24 Cdo 2235/2020 — Nejvyšší soud

24 Cdo 2235/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 4. 2021 Spisová značka:24 Cdo 2235/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.2235.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Vyvlastnění Úroky z prodlení Dotčené předpisy:§ 10 odst. 3 předpisu č. 184/2006Sb. § 250j o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:24. 7. 2021 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 1787/21 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 2235/2020-100 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., v právní věci žalobců a) M. G., narozené XY, bytem XY, a b) P. G., narozeného XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Rašínova č. 68, proti žalované České republice - Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze, nábř. Ludvíka Svobody č. 12/1222, IČO 66003008, o zaplacení 4 578 675 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 54/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2020, takto: I. Dovolání žalobců se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 11. 12. 2019, č. j. 15 C 54/2017-46, zamítl žalobu na zaplacení částky 4 578 975 Kč s úrokem z prodlení od 1. 3. 2017 do zaplacení a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci se domáhali výše uvedené částky jako úroků z prodlení a inflace za opožděně vyplacenou náhradu za vyvlastněné pozemky. Soud nejprve zrekapituloval průběh řízení, kterým bylo rozhodnuto o výši náhrady, a vyložil jej následovně. Správní orgán přiznal žalobcům rozhodnutím ze dne 4. 12. 2003 náhradu za vyvlastnění ve výši 1 482 000 Kč, rozhodnutí bylo potvrzeno odvolacím správním orgánem, a dne 7. 4. 2004 jim tato částka byla vyplacena. Tato rozhodnutí žalobci napadli žalobou podle části páté o. s. ř. Okresní soud ve Zlíně žalobu zamítl, k odvolání Krajský soud v Brně toto rozhodnutí zrušil a postoupil věc Krajskému soudu v Brně jako soudu prvního stupně. Ten napadená rozhodnutí správních orgánů nahradil tak, že žalobcům náleží náhrada ve výši obvyklé ceny, která činí 11 390 700 Kč, odvolací soud poté jeho rozhodnutí změnil tak, že žalobu zamítl, následně dovolací soud odmítl dovolání proti tomuto rozhodnutí usnesením sp. zn. 21 Cdo 79/2014, a Ústavní soud poté zrušil rozhodnutí dovolacího a odvolacího soudu nálezem sp. zn. II. ÚS 1135/14. Odvolací soud po vydání kasačního nálezu Ústavního soudu potvrdil rozsudkem ze dne 23. 3. 2016, který nabyl právní moci dne 18. 4. 2016, rozsudek soudu I. stupně, který stanovil náhradu za vyvlastnění ve výši 11 390 700 Kč. Částka 9 657 700 Kč byla žalobcům vyplacena dne 25. 4. 2016 (zbývající část jim byla vyplacena již po rozhodnutí správního orgánu dne 7. 4. 2004). Žalobci odůvodňovali žalobu tím, že již 12. 3. 2004 (datum rozhodnutí odvolacího správního orgánu) dosahovala cena vyvlastněných pozemků částky 11 390 700 Kč a již tehdy ji měli obdržet. V tu dobu jim však byla vyplacena jen částka 1 482 000 Kč, zbývající částka 9 657 700 Kč jim byla vyplacena až 25. 4. 2016, tedy 12 let od vyvlastnění pozemků, proto se žalobci domáhají úroků z prodlení a náhrady za znehodnocení peněz o inflaci za období od 12. 3. 2004 do 25. 4. 2016. Dne 16. 1. 2017 zažádali žalobci o odškodnění Ředitelství silnic a dálnic ČR i Ministerstvo dopravy ČR. Soud věc posoudil tak, že žalobci v soudním řízení, v němž byla stanovena výše náhrady za vyvlastnění, dosáhli s odkazem na čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod náhrady ve výši obvyklé ceny ke dni vyvlastnění, v uvedeném řízení však netvrdili, že by náhrada měla zohledňovat i další okolnosti snižující reálnou hodnotu náhrady, jako např. plynutí času. Již v té době byla známa judikatura ESLP (např. věc č. 22432/03 - Chinnici proti Itálii), která do náhrady za vyvlastnění umožňovala zahrnout úrok z prodlení či náhradu upravit o míru inflace. Žalobci se svého nároku měli domáhat již v řízení, které bylo vedeno ve věci vyvlastnění, a nyní je již pravomocně ukončeno, neboť povaha uplatňovaného nároku je ve své podstatě nárokem na náhradu za odnětí vlastnického práva. Pohlíželo-li by se na věc optikou zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále též jen „zákon o odpovědnosti státu za škodu“), původní pravomocné rozhodnutí správního orgánu bylo změněno pouze ve výroku stanovícím výši náhrady za vyvlastnění, nikoli ve vyvlastňovacím výroku samotném. V důsledku nezákonného rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu byla žalobcům vyplacena částka 1 482 000 Kč, o tuto částku zvětšili žalobci svůj majetek, ke snížení jejich majetku nedošlo. V příčinné souvislosti s tímto rozhodnutím nedošlo ke snížení majetku žalobců, proto nemohou být úspěšní ani podle zákona č. 82/1998 Sb., a proto se soud dále nezabýval tím, která z organizačních složek státu má stát v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. zastupovat. Bylo-li namítáno promlčení nároku, pokud není prokázána existence nároku, nelze jej ani promlčet, promlčení by se však počítalo až od posledního rozhodnutí ve věci náhrady za vyvlastnění, tedy od 18. 4. 2016. K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 4. 2020, č. j. 30 Co 111/2020-71, potvrdil rozsudek soudu I. stupně a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyložil, že je zapotřebí odlišovat soukromoprávní vztah týkající se náhrady za vyvlastnění, jehož subjekty jsou vyvlastňovaný a vyvlastnitel, od veřejnoprávního vztahu týkajícího se samotného vyvlastnění, v němž vystupuje stát reprezentovaný správním úřadem z pozice veřejné moci, a stejně tak i od veřejnoprávního (primárně procesního) vztahu mezi vyvlastňovaným a státem reprezentovaným úřadem, který v řízení o vyvlastnění autoritativně rozhoduje o výši náhrady za vyvlastnění. Proto je zapotřebí od sebe odlišit nárok na samotnou náhradu za vyvlastnění včetně veškerých jeho součástí, který svědčí vyvlastňovanému vůči vyvlastniteli, a případné nároky na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci. Na tom nic nemění, že stát může mnohdy vystupovat v „dvojaké“ pozici, tedy jako vyvlastnitel i v pozici veřejné moci, která rozhodla o výši náhrady za vyvlastnění. Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu I. stupně, že nárok žalobců představuje svou povahou součást samotné náhrady za vyvlastnění, resp. příslušenství této náhrady, a to i s ohledem na judikaturu ESLP citovanou již soudem I. stupně. Z judikatury ESLP vyplývá, že v případě pozdního vyplacení náhrady za vyvlastnění by mělo být zohledněno případné znehodnocení náhrady v důsledku inflace a náhrada by měla být navýšena o zákonný úrok. Porušení Úmluvy spatřuje ESLP v „neaktualizaci“ výše náhrady při výraznější inflaci měny i v případech, kdy vyvlastnitelem není stát. Klíčová je přiměřenost náhrady, nikoli určitý způsob konstrukce nároku vyvlastňovaného. Český právní řád je možné interpretovat způsobem, který uvedené požadavky ESLP bude respektovat a není nutné nad rámec zákonné úpravy přistupovat k přímé aplikaci Úmluvy, jak požadují žalobci. Navýšení náhrady o částku odpovídající zákonnému úroku z prodlení představuje součást samotné náhrady, jedná se však o nárok odlišný od úroku z prodlení jako takového. Z ustanovení § 25 odst. 3 zákona o vyvlastnění totiž jednoznačně plyne, že náhrada za vyvlastnění je splatná až 60 dní od právní moci výroku o vyvlastnění, je proto vyloučeno, aby prodlení vyvlastnitele vzniklo dříve. Subjektem povinným „nahradit“ případnou inflaci i náhradu odpovídající úroku z prodlení, není stát jakožto nositel veřejné moci, nýbrž vyvlastnitel (kterým je v projednávané věci rovněž stát). Požadují-li žalobci dorovnání inflace, která mezi lety 2004 – 2016 znehodnotila částku 9 657 700 Kč a náhradu odpovídající úroku z prodlení, domáhají se části samotného nároku na náhradu za vyvlastnění, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto Krajským soudem v Brně pod č. j. 35 C 28/2008-350. Pokud by žalobcům měly být přiznávány další nároky, jednalo by se fakticky o věcný přezkum správnosti rozhodnutí, které bylo vydáno v uvedeném řízení. Nárok žalobců je proto nedůvodný. Nelze jej posoudit ani jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle zákona o odpovědnosti státu za škodu. I pokud by se vycházelo z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.