24 Cdo 2007/2024 — Nejvyšší soud

24 Cdo 2007/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 9. 2024 Spisová značka:24 Cdo 2007/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:24.CDO.2007.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Opatrovník hmotně právní [ Opatrovník ] Právní jednání (o. z.) Závěť Dotčené předpisy:§ 458 o. z. § 1496 o. z. § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:11. 10. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 13.12.2024IV.ÚS 3350/24 Josef Fiala odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost15. 1. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 2007/2024-270 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci P. B., omezeného ve svéprávnosti, zastoupeného procesní opatrovnicí Mgr. Kateřinou Mehed, advokátkou se sídlem v Praze 1, Myslíkova č. 173/25, za účasti hmotněprávní opatrovnice E. B., zastoupené JUDr. Pavlem Utěšeným, advokátem se sídlem v Praze 2, náměstí Míru č. 341/15, o schválení právního jednání za opatrovance, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 9 P 105/90, o dovolání E. B. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2024, č. j. 36 Co 46/2024-246, takto: I. Dovolání E. B. se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodoval o návrhu (hmotněprávní) opatrovnice omezeného ve svéprávnosti na schválení právního jednání spočívajícího v projevení poslední vůle formou závěti ze dne 7. 8. 2023, které učinila v zastoupení omezeného ve svéprávnosti. V návrhu opatrovnice uvedla, že k projevení poslední vůle formou závěti za omezeného ve svéprávnosti přistoupila (především) z důvodu, že omezený ve svéprávnosti není podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. 5. 2021, č. j. 9 P 105/90-179, (mimo jiné) schopen nakládat se svým majetkem, projevit svoji poslední vůli formou závěti, vydědění či uzavřít dědickou smlouvu, že s ním žije ve společné domácnosti a pečuje o něj celý jeho život (jedná se o jejího syna), a proto považuje za svoji povinnost učinit tak za něj, jelikož po jeho smrti bez závěti by dědili dědicové ze zákona, což jsou velmi vzdálení příbuzní, kteří jej ani osobně neznají a nikdy o něj neprojevili zájem. Navrhovatelka pak v průběhu řízení navrhla, aby soud řízení přerušil a podal návrh Ústavnímu soudu na zrušení ustanovení § 458 o. z. pro rozpor s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 13. 12. 2023, č. j. 9 P 105/90-235, návrh opatrovnice na schválení právního jednání zamítl a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že „ustanovení § 458 o. z. vylučuje možnost opatrovníka jednat jménem omezeného ve svéprávnosti mj. ve věcech pořízení pro případ smrti nebo prohlášení o vydědění a jejich odvolání“, že „vzhledem ke skutečnosti, že předmětné právní jednání odporuje tomuto ustanovení, je neplatné pro rozpor se zákonem podle § 580 odst. 1 o. z., a soud jej proto nemůže schválit“ a že ani „nespatřuje rozpor předmětných ustanovení o. z. s ústavním pořádkem, zejména s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. 2. K odvolání opatrovnice Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 4. 2024, č. j. 36 Co 46/2024-246, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že „opatrovanec byl naposledy omezen ve svéprávnosti rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. 5. 2021, č. j. 9 P 105/90-179, tak, že (mimo jiné) není schopen nakládat se svým majetkem, projevit svoji poslední vůli formou závěti, vydědění či uzavřít dědickou smlouvu“, že „proto je zřejmé, že opatrovanec nemohl pořídit závěť o svém majetku ve smyslu § 1528 odst. 1 o. z., neboť mu to rozsah omezení jeho svéprávnosti neumožňuje“, že „nebylo tvrzeno, že by opatrovanec poslední vůli projevil ve stavu dočasného zlepšení svého zdravotního stavu (§ 1527 o. z.)“ a že „tedy nevyšlo v řízení najevo, že by byla naplněna některá z výjimek stanovených v § 1526 až § 1528 o. z.“. Dále uvedl, že „pořízení pro případ smrti formou závěti je čistě osobním právem a projevem jedince“, že „zákon v § 458 o. z. právě tato čistě osobní práva vylučuje z možnosti zastoupení opatrovníkem“, že „za uvedeného stavu právní úpravy pak odvolací soud nemá důvod pochybovat o rozporu právní úpravy s ústavním pořádkem, neboť právní úprava § 458 o. z. odráží povahu právního jednání spočívajícího v pořízení pro případ smrti jako výlučně osobního“, že „právní úprava nijak nezasahuje do práva opatrovance, tj. osoby omezené ve svéprávnosti, vlastnit majetek, stejně tak jej nevylučuje z dědění; pouze opatrovance omezuje v možnosti naložit se svým majetkem pro případ smrti, avšak jeho právní nástupci z dědění vyloučeni nejsou“ a že „je sice pravdou, že omezení opatrovance pořídit pro případ smrti je odůvodněno jeho zdravotním stavem, avšak podle mínění odvolacího soudu se nejedná o omezení nedovolené, diskriminační“, když „vychází jednak především z osobní povahy daného právního jednání (při srovnání s dalšími jednáními zapovězenými v § 458 o. z., tj. vznik a zánik manželství, výkon rodičovských práv a povinností, tato charakteristika vyvstává o to silněji) a z potřeby ochrany zejména majetkových práv opatrovance“. Proto odvolací soud uzavřel, že „omezení opatrovance v možnosti pořídit pro případ smrti, byť odůvodněné jeho zdravotním stavem, je založeno na racionálních důvodech a je schopno sloužit svému účelu (ochraně práv opatrovance), a proto soud nepovažuje ustanovení § 458 o. z. za rozporné se zákazem diskriminace vyjádřeným v čl. 1, popř. v čl. 3 Listiny základních práv a svobod“. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala opatrovnice dovolání, jehož přípustnost spatřuje v dosud Nejvyšším soudem neřešené otázce, a to zda opatrovnice může za opatrovance projevit jeho poslední vůli formou závěti, když podle rozsudku soudu je opatrovanec omezen ve svéprávnosti tak, že mimo jiné není schopen projevit svoji poslední vůli formou závěti, resp. zda ustanovení § 458 o. z. je v rozporu s ústavním pořádkem či nikoli. V dovolání dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že s odkazem na § 458 o. z. opatrovník nemůže za opatrovance učinit pořízení pro případ smrti formou závěti, a namítá, že „soud zcela pomíjí, že opatrovanec nemůže toto své osobní právo právě pro svůj zdravotní stav prakticky vůbec vykonat“, že „její syn je zbaven svéprávnosti již od roku 1985, a to z důvodu prodělané mozkové obrny, pro kterou se není schopen o sebe vůbec postarat a je závislý na pomoci třetí osoby“, že „požádala soud, aby závěť schválil, resp. aby posoudil, zda její obsah je v zájmu jejího syna, a to s vědomím toho, že jen ona zná nejlépe jeho zájmy“ a že „soudy neprávem toto odmítly učinit“. Dále dovolatelka dovozuje, že „§ 458 o. z. je ustanovením tzv. jednoduchého práva“ a že „je podle jejího názoru protiústavním, konkrétně rozporným s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“, tedy že „porušuje ústavně zaručené právo jejího syna na dědění (kam spadá i právo pořídit závětí pro případ smrti), resp. jeho vlastnickou a testovací svobodu zaručenou v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“, a proto nesouhlasí se závěrem soudů, že „zde není právní možnost závěť schválit, když oba soudy učinily tento závěr s odkazem na ustanovení § 458 o. z., které opatrovnice považuje za protiústavní, což by mělo vést k tomu, že toto ustanovení nebude vůbec aplikováno a soudy by měly podat k ústavnímu soudu návrh na zrušení § 458 o. z. pro jeho rozpor s ústavním pořádkem“. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil k odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 5. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 6. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení ot