24 Cdo 2532/2024 — Nejvyšší soud

24 Cdo 2532/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:3. 12. 2024 Spisová značka:24 Cdo 2532/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:24.CDO.2532.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dědic zákonný Vydržení Promlčení Věc Pohledávka Dědické právo (právo na pozůstalost) (o. z.) Žaloba (rei)vindikační [ Žaloba ] Dotčené předpisy:§ 189 odst. 2 z.ř.s. § 185 z.ř.s. § 1091 o. z. § 1092 o. z. § 498 o. z. § 984 odst. 1 o. z. § 489 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:30. 12. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 2532/2024-226 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně A. M., zastoupené JUDr. Milanem Kostohryzem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 5, Švandy ze Semčic č. 11, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, územnímu pracovišti v Hradci Králové, Horova č. 180/10, o ochranu oprávněného dědice, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 244/2022, o dovolání účastnic proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2023, č. j. 30 Co 220/2023-131, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Rozsudek Městského soudu v Praze (s výjimkou výroku, kterým byl změněn rozsudek obvodního soudu tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 470 402,22 Kč) a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. dubna 2023, č. j. 10 C 244/2022-114, ve výroku, kterým bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobkyni 8 939 299,62 Kč, a ve výroku o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 1. 2016, č. j. 37 D 144/2015-76, bylo potvrzeno, že pozůstalost po B. R., narozené dne XY, která byla prohlášena za mrtvou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 4. 2015, č. j. 33 Nc 1701/2015-43, s tím, že za den její smrti platí den XY, nabyla žalovaná, jíž majetek připadl podle ustanovení § 1634 o. z.; do pozůstalosti patřil (podle obsahu tohoto usnesení) jednak „pozemek č. parc. st. XY zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je budova čp. XY XY, rod. dům, která stojí na pozemku č. parc. st. XY, a pozemek č. parc. XY zahrada, to vše v katastrálním území XY, obec XY, které jsou zapsány na listě vlastnictví č. XY pro toto katastrální území a obec u Krajského úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště XY, v ceně 5 600 000 Kč“, jednak „zůstatek na účtu nájemného, vybíraného za pronájem nemovitostí“ u Správy nemovitostí Hradec Králové, příspěvkové organizace se sídlem v Hradci Králové, Kydlinovská č. 1521, ve výši 470 402,22 Kč. Usnesení bylo dne 7. 1. 2016 doručeno (pouze) žalované, žalovaná se tentýž den proti němu vzdala práva na odvolání a usnesení nabylo právní moci (podle potvrzení uvedeného ve spise) dnem 7. 1. 2016. 2. Žalobkyně se poté žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 4. 7. 2022 domáhala (v podobě „změněné a doplněné“ se souhlasem soudu), aby bylo určeno, že žalobkyně je dědičkou po zůstavitelce B. R. a aby jí žalovaná zaplatila 9 506 042,84 Kč. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že pozůstalost byla sice potvrzena jako dědictví (odúmrť) žalované, že však oprávněnou dědičkou (dále též „pravou dědičkou“) zůstavitelky je žalobkyně, které svědčí jako neteři zůstavitelky zákonná dědická posloupnost. Žalobkyně jako oprávněná dědička - s poukazem na ustanovení § 189 odst. 2 z. ř. s. - se domáhá jednak určení svého dědického práva, jednak vydání pozůstalosti; protože žalovaná v mezidobí nabyté nemovitosti již prodala, požaduje žalobkyně z důvodu vydání bezdůvodného obohacení, které tím - na základě „právního důvodu, který odpadl“ - žalovaná získala. 3. Žalovaná namítala, že pozůstalost po B. R. nabyla jako odúmrť na základě pravomocného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 1. 2016, č. j. 37 D 144/2015-76, a že byla „oprávněným (poctivým) příjemcem“ majetku z pozůstalosti, neboť o nabytí pozůstalosti nemohla mít žádnou pochybnost. Nemovitosti z pozůstalosti byly „prodány fyzickým osobám“ v roce 2017 a zaplacená kupní cena byla odvedena do státního rozpočtu. O „možném“ dědickém právu žalobkyně se žalovaná dozvěděla teprve na podzim roku 2021. Žalovaná má za to, že uplynutím tříleté doby vydržecího práva získala vlastnictví jak k finančním prostředkům patřícím do pozůstalosti, tak i ke kupní ceně ve výši 9 000 050 Kč, kterou obdržela za prodané nemovitosti a která byla „připsána“ na účet žalované dne 21. 2. 2017. Pro případ, kdyby bylo shledáno, že finanční prostředky za prodej nemovitostí náleží žalobkyni, žalovaná uplatnila proti žalobkyni „pohledávku na úhradu náhrady nákladů, které byly spojeny s projednáním pozůstalosti“, ve výši 29 923 Kč, a „pohledávku na úhradu nákladů, které byly vynaloženy na nemovité věci“, ve výši 30 827,38 Kč. 4. Obvodní soud pro Prahu 2, kterému byla věc na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 9. 2022, č. j. 77 C 152/2022-11, postoupena jako soudu místně příslušnému, rozsudkem ze dne 11. 4. 2023, č. j. 10 C 244/2022-114, žalované uložil, aby zaplatila žalobkyni 9 409 701,84 Kč; žalobu o zaplacení dalších 96 341 Kč a žalobu o určení, že žalobkyně je dědičkou po zůstavitelce B. R., zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně nejprve dovodil, že žalobkyně je jako neteř zůstavitelky „v postavení dědice ve 3. třídě zákonných dědiců“ a že dědické právo ve prospěch jiných osob nebylo zjištěno, a uzavřel, že žalobkyně má právo na pozůstalost po zůstavitelce B. R. Při zkoumání žalobkyní uplatněných nároků soud prvního stupně uvedl, že „žaloba dle ustanovení § 189 odst. 2 z. ř. s. může znít buď na vydání věci, vyklizení věci nebo na vydání bezdůvodného obohacení, vždy podle okolností daného případu“, a že tedy jde „o žalobu vindikační, tedy žalobu o vydání věci či vyklizení věci nebo na vydání bezdůvodného obohacení, pokud vydání či vyklizení věci možné není“, neumožňuje však oprávněnému „domáhat se náhradního rozhodnutí v rovině dědických nároků“, neboť nejde o „řízení pozůstalostní, ale o řízení podle části třetí o. s. ř.“. Žalobu o určení, že žalobkyně je dědičkou zůstavitelky, soud prvního stupně proto zamítl. Vzhledem k tomu, že ve smyslu ustanovení § 189 odst. 2 z. ř. s. je možné podat žalobu o vyklizení či vydání věci nebo na vydání bezdůvodného obohacení, soud prvního stupně vyhodnotil požadavky žalobkyně po právní stránce jako nároky „z bezdůvodného obohacení, které stát získal z právního důvodu, který odpadl“, podle ustanovení § 2991 odst. 2 o. z.; právní důvod žalované přitom odpadl dnem 21. 3. 2022, kdy žalobkyně „stát kontaktovala se svými nároky oprávněného dědice“. Požadavek žalobkyně na zaplacení částky 9 000 050 Kč, kterou žalovaná inkasovala za prodej nemovitostí z pozůstalosti, soud prvního stupně považoval za opodstatněný. Odmítl přitom názor, že by žalovaná tuto částku nabyla vydržením, neboť ještě neuplynula vydržecí doba 10 let potřebná pro nabytí nemovitosti; podle soudu prvního stupně „nelze tím, že držitel nemovitou věc prodá a fakticky tak za ní získá finanční prostředky, uzavřít, že by došlo ke změně povahy či formy původně nabyté věci ve vztahu k běhu vydržecí doby“. Ve vztahu k požadavku žalobkyně na zaplacení částky 470 402,22 Kč vydané státu jako zůstatek na účtu nájemného po zůstavitelce soud prvního stupně dovodil, že stát byl „v postavení poctivého příjemce“ a že vlastnické právo k této částce získal ve smyslu ustanovení § 1091 odst. 1 o. z. vydržením dnem 7. 1. 2019, nicméně takovéto vlastnické právo nebrání ve vydání bezdůvodného obohacení oprávněnému dědici, jelikož „samo vydržení nikterak nekonvaliduje neplatnost původního právního úkonu“; soud prvního stupně proto vyhověl žalobě o zaplacení částky 470 402,22 Kč. Požadavek žalobkyně na zaplacení 96 341 Kč jako „částky, kterou žalovaná získala za bezesmluvní užívání předmětných nemovitých věcí“, soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že stát byl v dobré víře, že nemovitosti řádně nabyl z pozůstalosti po zůstavitelce, a že k „odpadnutí právního důvodu, pro který se stát důvodně považoval za vlastníka“, došlo až dne 22. 3. 2022. Protože žalovanou uplatněné pohledávky ve výši 29 923 Kč a 30 827,38 žalobkyně zohlednila ve výši pohledávky požadované žalobou a protože je nedůvodný názor žalobkyně na úhradu výnosu státu ve výši 96 341 Kč, soud prvního stupně uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni celkem 9 409 701,84 Kč. 5. K odvolání žalované Městský soud v Praze ro