24 Cdo 2685/2018 — Nejvyšší soud

24 Cdo 2685/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 10. 2022 Spisová značka:24 Cdo 2685/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.2685.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odkaz (odkazovník) (o. z.) Nepominutelný dědic (o. z.) Dotčené předpisy:§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. § 531 o. z. o. § 535 o. z. o. § 554 o. z. o. § 709 o. z. o. § 711 o. z. o. § 774 o. z. o. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:8. 12. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 2685/2018-871 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně E. P., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 1044/23, proti žalovanému K. S., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Petrem Vyroubalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jánský vršek č. 323/13, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 210/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. února 2018, č. j. 5 Co 1147/2017-710, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 9 438 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Petra Vyroubala, advokáta se sídlem v Praze 1, Jánský vršek č. 323/13. Odůvodnění: Žalobou podanou u Okresního soudu v Českých Budějovicích dne 21. 10. 2013 se žalobkyně domáhala určení, že „je dědičkou po A. S., nar. XY v XY, zemřelém 27. února 1950 v XY v městě XY“. Žalobu odůvodňuje zejména tím, že „majetek A. S., nacházející se na území dnešní České republiky, nebyl nikdy projednán“, že „rozhodnutím Okresního soudu v Murau z 29. 11. 1951, sp. zn. A 29/50, bylo odevzdáno H. S. jako univerzálnímu dědici movité i nemovité dědictví po A. S., avšak pouze dědictví, které se nacházelo v XY“, že „H. S., který byl univerzálním dědicem A. S., zemřel 18. 6. 1965, proto je vyloučeno, aby se ujal ležící pozůstalosti na území České republiky“, že „ta musí být odevzdána ve smyslu ust. § 809 Obecného občanského zákoníku jeho dědicům, pokud se o ni přihlásí“, že „A. S. závětí ze dne 17. 8. 1948 ustanovil univerzálním dědicem svého bratrance H., prince ze S.“, že „pod bodem A II. závěti ustanovil, který majetek připadá jeho univerzálnímu dědici“, že „tento majetek mu však zanechal se závazným příkazem (nařídil povinnost svého univerzálního dědice) bojovat všemi prostředky proti bezpráví za navrácení rodinného majetku“, že „H. S. zemřel dne 18. 6. 1965“, že „řízení o dědictví A. S. na území České republiky bylo na návrh žalobkyně ze dne 3. 4. 2005 zahájeno až usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 2. 2006, č. j. 54 D 97/2006-665“, že „je tudíž vyloučeno, aby se H. S. ujal ležící pozůstalosti na území České republiky“, že „rovněž H. S. zemřel se zanecháním závěti“, že „touto závětí ze dne 24. 11. 1960, ve znění dodatku ze dne 4. 6. 1965, ustanovil, že pokud by měl zemřít, aniž by zanechal živé potomstvo mužského pohlaví, které je určeno jako univerzální dědic, jmenuje univerzálním dědicem K. J. N. v. S., nar. XY, v případě jeho úmrtí pak jeho nejstaršího manželského žijícího potomka mužského pohlaví“, že „pro případ, že univerzálním dědicem by se měl stát jeho adoptivní syn K. J. N. v. S. nebo jeho potomci, bude příslušet dceři E. nebo jejím potomků nastoupivším na její místo povinný dědický nárok, ke kterému navíc obdrží z pozůstalostního majetku čtvrtinový podíl čisté pozůstalosti bez závazků, který se propočte způsobem v závěti uvedeným, jakož i v závěti specifikovaná panství“, že „pokud bylo touto závětí ustanoveno, že žalobkyni nebo jejím potomkům náleží povinný dědický nárok v podobě dědického podílu, není žádná pochybnost o tom, že E. P. je dědičkou H. S.“, že „závěť H. S. obsahuje rovněž závazné nařízení uplatňovat nároky na navrácení nebo plné odškodnění majetku odňatého československým státem A. S.“, že „se jedná o zavazující příkaz, který dědice zatěžuje“, že „nesplnění této povinnosti by mělo za následek zánik dědického práva“, že „jí v každém případě svědčí dědické právo k jedné čtvrtině ležící pozůstalosti A. S.“, že „toto právo jí svědčí bez ohledu na to, že je navíc jedinou dědičkou celé ležící pozůstalosti A. S.“, neboť „žalovaný, který byl původně k dědictví závětí H. S. povolán, dědické právo ztratil z důvodu zaviněného porušení závazných příkazů“, a že „je univerzální dědičkou A. S., neboť nahradila žalovaného, který byl původně k dědictví povolán, neboť v její prospěch svědčí H. S. jeho závětí nařízené povolání náhradního dědice“. Dále uvádí, že „se proto bezvýhradně přihlásila k celé ležící pozůstalosti A. S. jako jeho univerzální dědička“, že „rovněž žalovaný podal bezvýjimečnou přihlášku k pozůstalosti po zůstaviteli, nacházející se na území České republiky“ a že „byla v řízení o dědictví odkázána, aby podala žalobu, že je dědicem“, a to z důvodu, že „její dědické právo je slabší, neboť dle závěti H. S. ze dne 24. 11. 1960, doplněné dodatkem ze dne 4. 6. 1965, byl ustanoven univerzálním dědicem žalovaný a jí byl přiznán povinný díl formou odkazu“. Rovněž podrobně poukazuje na důvody, pro které podle jejího názoru žalovaný „ztratil postavení dědice“ tím, že nesplnil příkazy všemi prostředky bojovat za navrácení rodinného majetku, obsažené v závěti A. S. a v závěti H. S., a dovozuje, že „porušení závazného příkazu byť jen z jedné závěti způsobuje, že žalovaný ztratil postavení dědice, který by byl oprávněn ujmout se ležící pozůstalosti po A. S., nacházející se na území České republiky“, a že „v důsledku toho nastupuje na místo závětního dědice K. S. z titulu závětní dědické posloupnosti jako dědička H. S.“. Nakonec rozvádí také námitku náhradní dědické posloupnosti, tedy že „je univerzální dědičkou A. S.“ rovněž proto, že „nahradila žalovaného, který byl původně k dědictví povolán“, že „v její prospěch svědčí H. S. nařízené povolání náhradního dědice“ a že „se naplnila k tomu v testamentu určená podmínka, když už je to toliko ona jako náhradní dědička, která ještě může majetek v zájmu rodiny získat zpět, protože je jedinou zákonnou dědičkou, která vznesla nárok na vydání nemovitostí podle restitučních předpisů“. Ve vyjádření k žalobě žalovaný uvádí zejména, že „ze závěti po A. S. nevyplývá, že by žalobkyně byla povolána jako dědička, ani že by na ni bylo jinak pamatováno“, že „H. S. zanechal pro případ své smrti závěť“, že „na základě definitivního znění závěti ustanovil svým univerzálním dědicem žalovaného“, že „H. S. zemřel dne 18. 6. 1965 v XY“, že „dědictví po něm bylo žalovanému potvrzeno Okresním soudem Judenburg (Rakousko) prostřednictvím tzv. Odevzdací listiny č. j. A 251/65/164 ze dne 9. 7. 1967“, že „na základě Odevzdací listiny, která je veřejnou listinou, byla pozůstalost odevzdána žalovanému“, že „žalobkyni, pokrevní dceři A. (E.), byl přiznán povinný díl“, že „dispozice v závěti H. S. ve vztahu k dceři A. nepředstavuje ustanovení (určení) dědicem, tj. právním nástupcem“, že „se jedná o odkaz (legát)“, že „na základě průkazu o splnění závěti z 21. 4. 1967 odkaz obsažený v závěti H. S. a týkající se A. P. splnil“ a že „v tomto prohlášení se A. P. mimo jiné vzdala veškerých pozdějších žalob týkajících se dědických nároků s výjimkou nároku na případná odškodnění za majetek konfiskovaný v Československu knížecímu rodu S.“. Upozorňuje na to, že „závěti A. S. i H. S. se vztahovaly na jejich veškerý majetek v Evropě“, že „povolání závětního dědice bylo provedeno bez rozlišení na majetek nacházející se v ČR, Rakousku, Německu nebo dalších evropských státech“ a že „určení dědice, k němuž byl příslušný (rakouský) Okresní soud v Judenburgu podle rakouského práva, tak je a musí být univerzálně platné pro veškerý majetek zůstavitele bez ohledu na místo, kde se nachází“. Zmiňuje, že z hlediska interpretace podmínek závětí A. S. a H. S. je „uplatňovaní nároků na rodový majetek povinností univerzálního dědice pouze tehdy, pokud to bude možné, a to fakticky i právně“, a že „nemůže souhlasit se subjektivním pohledem, který by za možnost domáhat se vydání majetku pouze formalisticky považoval oprávnění zahájit soudní či správní řízení, byť zjevně bez naděje na pozitivní výsledek“. Co se týká restitucí, konstatuje, že „majetek odňatý na základě L. S. nemohl být předmětem restituce“ a k tomuto závěru „se vždy přiklonila i judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu“. Navrhuje, aby žaloba byla odmítnuta či zamítnuta. Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 1. 2