24 Cdo 2967/2021 — Nejvyšší soud

24 Cdo 2967/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 4. 2022 Spisová značka:24 Cdo 2967/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.2967.2021.3 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dědická nezpůsobilost Výživné Dobré mravy Dotčené předpisy:§ 1481 o. z. § 469 obč. zák. § 213 předpisu č. 140/1961 Sb. § 135 o. s. ř. § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:1. 8. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 2967/2021-382 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně A. M., narozené dne XY, bytem v XY, proti žalovanému Z. M., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova č. 40, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 26/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2021, č. j. 58 Co 408/2020-300, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: V řízení o pozůstalosti po M. M., zemřelém dne 27. 11. 2014 (dále jen „zůstavitel“), rozhodl Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 27. 11. 2015, č. j. 26 D 1834/2014-411, tak, že se pozůstalé sestře A. M. ukládá, aby do dvou měsíců od právní moci tohoto usnesení podala u tohoto soudu proti pozůstalému otci Z. M. žalobu na určení, že není dědicem po zůstaviteli. Důvodem pro podání žaloby byla A. M. tvrzená dědická nezpůsobilost Z. M. Žalobou podanou dne 22. 1. 2016 (změněnou se souhlasem soudu) se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, kterým by soud určil, že žalovaný není dědicem po zůstaviteli. Žalobu odůvodnila tím, že zůstavitel zemřel bez pořízení závěti, že v řízení o pozůstalosti tedy nastala zákonná dědická posloupnost, když ve druhé dědické třídě připadal do úvahy žalovaný jako pozůstalý otec (vztah žalovaného a zůstavitele byl založen nezrušitelným osvojením zůstavitele žalovaným jako třetím manželem matky zůstavitele) a ve třetí dědické třídě žalovaná jako pozůstalá sestra, avšak na straně žalovaného byl naplněn zákonný předpoklad dědické nezpůsobilosti ve smyslu ust. § 1481 občanského zákoníku. Dědickou nezpůsobilost žalobkyně spatřovala zejména v těch okolnostech, že „po smrti matky žalobkyně a zůstavitele žalovaný předal osmiletou žalobkyni do opatrovnické péče a čerstvě zletilému zůstaviteli v době jeho studia na gymnáziu těsně před maturitou znemožnil vstup do bytu, kde rodina po smrti matky žila“, že „zůstavitel byl proto nucen přespávat u kamarádů, následně na základě dohledu Orgánu péče o dítě byl ubytován ve Studentském domově na XY, příp. ho ubytovávala kolegyně a přítelkyně zesnulé matky M. C., která se o něho starala“, že „žalovaný bez právního důvodu podával na zůstavitele trestní oznámení z důvodu jeho údajné agrese, ta byla vždy odložena, neboť nebyl prokázán předmětný skutek“, že „žalovaný v této době měl k dispozici byt na XY, který bez souhlasu bytového družstva pronajímal za 25 000 Kč měsíčně, pročež byl následně z bytového družstva vyloučen“, že „zůstaviteli se v té době s ohledem na prožitá traumata rozvinulo těžké somatické onemocnění zažívacího traktu, byl opakovaně operován, když veškerou péči (zdravotní i osobní) mu namísto žalovaného poskytovala právě C.“, že „zůstavitel byl rovněž přinucen kvůli dlouhodobému neplnění zákonné vyživovací povinnosti ze strany žalovaného podat návrh na soud, avšak ani poté žalovaný svou vyživovací povinnost neplnil, výživné mu bylo uhrazeno až v rámci exekučního řízení, do té doby byl zůstavitel odkázán po smrti matky pouze na svůj invalidní důchod, když nebyl schopen se sám živit“, že „to se projevilo na jeho zdravotním stavu, studium na lékařské fakultě tak nedokončil, v důsledku traumat začal zneužívat alkohol, byl psychiatricky hospitalizován a bylo mu soudem omezeno nakládat s finanční hotovostí“, že „si zůstavitel přál, aby byl žalovaný vyloučen z dědického nároku po něm, o vyřízení žádal svou opatrovnici“, že „však soudem jmenovaná opatrovnice R. J. zpronevěřila jeho finanční prostředky, přičemž zůstaviteli slibovala, že pro něho zařídí pořízení poslední vůle ve prospěch žalobkyně, avšak nikdy tak neučinila“, a že „vůči R. J. v souvislosti se zpronevěrou finančních prostředků zůstavitele bylo vedeno trestní stíhání“. Žalobkyně „důvody dědické nezpůsobilosti žalovaného spatřuje v tom, že se vůči zůstaviteli dopustil jednání majícího povahu úmyslného trestného činu, a to trestného činu zanedbání povinné výživy dle ust. § 213 trestního zákoníku platného v době, kdy k jednání došlo, a dále trestného činu pomluvy dle ust. § 206 trestního zákoníku a křivého obvinění dle ust. § 174 trestního zákoníku“. Žalobkyně proto navrhla, aby soud určil, že žalovaný není dědicem po zůstaviteli. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 20. 5. 2020, č. j. 7 C 26/2016-257, určil, že žalovaný není dědicem po zůstaviteli (výrok I.) a je povinen ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 36 500 Kč a státu náklady řízení ve výši 314 Kč na účet zdejšího soudu. Dospěl k závěru, že „zůstavitel se dopustil činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, když neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat, zaopatřovat a starat se o zůstavitele, neboť naplnění této skutkové podstaty nevyžaduje, aby výživné bylo stanoveno rozhodnutím soudu“. Z provedeného dokazování (mimo jiné) vyplynulo, že žalovaný se úmyslně zbavoval svého majetku, aby ztížil (znemožnil) výkon rozhodnutí o výživném, a že žalovaný (nakonec) uhradil dlužné výživné zůstaviteli až v rámci exekučního řízení. Soud prvního stupně dále zdůraznil, že „by bylo naopak proti dobrým mravům, kdyby žalovaný byl jediným dědicem po zůstaviteli, když žalovaný ho odvrhl, nestaral se o něj, neposkytoval mu žádné zázemí, ani mu neplatil výživné, ale naopak mu ztěžoval život, a navíc v situaci, kdy zůstavitel opakovaně, konstantně a zcela jasně si nepřál, aby po něm žalovaný dědil, ale aby po něm dědila žalobkyně, která mu zbyla jako jediná z rozpadlé rodiny“. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 1. 2021, č. j. 58 Co 408/2020-300, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Po doplněném dokazování posuzoval odvolací soud (obdobně jako soud prvního stupně) otázku dědické způsobilosti žalovaného dle o. z. (účinného v době smrti zůstavitele), avšak otázky týkající se toho, zda se žalovaný dopustil vůči zůstaviteli činu povahy úmyslného trestného činu, řešil v souladu s právními předpisy účinnými v době, kdy mělo dojít k tomuto závadnému chování ze strany žalovaného coby potencionálního dědice. Odvolací soud vycházel z toho, že „žalovaný v době od prosince 1995 do ledna 2003 ničím nepřispěl na výživu svého nezletilého syna (zůstavitele), přestože mu taková povinnost vyplývala ze zákona o rodině, a třebaže v uvedené době ještě výše výživného nebyla stanovena soudem, žalovaný byl s ohledem na své osobní a majetkové poměry schopen na výživu zůstavitele platit v době od 18. 12. 1995 do 30. 9. 1997 částku 3 000 Kč měsíčně a od 1. 10. 1997 do 31. 1. 2003 částku 1 500 Kč měsíčně“. Uvedl, že „na závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu ve formě úmyslu pak lze usuzovat právě i s ohledem na již zmíněné skutečnosti, které vyplynuly v průběhu řízení o výživném, jako bylo podávání účelových trestních oznámení“ (vůči zůstaviteli) „či uvádění nepravdy o svých majetkových poměrech“, jakož „i zcela zjevná snaha se majetku vyšší hodnoty zbavit a plnění vyživovací povinnosti se tím vyhnout“. Dospěl k tomu, že „soud prvního stupně nepochybil ve svém závěru, že žalovaný se vůči zůstaviteli dopustil činu povahy úmyslného trestného činu zanedbání povinné výživy dle § 213 odst. 1 tr. zák., a proto je z dědického práva ve smyslu § 1481 o. z. vyloučen“. Dodal, že „pokud se soud I. stupně již blíže nezabýval tím, zda žalovaný svým jednáním naplnil i skutkovou podstatu dalších tvrzených trestných činů pomluvy a křivé výpovědi, nelze mu to vytýkat, neboť se to – s ohledem na závěr shora – jeví jako zcela nadbytečné“. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož důvodnost dovozuje ze skutečnosti, že „celou řadu otázek řešil odvolací soud jednak v rozporu s hmotným právem a jednak je řízení stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“. Zejména uvedl, že „odvolací soud nesprávně ve shodě se soudem prvního stupně na otázku tvrzené intestátní nezpůsobilosti žalo