24 Cdo 2429/2019 — Nejvyšší soud

24 Cdo 2429/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 10. 2019 Spisová značka:24 Cdo 2429/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.2429.2019.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Osvojení Dotčené předpisy:§ 3028 odst. 2 o. z. § 840 odst. 2 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:20. 1. 2020 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 391/20 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 2429/2019-95 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy ve věci nezletilého AAAAA (pseudonym), narozeného dne XY, t.č. XY, zastoupeného statutárním městem Mladá Boleslav se sídlem magistrátu v Mladé Boleslavi, Komenského náměstí č. 61, jako opatrovníkem, syna matky B. B., narozené dne XY, bytem XY, a otce M. B., narozeného dne XY, bytem XY, obou zastoupených Mgr. Zdeňkou Tolnayovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, náměstí Republiky č. 946, o zrušení osvojení, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 26 Nc 1810/2017, o dovolání matky a otce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2019, č. j. 32 Co 448/2017-79, takto: I. Dovolání matky a otce se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: B. B. a M. B. (dále též jen „rodiče“) se návrhem podaným u Okresního soudu v Mladé Boleslavi dne 25.4.2017 domáhali zrušení osvojení nezletilého AAAAA. Svůj návrh odůvodnili tím, že „postupem doby začali zjišťovat, že je péče o nezletilého AAAAA nad jejich síly a nad jejich možnosti výchovu nezletilého zvládnout“. Usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 5.12.2016, č.j. 26 Nc 675/2016-3, byl nezletilý nařízením předběžného opatření „předán“ na dobu přechodnou do pěstounské péče manželů I. N. a M. N.. Pěstouni a rodiče se následně shodli v tom, že „nejlepší pro nezl. AAAAA bude soudem uložený diagnostický pobyt za účelem jeho komplexního vyšetření a doporučení k další léčbě“. Usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 14.2.2017, sp. zn. 6 P a Nc 3/2017, bylo vydáno předběžné opatření, kterým byl nezletilý „předán do péče XY“. Rodiče tak považují za „jediné řešení, které je i v zájmu osvojence“, zrušení osvojení. Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 23.8.2017, č.j. 26 Nc 1810/2017-19, návrh na zrušení osvojení nezletilého AAAAA, narozeného dne XY, zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně uvedl, že v ustanovení § 3028 odst. 2 občanského zákoníku je upravena tzv. nepravá retroaktivita, která se uplatňuje mimo jiné u práv osobních a rodinných, mezi něž patří nepochybně i „práva plynoucí z osvojení“. Vlivem nepravé retroaktivity se stalo osvojení nezletilého AAAAA nezrušitelným. Vzhledem k tomu, že občanský zákoník nabyl účinnosti dne 1.1.2014, uplynula nově zavedená tříletá lhůta pro zrušení osvojení podle § 840 odst. 2 občanského zákoníku, dne 31.12.2016. Posuzovaný návrh na zrušení osvojení byl však podán až dne 25.4.2017, tedy v době, kdy již nelze osvojení nezletilého dítěte zrušit. Z uvedených důvodů soud prvního stupně návrh rodičů zamítl, aniž by hodnotil individuálně zájem nezletilého na zrušení osvojení, nicméně uvedl, že „snaha rodičů o zrušení osvojení“ by podle jeho názoru „způsobila nezletilému AAAAA s vysokou pravděpodobností další psychickou újmu, když je nepochybně výrazem odmítnutí“. K odvolání rodičů Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.2.2018, č.j. 32 Co 448/2017-35, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V daném případě nastaly „právní skutečnosti, které podle navrhovatelů působí změnu v rodinných vztazích“, až po 1.1.2014, a proto je nutné je posoudit podle „nového občanského zákoníku“, podle kterého lze osvojení zrušit pouze do uplynutí tří let od rozhodnutí o osvojení. Jelikož bylo o osvojení pravomocně rozhodnuto dne 9.12.2010 a návrh na zrušení byl podán dne 25.4.2017, je zřejmé, že byl podán po uplynutí lhůty stanovené v § 840 odst. 2 občanského zákoníku. V takovém případě lze zrušit osvojení jen tehdy, je-li v rozporu se zákonem, nicméně navrhovatelé netvrdili, že by osvojení bylo provedeno v rozporu se zákonem, a porušení zákona v řízení o osvojení se nepodává ani ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 0 Nc 293/2010. K námitce, že „s ohledem na ustanovení § 3036 o.z. nemohlo dojít k uplynutí lhůty k podání návrhu na zrušení osvojení, když podle dosavadních právních předpisů lhůta stanovena nebyla“, odvolací soud uvedl, že „nebyla-li lhůta stanovena, nemohla ani začít běžet, a proto není aplikace ustanovení § 3036 o.z. v daném případě na místě“. Odvolací soud nakonec účastníky řízení poučil, že proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné. Ke stížnosti rodičů Ústavní soud nálezem ze dne 26.9.2018, č.j. I ÚS 1820/18-51, rozhodl, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13.2.2018, č.j. 32 Co 448/2017-35, bylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13.2.2018, č.j. 32 Co 448/2017-35, zrušil a ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 23.8.2017, č.j. 26 Nc 1810/2017-19, ústavní stížnost odmítl. Ústavní soud uzavřel, že pokud obecné soudy dospěly k závěru, že se ve věci jednalo o nezrušitelné osvojení, měli být stěžovatelé náležitým způsobem poučeni tak, že dovolání je v jejich věci, s ohledem na ustanovení § 30 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, přípustné. Krajský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 14.1.2019, č.j. 32 Co 448/2017-79, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Po opětovném projednání věci dospěl odvolací soud ke shodným závěrům jako ve svém předchozím (Ústavním soudem zrušeném) rozhodnutí, s tím, že účastníky řízení poučil o tom, že proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání. Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 14.1.2019 podali rodiče dovolání, neboť mají za to, že „odvolací soud se při interpretaci a aplikaci právní normy na posuzovanou věc dopustil z hlediska spravedlivého procesu neakceptovatelné libovůle, spočívající v nerespektování jednoznačně znějící právní normy a jejího výkladu a opominutí dalších právních norem, které na daný případ dopadají“. S ohledem na to, že k osvojení nezletilého AAAAA došlo za účinnosti zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, má být podle dovolatelů vznik, jakožto i práva a povinnosti z toho plynoucí, posuzovány podle uvedeného zákona o rodině. Současně dovozují, že ustanovení § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neupravuje „skutečnost, že by nově zavedená 3letá lhůta pro zrušení osvojení měla začít platit pro všechny případy po uplynutí 3 let od účinnosti zákona č. 89/2012 Sb“. Nakonec nesouhlasí ani s tím, že odvolací soud „vyloučil“ aplikaci ustanovení § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neboť „je zřejmé, že lhůta pro podání návrhu na zrušení osvojení se posuzuje podle zákona o rodině“. Jelikož v něm žádná lhůta stanovena nebyla, bylo možné podat návrh na zrušení osvojení kdykoli. Rodiče navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu významné vyřešení právní otázky, zda lze osvojení nezlet