24 Cdo 222/2019 — Nejvyšší soud

24 Cdo 222/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 1. 2020 Spisová značka:24 Cdo 222/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.222.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Pozůstalost (o. z.) Dědění Dotčené předpisy:§ 1663 o. z. § 1664 o. z. § 1660 odst. 1 o. z. § 1660 odst. 2 o. z. § 1662 o. z. § 10 odst. 1 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:4. 4. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 222/2019-340 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci pozůstalosti po V. A., zemřelém dne 11. července 2016, posledně bytem v XY, za účasti 1) R. M., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Alešem Nytrou, advokátem se sídlem v Ostravě, Přívozská č. 703/10, a 2) V. A., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Danielem Grimmem, advokátem se sídlem v Ostravě, Janáčkova č. 1089/20, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp zn. 20 D 1110/2016, o dovolání V. A. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. dubna 2018, č. j. 10 Co 10/2018-218, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Řízení o pozůstalosti po V. A., zemřelém dne 11.7.2016 (dále jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 28.7.2016, č.j. 20 D 1110/2016-3. Provedením úkonů v řízení o pozůstalosti byl pověřen JUDr. Petr Filip Schindler, notář se sídlem v Opavě (§ 101 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních). Okresní soud v Opavě usnesením ze dne 21.6.2017, č.j. 20 D 1110/2016-87, výrokem I. stanovil obvyklou cenu majetku pozůstalosti 856.225 Kč, výši dluhů pozůstalosti 68.733,63 Kč, čistou hodnotu pozůstalosti 787.491,37 Kč, výrokem II. potvrdil nabytí dědictví podle dědických podílů dědicům ze zákona V. A. ve výši 553745/787491 a R. M. ve výši 233746/787491 na veškerém pozůstalostním majetku a dluzích, a současně uvedl, jaký majetek a dluhy náleží do pozůstalosti, výrokem III. rozhodl, že se dědická posloupnost zřízením svěřeneckého nástupnictví, doložením času ani jiným způsobem, nenařizuje, a výroky IV. a V. rozhodl o nákladech řízení. K odvolání R. M. a V. A. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27.4.2018, č.j. 10 Co 10/2018-218, usnesení okresního soudu změnil tak, že se stanovuje obvyklá cena majetku pozůstalosti částkou 936.225 Kč, výše dluhů pozůstalosti částkou 68.733,63 Kč, čistá hodnota pozůstalosti částkou 867.491,37 Kč; že se potvrzuje nabytí dědictví podle dědických podílů dědicům ze zákona tak, že V. A. náleží dědický podíl ve výši jedné poloviny a R. M. dědický podíl ve výši jedné poloviny na veškerém pozůstalostním majetku a dluzích (ve výroku usnesení vyjmenovaných); že se dědická posloupnost zřízením svěřeneckého nástupnictví, doložením času ani jiným způsobem, nenařizuje; že se notáři JUDr. Petru Schindlerovi, jako soudnímu komisaři, přiznává odměna a hotové výdaje v celkové výši 13.303 Kč, což jsou povinni zaplatit V. A. a R. M. každý částkou 6.651,50 Kč; že účastníci nemají právo na náhradu nákladů řízení; a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze závěru, že nejsou splněny podmínky pro započtení na dědický podíl dcery zůstavitele. K darování automobilu zůstavitelem dceři R. M. vyslovil, že „tímto darováním k neodůvodněnému znevýhodnění pozůstalého syna V. A. nedošlo“. Odlišný právní názor, než soud prvního stupně, však zaujal ve vztahu k započtení darování pozemku p.č. XY v k.ú. XY zůstavitelem dceři R. M. darovací smlouvou ze dne 15.12.2011, s odůvodněním, že „ustanovení § 1660 odst. 2 občanského zákoníku stanoví, že na povinný díl (zde na dědický podíl) se započte to, co nepominutelný dědic obdržel od zůstavitele v posledních třech letech před jeho smrtí“, a jestliže zůstavitel zemřel 11.7.2016 a předmětný pozemek daroval již v roce 2011, tedy ve lhůtě delší než tři roky před smrtí zůstavitele, „znamená to, že k darování předmětného pozemku pozůstalé dceři zůstavitele není možno přihlížet, a tedy není možné provést ani započtení darování uvedeného pozemku na dědický podíl“. Proti usnesení odvolacího soudu podal V. A. dovolání, neboť má za to, že „rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla v rozhodování Nejvyššího soudu dosud vyřešena, Krajský soud se odchýlil od své ustálené rozhodovací praxe a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci“. Podle jeho názoru odvolací soud chybně aplikoval ustanovení § 1660 odst. 2 občanského zákoníku, které se na tento případ nevztahuje, když upravuje započtení darů zůstavitele na povinný díl; pokud jsou dědici povoláváni výhradně ze zákona, je nutno aplikovat ustanovení § 1664 občanského zákoníku (jsou-li pro jeho aplikaci splněny podmínky). Povinný díl se vyplácí pouze za situace, kdy zůstavitel nepominutelného dědice v pořízení pro případ smrti zcela nebo zčásti pominul, pokud se však dědí na základě zákonné posloupnosti, nepřichází povinný díl v úvahu a dědici, byť nepominutelnému, náleží dědický podíl. V daném případě dcera zůstavitele nebyla zkrácena na svém povinném dílu, tudíž nemělo být prováděno započtení na povinný díl, oběma dědicům ze zákona náleží dědický podíl, který se určí v souladu se zákonem, a započtení darů upravují § 1662 až 1664 občanského zákoníku. Ohledně nezapočtení daru automobilu na dědický podíl pozůstalé dcery dovolatel namítá, že soudy zkoumaly, zda byla dcera zůstavitele darem neodůvodněně zvýhodněna, místo toho, aby se zabývaly otázkou, zda byl on, jako nepominutelný dědic, neodůvodněně znevýhodněn. Dále odvolací soud podle dovolatele zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když neposoudil jeho podání ze dne 9.4.2018 (ve kterém soudu sdělil, že u jednání nebude moci být zastoupen advokátem, neboť není schopen nést náklady na právní zastoupení, předložil lékařské zprávy o svém zdravotním stavu a navrhl, aby „soud navrhl řešení tak, aby došlo k vyvážení s protistranou v soudním procesu“) jako žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů, neposuzoval tedy toto podání podle jeho obsahu, čímž se odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 369/2015. Závěrem dovolání dovolatel navrhl, aby „Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení“. Nejvyšší soud České republiky po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě stanovené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Pro rozhodnutí soudů o výši dědických podílů V. A. a R. M., jako dědiců podle zákonné posloupnosti v první třídě dědiců, bylo mimo jiné významné posouzení, zda lze na dědický podíl započíst to, co dědic od zůstavitele bezplatně obdržel dříve než v posledních třech letech před smrtí zůstavitele. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka nebyla od účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o.z.“), tj. od 1.1.2014, dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání V. A. proti usnesení odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné. Po přezkoumání dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání není opodstatněné. Na povinný díl se započte vše, co nepominutelný dědic z pozůstalosti skutečně nabyl odkazem nebo jiným opatřením (§ 1660 odst. 1 o.z.). Na povinný díl se započte i to, co nepominutelný dědic od zůstavitele bezplatně obdržel v posledních třech letech před jeho smrtí, ledaže zůstavitel přikáže, aby se započtení provedlo za delší dobu; potomku se kromě toho započte i to, co od zůstavitele obdržel dědicův předek. Při započtení se však nepřihlíží k obvyklým darováním (§ 1660 odst. 2 o.s.ř.). Dědické podíly se vypočtou stejně jako povinný díl (§ 1662 o.z.). Při posloupnosti dědiců podle pořízení pro případ smrti nebo při zákonné dědické posloupnosti se započtení