24 Cdo 2179/2022 — Nejvyšší soud

24 Cdo 2179/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 8. 2022 Spisová značka:24 Cdo 2179/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.2179.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Přiznání svéprávnosti (emancipace) (o. z.) [ Svéprávnost (o. z.) ] Plná svéprávnost (o. z.) [ Svéprávnost (o. z.) ] Omezení svéprávnosti (o. z.) [ Svéprávnost (o. z.) ] Podmínky řízení Dotčené předpisy:§ 59 předpisu č. 89/2012 Sb. § 16 předpisu č. 292/2013 Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:4. 12. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 2179/2022-620 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci posuzované M. S., narozené XY, bytem v XY, zastoupena Mgr. et Mgr. Petrou Petrů, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 124/15, za účasti Statutárního města Hradec Králové, se sídlem v Hradci Králové, Československé armády 408/51, o omezení svéprávnosti a opatrovnictví, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 0 P 102/2017, o dovolání posuzované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 3. 2022, č. j. 17 Co 242/2019-571, takto: I Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 3. 2022, č. j. 17 Co 242/2019-57, se ve výroku I mění takto: Rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17. 10. 2019, č. j. 0 P 102/2017-408, se ve výroku I zrušuje a řízení o návrhu posuzované M. S. ze dne 16. 5. 2018, aby jí byla vrácena svéprávnost, se zastavuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Posuzovaná M. S. byla pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. 1. 2017 č. j. 0 Nc 234/2014-257, omezena ve svéprávnosti tak, že není oprávněna nakládat s bytovou jednotkou v jejím osobním vlastnictví na adrese XY, a ani tuto jednotku zahrnout do závěti, a dále není oprávněna rozhodovat o vlastní léčbě a zásahu do své duševní a tělesné integrity při ohrožení jejího života nebo hrozící závažné újmě na zdraví. Jejím opatrovníkem bylo jmenováno statutární město Hradec Králové. 2. Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 10. 2019, č. j. 0 P 102/2017-408, návrh posuzované na „zrušení omezení její svéprávnosti“ zamítl (výrok I rozsudku), řízení o rozšíření rozsahu omezení její svéprávnosti zastavil (výrok II rozsudku) a nepřiznal státu ani účastníkům právo na náhradu nákladů řízení (výroky III a IV rozsudku). 3. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání posuzované rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, o zamítnutí návrhu posuzované na „zrušení omezení její svéprávnosti“ potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a ve výrocích II, III a IV byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a v tomto rozsahu mu byla věc vrácena k dalšímu řízení. 4. Takto soudy obou stupňů rozhodly o návrhu posuzované, aby bylo dříve učiněné omezení její svéprávnosti zrušeno. Posuzovaná ve svém návrhu argumentovala, že předchozí řízení bylo vedeno účelově, totiž s cílem zabránit jí „v podání svědectví o hospodářské kriminalitě vedení sdružení vlastníků jednotek v bytovém domě, kde bydlí“, a bylo postaveno na „falešné lékařské zprávě H.“. 5. Soud prvního stupně po vyhodnocení jím provedených důkazů (včetně znaleckého posudku z oboru psychiatrie) měl za prokázáno, že posuzovaná stále trpí trvalou duševní poruchou, tzv. poruchou s bludy, její stav zůstává neměnný a odpovídá tomu, že se neléčí předepsanými antipsychotiky. Na podzim 2018 jí bylo nařízeno ochranné ambulantní léčení (kvůli tomu, že v domě, kde bydlí, zničila kameru a čidla). Její bludné přesvědčení se stále týká jejího bytu a má přesahy i do schopnosti posuzované adekvátně rozhodovat o vlastní léčbě. Důvody pro dříve stanovené omezení svéprávnosti tak podle soudu prvního stupně trvají. 6. Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že jestliže soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 24. 1. 2017, č. j. 0 Nc 234/2014-257, který nabyl právní moci dne 10. 5. 2017, posuzovanou omezil ve svéprávnosti na dobu tří let (tj. do 10. 5. 2020), avšak jelikož v uvedené době bylo zahájeno řízení o prodloužení doby omezení, došlo podle § 59 odst. 2 občanského zákona k prodloužení právních účinků původního rozhodnutí až do nového rozhodnutí, nejdéle ale na jeden rok. Časová účinnost naposledy označeného rozsudku skončila podle odvolacího soudu dne 10. 5. 2021. Už tato okolnost sama o sobě, bez zřetele na jakékoli další aspekty věci, je podle odvolacího soudu [vzhledem k tomu, že pro rozhodnutí soudu je v principu významný stav v době jeho rozhodování (srov. § 154 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k § 1 odst. 3 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen „z. ř. s.“, pro odvolací řízení ve spojení s § 211 o. s. ř.)] v současnosti důvodem k závěru o věcné správnosti výroku přezkoumávaného rozsudku, jímž byl návrh posuzované zamítnut. Není-li nyní ve svéprávnosti posuzovaná omezena, návrhu na zrušení omezení nelze vyhovět už ze samé podstaty věci, rozumí se tedy bez zřetele k tomu, jestli snad zákonné předpoklady pro (trvání) omezení svéprávnosti v době vydání rozsudku soudu resp. v době rozhodování odvolacího soudu byly či nikoliv. Odvolací soud dále odůvodnil i další výroky svého rozsudku (přezkoumání jejich správnosti není předmětem tohoto dovolacího řízení). 7. Proti rozsudku odvolacího soudu podala posuzovaná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím své zástupkyně dovolání, namítajíc, že odvolací soud věc posoudil nesprávně po stránce právní, když důvod přípustnosti dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí posuzuje otázky, které dosud nebyly Nejvyšším soudem v jeho rozhodovací činnosti vyřešené. Konkrétně a s podrobnější argumentací předestřela dvě (navzájem ovšem provázané) otázky procesního práva a to zda: 1) „zakládá pominutí účinků rozsudku o omezení svéprávnosti neodstranitelný nedostatek podmínek řízení o návrhu na zrušení omezení svéprávnosti, o které bylo takovým rozsudkem rozhodnuto?“ a 2) „je odvolací soud ze zákona povinen při zjištění naplnění podmínek dle § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zrušit výrok, jenž je výsledkem řízení, které má být zastaveno?“ Dovolatelka k označeným otázkám doplnila, že odvolací soud napadeným rozsudkem založil stav, který má dva významné důsledky. Za prvé, napadený rozsudek ve své podstatě potvrzuje, že výrok I (míněno zjevně rozsudku soudu prvního stupně), o zamítnutí návrhu na „zrušení omezení svéprávnosti“ byl věcně správný v době, kdy rozhodoval soud prvního stupně, což je podle dovolatelky v rozporu s ustanovením § 154 odst. 1 o. s. ř., jež stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Za druhé, je-li konstatována věcná správnost rozhodnutí, musí být v takovém případě zřejmé, z jakých úvah soud při svém rozhodnutí vycházel, tedy v tomto konkrétním případě by odvolací soud musel odůvodnit, proč bylo důvodné zamítnutí návrhu na zrušení omezení svéprávnosti, tzn. zejména zabývat se tím, zda byly v době vyhlášení rozsudku soudu prvého stupně splněny zákonné podmínky pro omezení svéprávnosti posuzované. Takové úvahy však odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu podle dovolatelky neobsahuje. Posuzovaná dále v dovolání namítala, že výrok I. rozsudku soudu prvního stupně měl být odvolacím soudem zrušen též proto, že řízení, které mu předcházelo, bylo podle dovolatelky zatíženo mnohými procesními vadami (soudy zejména vycházely z podvržených lékařských zpráv a neúplných znaleckých posudků). Na podporu závěrů o věcné nesprávnosti rozsudku soudu prvního stupně posuzovaná v dovolání označila „vybrané důvody a skutečnosti, které svědčily o její svéprávnosti“. Posuzovaná současně považovala za nepochybné, že účinky rozhodnutí, kterým byla svého času omezena ve svéprávnosti, netrvají. Měla proto za to, že tak odpadl předmět řízení, které bylo vedeno ve věci „zrušení omezení její svéprávnosti“. Vznikl tak podle dovolatelky neodstranitelný nedostatek podmínek řízení. Ze všech těchto důvodů proto navrhovala, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčeném výroku zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 8. Vyjádření k dovolání podáno nebylo. 9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 10. Dovoláním lze napadnout pravomocná