24 Cdo 1949/2025 — Nejvyšší soud

24 Cdo 1949/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 9. 2025 Spisová značka:24 Cdo 1949/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:24.CDO.1949.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dovolací důvody Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 2 o. s. ř. § 241a odst. 3 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:24. 10. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 1949/2025-1633 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci pozůstalosti po P. E. F., zemřelém dne 12. dubna 2020, za účasti P. F., zastoupeného Dr. Stephanem Heidenhainem, advokátem se sídlem v Praze 3, Laubova č. 2128/10, o návrhu P. F. na prodloužení evropského dědického osvědčení, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 36 D 637/2020, o dovolání P. F. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. dubna 2025, č. j. 84 Co 22/2025-1614, takto: Dovolání P. F. se odmítá. Stručné odůvodnění (§ 1 odst. 3 z. ř. s., § 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání P. F. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 4. 2025, č. j. 84 Co 22/2025-1614, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. (§ 1 odst. 3 z. ř. s.), neboť dovolatel řádně nevymezil předpoklad přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání (mimo jiné) konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (k tomu srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 116, ročník 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3764/2019). Jestliže dovolatel v dovolání pouze obecně vymezil přípustnost dovolání spočívající v posouzení „výkladu § 288a odst. 1 z. ř. s.“ a „otázky podmínek zrušení již pravomocně vystaveného evropského dědického osvědčení a podmínek jeho vydání, resp. prodloužení“, aniž by blíže (konkrétněji) specifikoval právní otázku rozhodnou pro právní posouzení a rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci, dovolání tak postrádá adekvátní vymezení otázky hmotného nebo procesního práva a tedy nesplňuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti dovolání, a již z tohoto důvodu není přípustné. 2. Z ustanovení § 237 o. s. ř. nadto vyplývá, že jedním z předpokladů přípustnosti dovolání je skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka byla pro jeho rozhodnutí určující. Předestírá-li dovolatel dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž nebylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nemůže být za účelem jejího řešení dovolání přípustné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Pakliže dovolatel ve svém dovolání vznáší námitky stran zrušení již pravomocně vystaveného evropského dědického osvědčení, dovolacímu soudu tím předkládá k posouzení otázku, jež nebyla předmětem právního posouzení věci odvolacím soudem, který (mimo jiné) již v odůvodnění dovoláním napadeného usnesení uvedl, že „otázka změny či stáhnutí vydaného evropského dědického osvědčení nebyla předmětem odvoláním napadeného rozhodnutí okresního soudu“, a která tak nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu rozhodující, a proto ani z tohoto důvodu není dovolání dovolatele přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. (§ 1 odst. 3 z. ř. s.). 3. Dovolatel pak zcela zjevně přehlíží, že odvolací soud v projednávaném případě dospěl (oproti soudu prvního stupně) k závěru o zamítnutí žádosti P. F. na prodloužení platnosti vydaného evropského dědického osvědčení právě a jen z důvodu, že P. F. svou žádost ze dne 19. 9. 2024 o vydání další ověřené kopie osvědčení s platností na dalších 6 měsíců v rozporu s Čl. 70 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU č. 650/2012, o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení (dále jen „Nařízení“), z něhož vyplývá nutnost existenci výjimečných důvodů pro prodloužení platnosti kopie osvědčení tvrdit a doložit je, žádným způsobem nezdůvodnil, tedy že jde o „žádost prostou, postrádající jakékoliv důvody jejího podání“. K tomuto závěru odvolacího soudu však dovolatel v dovolání ani žádné (natož relevantní) dovolací argumenty ve smyslu ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (§ 1 odst. 3 z. ř. s.) neuplatnil. 4. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedených důvodům dovolání P. F. proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 1 odst. 3 z. ř. s. a § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. 9. 2025 JUDr. Roman Fiala předseda senátu