24 Cdo 2328/2025 — Nejvyšší soud

24 Cdo 2328/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 11. 2025 Spisová značka:24 Cdo 2328/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:24.CDO.2328.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Závěť holografní [ Závěť ] Výklad právních jednání (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ] Výklad projevu vůle Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. § 1494 o. z. § 1573 o. z. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:4. 12. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 2328/2025-274 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně E. P., zastoupené Mgr. Martinem Zobačem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Strojírenská č. 527/1, proti žalovaným 1) L. M., 2) M. H., oběma zastoupeným JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem se sídlem v Mikulově, Bezručova č. 1896/90, a 3) J. K., o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 8 C 170/2020, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. dubna 2025, č. j. 21 Co 268/2024-243, takto: I. Dovolání žalovaného 1) se odmítá. II. Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 082 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Zobače, advokáta se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Strojírenská č. 527/1. Odůvodnění: 1. V řízení o pozůstalosti po A. M. (dále také jen „zůstavitelka“), Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou usnesením ze dne 9. 7. 2020, č. j. 8 D 753/2019-155, uložil žalobkyni, aby ve lhůtě 3 měsíců od právní moci tohoto usnesení podala u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou proti žalovanému 1) a žalované 2) žalobu na určení, že je dědičkou zůstavitelky, a zároveň řízení přerušil. Žalobu byla povinna žalobkyně podat proto, že zůstavitelka zanechala dvě pořízení pro případ smrti – první listina byla sepsána dne 17. 9. 1991 ve formě notářského zápisu notářkou JUDr. Jitkou Holcmanovou pod sp. zn. NZ 1343/91, N 1626/91, přičemž toto pořízení pro případ smrti uznali všichni účastníci pozůstalostního řízení za pravé a platné. Druhá listina nadepsaná jako „Poslední vůle“ byla sepsána vlastní rukou zůstavitelky a datována dnem 21. 3. 2015. V této závěti zůstavitelka stanovila, aby její byt ve XY, byl prodán po její smrti a po odečtení všech nákladů s vyklizením a prodejem byl finanční obnos rozdělen (s přesným vymezením podílů) mezi žalobkyni, žalované a pozůstalého syna L. M. (dále také jen „L. M. st.“), přičemž prodejem předmětné nemovitosti pověřila zůstavitelka žalobkyni. Žalovaní však popřeli platnost této listiny, když uvedli, že její obsah byl zůstavitelce nadiktován, a proto tedy zůstavitelka neprojevila svobodnou vůli. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou nejprve usnesením ze dne 7. 1. 2020, č. j. 8 D 753/2019-150, vyzval L. M. st., aby podal žalobu na určení, že je dědicem zůstavitelky. Soud prvního stupně v této souvislosti posléze v odůvodnění svého usnesení ze dne 9. 7. 2020, č. j. 8 D 753/2019-155, kterým odkázal žalobkyni, aby podala žalobu na určení, že je dědicem zůstavitelky, dovodil, že „jelikož nebyla žaloba v určené době pozůstalým synem L. M. podána, byla ukončena jeho účast v dědickém řízení“. 2. Žalobkyně se proto žalobou podanou dne 14. 9. 2020 u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou domáhala určení, že je „dědicem zůstavitelky“. Návrhu žalobkyně bylo rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 16. 6. 2022, č. j. 8 C 170/2020-117, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu Brně ze dne 20. 6. 2023, č. j. 18 Co 226/2022-152, vyhověno s tím, že odvolací soud dospěl k závěru, že „uvedenou listinu posuzuje jako platnou z hlediska způsobilosti zůstavitelky takové právní jednání učinit“ a že „obsahově uvedená listina odpovídá závěti, pakliže je nadepsána slovy Poslední vůle a uvozena větou vyjadřuji poslední vůli a je v ní popsáno, jak má být naloženo s majetkem zůstavitelky“. K námitce žalovaných o nedostatku pasivní věcné legitimace založené na tom, že jejich otec L. M. st. nebyl účastníkem tohoto řízení, odvolací soud uvedl, že „ji neshledává důvodnou“, když „důsledkem nepodání žaloby z odkazu podle § 170 z. ř. s., ke které byl otec žalovaných vyzván shora označeným usnesením, je fikce, že spor o dědické právo byl vyřešen v neprospěch toho, kdo měl své právo uplatnit žalobou“. 3. Nejvyšší soud k dovolání žalovaného 1) zrušil rozsudkem ze dne 5. 3. 2024, č. j. 24 Cdo 3806/2023-177, oba výše citované rozsudky a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, když uzavřel, že nedomáhal-li se pozůstalý syn L. M. st. určení, že je dědicem zůstavitelky, jestliže ponechal uplynout lhůtu stanovenou k tomuto usnesením soudu, a z tohoto důvodu byl podle soudu prvního stupně jeho spor o dědické právo vyřešen fikcí v jeho neprospěch, měl soud, resp. soudní komisařka jeho účast v pozůstalostním řízení v souladu s § 170 odst. 3 z. ř. s. usnesením ukončit. Nestalo-li se tak, pak bylo nezbytné, aby žaloba na určení, že je žalobkyně dědičkou zůstavitelky, směřovala vůči všem, kdo se jako dědici zůstavitelky účastní pozůstalostního řízení, tedy i vůči pozůstalému synovi L. M. st. 4. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou proto v souladu se závěry Nejvyššího soudu vyzval usnesením ze dne 22. 4. 2024, č. j. 8 C 170/2022-186, žalobkyni k doplnění žaloby tak, že bude směřovat vůči všem účastníkům o pozůstalosti po zůstavitelce. Žalobkyně sdělila, že L. M. st. dne 27. 5. 1952, dne 28. 6. 2022 zemřel. Ze spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 33 D 1258/2022 soud zjistil, že syn zůstavitele L. M. st. J. K. [žalovaný 3)] dědictví odmítl, byl srozuměn s tím, že jeho účast v řízení končí a že pozůstalost pak nabyli žalovaný 1) a žalovaná 2). 5. Žalobkyně po výzvě shora popsané označila účastníky na straně žalované jako procesní nástupce zemřelého L. M. st. žalovaného 1) a žalovanou 2) a žalovaného 3). Usnesením ze dne 14. 6. 2024, č. j. 8 C 170/2020-201, okresní soud připustil přistoupení dalšího účastníka žalovaného 3) s tím, že on a zároveň žalovaní 1) a 2) budou v řízení vystupovat nadále i coby procesní nástupci zemřelého L. M. st., protože „z procesní opatrnosti považoval jako logické, pokud na straně žalované budou za zemřelého L. M. st. vystupovat všichni tři jeho možní dědici s ohledem na skutečnost, že J. K. odmítl dědictví po zemřelém otci v době, kdy nemusel mít povědomí o tomto sporu, a pokud by je měl, není vyloučeno, že by dědictví neodmítl“. 6. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou usnesením ze dne 16. 8. 2024, č. j. 8 C 170/2020-209, určil, že dědičkou po zůstavitelce je žalobkyně (výrok I.), že žalovaní 1) a 2) jsou povinni nahradit společně a nerozdílně žalobkyni na nákladech řízení částku ve výši 32 492 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího právního zástupce (výrok II.) a že žalovaní 1) a 2) jsou povinni nahradit společně a nerozdílně České republice – Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou na náhradě nákladů částku 5 967 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.). V odůvodnění uvedl, že „vzhledem k provedenému dokazování, včetně závěrů znaleckého posudku, který není v rozporu s dalšími důkazy, nemá soud za prokázané, že by zůstavitelka ke dni sepisu vlastnoruční závěti trpěla duševní poruchou, která by měla vliv na její rozpoznávací a ovládací schopnosti; znaleckým posudkem bylo naopak prokázáno, že zůstavitelka takovou duševní poruchou v předmětné době netrpěla“. Dále dospěl k závěru, že „listina ze dne 21. 3. 2015 je vlastnoručně psanou závětí zůstavitelky, kterou není potřeba překlenout výkladem, její obsah je jasný“, že „přestože je nazvaná Poslední vůle, zůstavitelka v ní povolává čtyři dědice, které v ní jasně definuje – dceru, syna a jeho 2 děti, a jasné jsou i jejich podíly“, že „závěť byla sepsána podle vůle zůstavitelky, když nemá za prokázané, že by obsah sporné závěti byl zůstavitelce nadiktován“ a že „samo sepsání a podpis listiny vlastní rukou zůstavitelky zůstalo nesporné“. Proto měl za to, že v daném případě i po skutkové stránce závěť splňuje náležitosti podle § 1494 o. z., přičemž neshledal neplatnost závěti ani pro nezpůsobilost zůstavitelky či nedostatek její vůle. 7. K odvolání žalovaných 1) a 2) odvolací soud potvrdil ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 2) rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. (výrok I.); ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 34 603 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok II.); a dále rozhodl, že žalovaní 1) a 2) jsou povinni zapl