24 Cdo 2371/2025 — Nejvyšší soud

24 Cdo 2371/2025; 24 Cdo 2373/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 10. 2025 Spisová značka:24 Cdo 2371/2025; 24 Cdo 2373/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:24.CDO.2371.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Řízení o přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče (detence) Dotčené předpisy:§ 234c odst. 1 o. s. ř. § 38 odst. 1 písm. b) předpisu č. 372/2011 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 10. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 2371/2025-220 24 Cdo 2373/2025 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci umístěného K. S. (dříve V.), t.č. v Psychiatrické nemocnici v XY, zastoupeného JUDr. Danielem Hornem, advokátem se sídlem v Plzni, náměstí Republiky č. 202/28, za účasti zdravotního ústavu Psychiatrické nemocnice v XY, se sídlem v XY, a Krajského státního zastupitelství v Plzni, se sídlem v Plzní, Veleslavínova č. 27/38, o vyslovení přípustnosti převzetí a dalšího držení ve zdravotním ústavu, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 11 L 90/2024, o dovoláních umístěného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. listopadu 2024 č.j. 11 Co 223/2024-63 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. dubna 2025 č.j. 11 Co 57/2025-169, takto: I. Dovolání umístěného se odmítají. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.): 1. Dovolání umístěného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29.11.2024 č.j. 11 Co 223/2024-63 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25.4.2025 č.j. 11 Co 57/2025-169 nejsou přípustná podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť obě napadená rozhodnutí odvolacího soudu (jejich závěr o splnění podmínek pro hospitalizaci umístěného ve zdravotním ústavu bez jeho souhlasu) jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. 2. V projednávané věci se z obsahu spisu podává, že umístěný, který trpí poruchou sexuální preference (patologickou sexuální agresivitou) a byl již v minulosti pravomocně odsouzen za násilnou, sexuálně motivovanou trestnou činnost (jíž se dopustil na dvou nezletilých a dvou dospělých ženách v letech 2005 až 2010) k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a současně absolvoval také ochranné sexuologické léčení v ústavní formě, je nyní opět stíhán pro pokus zločinu znásilnění, jehož se měl dopustit dne 11.9.2023, a z důvodu uvedeného v ustanovení § 67 odst. 1 písm. c) trestního řádu byl umístěn do tzv. předstižné vazby. V průběhu trestního řízení byl umístěný dne 19.9.2024 převzat bez písemného souhlasu do ústavní péče poté, co byl téhož dne propuštěn z vazby z důvodu, že v trestním řízení před soudem prvního stupně došlo k závažné procesní vadě spočívající v tom, že o věci i o vazbě umístěného nerozhodoval zákonný soudce. Za dané situace není pro nynější detenční řízení z hlediska věcné správnosti napadených rozhodnutí odvolacího soudu podstatné, zda – jak akcentuje dovolatel – „umístěním v PN XY je nahrazována vazba“, nýbrž – jak správně uvažovaly i soudy obou stupňů – rozhodující je, zda byly splněny zákonné předpoklady pro nedobrovolnou hospitalizaci umístěného uvedené v ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách). 3. Je mimo pochybnost, že podle citovaného ustanovení lze pacienta bez souhlasu hospitalizovat pouze tehdy, jsou-li zároveň splněny následující podmínky: 1) jestliže ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí, 2) jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky, a 3) pokud hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jinak. Umístěný v dovolání zpochybňuje splnění všech tří podmínek. 4. Názor dovolatele, že první podmínka, tedy že umístěný „ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí“, u něj splněna nebyla, neboť „je argumentováno jen a pouze jeho jednáním, které je předmětem trestního řízení a kterého se dopustil cca rok před umístněním“, dovolací soud nesdílí. 5. Ve vztahu k této zákonné podmínce se Nejvyšší soud již v minulosti vyjádřil a zaujal stanovisko (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.9.2024 č.j. 24 Cdo 2368/2024, uveřejněný pod číslem 38/2025 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na který poukázal i odvolací soud v projednávané věci), podle kterého je třeba pojem „ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí“ vykládat nejen podle jeho jazykového vyjádření, ale zejména (za pomocí teleologického výkladu) tak, aby bylo dosaženo účelu, jehož zákonodárce přijetím této částí právní normy sledoval. Ohrožení (jehož sémantický základ tvoří slovo „hrozba“) musí být ošetřujícím lékařem při přijetí pacienta (umístěného) dostatečně identifikováno a následně musí být v návazném rozhodnutí soudu o tom, že k převzetí (popř. k dalšímu držení) pacienta došlo ze zákonných důvodů, podrobně popsáno; současně ovšem není vyloučené – aby s ohledem na známé okolnosti – šlo o ohrožení vysoce pravděpodobné (založené na jeho tzv. potencialitě). Dovolací soud přitom akcentoval, že zákon o zdravotních službách vychází z principu prevence a bylo by proti jeho smyslu a účelu s detencí vyčkávat až do doby, než pacient bude (započne) skutečně v důsledku duševní poruchy či pod vlivem omamných prostředků vykonávat činnost, kterou bezprostředně zasáhne některou ze zákonem chráněných hodnot, zejména život, zdraví nebo lidskou důstojnost. Detenční řízení bezpochyby slouží k předcházení předpokládaným závažným následkům jednání osoby s duševní poruchou (nebo jejími známkami), popř. osoby pod vlivem návykové látky, a je třeba vždy podrobně a s respektem ke všem známým skutečnostem pečlivě porovnávat, jaké základní hodnoty jsou v příslušném řízení v sázce, zejména jde-li o život a zdraví samotného pacienta, popř. jiných osob na straně jedné a právo na osobní svobodu na straně druhé. Vycházeje z uvedeného dovolací soud k předmětné materii uzavřel, že lékař, který prvotně posuzuje, zda bude pacient proti své vůli umístěn ve zdravotním zařízení, resp. soud, který následně autoritativně rozhoduje, zda k převzetí (dalšímu držení) došlo ze zákonných důvodů, jsou oprávněni a povinni přihlédnout ke všem skutečnostem, jež jsou ve vztahu k pacientovi (umístěnému) známy, zejména k tzv. anamnéze a k okolnostem, které časově uvedenému okamžiku předcházely, mohou-li mít z odborného medicinského hlediska význam pro náležité určení, zda je bezprostředně přítomna duševní porucha či alespoň její známky (popř. zda je pacient pod vlivem návykové látky) a zda je současně dána i vysoká míra pravděpodobnosti, že pacient (pokud nebude umístěn ve zdravotním ústavu) závažným způsobem ohrozí sebe nebo jinou osobu zejména na životě, zdraví nebo lidské důstojnosti. Řečeno jinak: v době posuzování musí být bezprostředně přítomna hrozba nežádoucího následku, nikoliv nezbytně také její projevy. S uvedenými právními závěry, které zcela odpovídají potřebám praktického života, se dovolací soud i nyní ztotožňuje a neshledává žádné důvody na nich cokoliv měnit. 6. Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že v době převzetí (i dalšího držení) umístěného bylo ošetřujícím lékařem T. B. dostatečně identifikováno ohrožení života a zdraví jiných osob, které se za daných okolností – kdyby nebylo přistoupeno k jeho hospitalizaci – jevilo jako vysoce pravděpodobné s ohledem na jeho dřívější násilnou, sexuálně motivovanou trestnou činnost, ve které pokračoval i poté, co absolvoval ochranné sexuologické léčení v ústavní formě a následně v ambulantní formě. Ustanovená znalkyně MUDr. Miroslava Synková ve znaleckém posudku ze dne 26.11.2024 správnost postupu zdravotního ústavu (i nadále trvající důvody detence) potvrdila s tím, že umístěný „je vzhledem ke sklonu k agresivnímu, sexuálně motivovanému jednání nebezpečný vůči okolí“ a že pobyt umístěného ve zdravotním ústavu „při omezení styku s vnějším světem je nutný na dobu 12 měsíců“. V rámci výslechu před soudem prvního stupně pak znalkyně k mnoha otázkám zástupce umístěného mj. zdůraznila, že „ani ústavní, ani ambulantní léčba nebyla dostatečnou prevencí toho, aby se umístěný (na svobodě) nedopustil dalšího protiprávního jednání“, a že umístěný „prognosticky všechny způsoby prevence již absolvoval, dokonce již žil v manželství, ale ani partnerka nezabránila tomu bažení po agresivitě“. Za tohoto stavu nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat jeho závěr, že „obava z bezprostředního ohrožení