:16. 4. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 187/2025-269 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci dědictví po B. L., zemřelé dne 4. listopadu 2008, za účasti 1) J. L., 2) JUDr. Lenky Mrázkové, advokátky se sídlem v Praze 8, Zenklova č. 162/220, jako opatrovnice neznámých dědiců po J. P., zemřelé dne 28. prosince 2018, 3) G. B., jako opatrovnice neznámých dědiců po B. C., zemřelém dne 19. prosince 2013, 4) JUDr. Marcely Kolibové, advokátky se sídlem v Praze 8, Třeboradická č. 755/9, jako opatrovnice neznámých dědiců po E. M. I., zemřelé v srpnu 2012, 5) R. F. a 6) Z. M., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 44 D 323/2008, o dovolání účastnice 2) J. P., účastnice 5) R. F. a účastnice 6) Z. M. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2012, č. j. 24 Co 233/2011-155, takto: I. Dovolání účastnice 2) J. P., účastnice 5) R. F. a účastnice 6) Z. M. se zamítají. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Řízení o dědictví po B. L., zemřelé dne 4. 11. 2008, bylo zahájeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. 11. 2008, č. j. 44 D 323/2008-2. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstavitelce byl pověřen nejprve JUDr. Ivan Ertelt, notář v Praze; posléze – po podání dovolání – věc převzal jako soudní komisař Mgr. Petr Diviš, notář v Praze. 2. V průběhu řízení bylo o dědickém právu zjištěno, že zůstavitelka B. L. nezanechala závěť ani listinu o vydědění a že jejími dědici ze zákona jsou její děti J. L., J. P., B. C., E. M. I., R. F. a Z. M. 3. Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 18. 5. 2011, č. j. 44 D 323/2008-105, určil obvyklou cenu majetku zůstavitelky ve výši 63 385,10 Kč, výši dluhů zůstavitelky ve výši 18 041,- Kč a čistou hodnotu dědictví ve výši 45 344,10 Kč, potvrdil, že dědici J. L., J. P., B. C., E. M. I., R. F. a Z. M. nabyli dědictví každý jednou šestinou, přičemž „odpovídají za pasiva dědictví poměrně dle hodnoty nabytého majetku“, a rozhodl, že žádný z dědiců nemá právo na náhradu nákladů řízení a že odměnu, hotové výdaje a náhradu za daň z přidané hodnoty v celkové výši 2 343 Kč jsou povinni notáři JUDr. Ivanu Erteltovi za úkony, jež v řízení provedl jako soudní komisař, zaplatit „dědici stejným dílem“. Při svém rozhodování mimo jiné vycházel z toho, že mezi dědici zůstalo sporné, zda do aktiv dědictví patří také byt zůstavitelky a movité věci, které v tomto bytě zůstaly, a dovodil, že zůstavitelka bydlela v „nájemním bytě“ a že v době smrti zůstavitelky „nebyla uzavřena žádná smlouva o převodu tohoto bytu“, když zůstavitelka složila „pouze jistinu ve výši 10 000 Kč“; o převod bytu do vlastnictví po smrti zůstavitelky požádal její vnuk J. L., na něhož přešel nájem bytu a který posléze byt koupil. V době smrti zůstavitelky tu nebyl žádný „závazek týkající se převodu bytu“ do jejího vlastnictví, který by mohl být zařazen do aktiv dědictví. 4. K odvolání J. P., R. F. a Z. M. Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 6. 2012, č. j. 24 Co 233/2011-155, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud nejprve dovodil, že zůstavitelka byla v době své smrti pouze nájemkyní bytu č. 17 v domě čp. XY, XY, XY; byla sice „oslovena závaznou nabídkou k odkoupení bytu“ od Městské části XY a dne 12. 5. 2008 zaplatila „na účet městské části jistinu“ ve výši 10 000 Kč, avšak z důvodu jejího úmrtí k uzavření smlouvy nedošlo. Nájem bytu přešel po její smrti na vnuka J. L., který smlouvou ze dne 31. 7. 2009 předmětný byt od městské části koupil. Soud prvního stupně správně podle názoru odvolacího bytovou jednotku do aktiv dědictví nezařadil, neboť zůstavitelka „do dne svého úmrtí žádnou smlouvu o převodu bytu nepodepsala a nevznikl ani žádný závazek týkající se uvedeného bytu“. Námitku dědičky Z. M., podle níž do dědictví patří „movité věci nezanedbatelné hodnoty“, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že jde o „věci sporné“, neboť dědička J. L. popřela, že by takové věci „ke dni úmrtí existovaly“; bylo proto třeba postupovat podle ustanovení § 175k odst. 3 občanského soudního řádu a při určení obvyklé ceny majetku zůstavitelky k nim nebylo možné přihlédnout. 5. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podaly J. P., R. F. a Z. M. dovolání. Nesouhlasí s tím, že do „hodnoty dědictví“ nebyl zahrnut „byt č. XY na adrese XY, blok XY, XY“. Poukazují na to, že účastnice 1) získala předmětný byt pro svého syna J. L. na základě nepravdivých údajů, podle nichž byl v jeho prospěch proveden převod práva nájmu k bytu a posléze i prodej bytové jednotky, a dovozují, že J. L. získal byt „za nepřiměřeně nízkou cenu, která neodpovídala tržní ceně bytů v dané lokalitě“, a že J. L. tak získal „nepřiměřenou výhodu, která rozhodně nebyla podepřena vůlí zůstavitelky“. Dovolatelky mají za to, že „dědické řízení v případě bytu procházejícího již rozběhlým procesem privatizace“ představuje otázku zásadního právního významu, kterou by se dovolací soud měl zaobírat, a navrhují, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. 6. Po podání dovolání vyšlo najevo, že v srpnu 2012 zemřela dědička E. M. I., že dne 19. 12. 2013 zemřel dědic B. C. a že dne 28. 12. 2018 zemřela dědička (a dovolatelka) J. P. Uvedeným účastníkům ustanovil soud prvního stupně usnesením ze dne 31. 5. 2024, č. j. 44 D 323/2008-235, usnesením ze dne 13. 6. 2024, č. j. 44 D 323/2008-237, a usnesením ze dne 5. 9. 2024, č. j. 44 D 323/2008-253, opatrovníky, všem s odůvodněním, že jejich právní nástupci (dědici) jsou neznámí. 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláními je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno přede dnem 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (účastnicemi řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že dovolatelky byly při podání dovolání zastoupeny advokátem, se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 9. Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. 10. Dovolatelky napadají dovoláními usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé. Protože dovolání nejsou přípustná podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (v průběhu řízení odvolací soud nevydal žádné rozhodnutí, kterým by zrušil dřívější usnesení soudu prvního stupně), může být jejich přípustnost založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. 11. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Přípustnost dovolá