24 Cdo 2975/2024 — Nejvyšší soud

24 Cdo 2975/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 11. 2024 Spisová značka:24 Cdo 2975/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:24.CDO.2975.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dědické řízení Závěť Povinný díl z pozůstalosti (o. z.) Dotčené předpisy:§ 40a obč. zák. § 479 obč. zák. § 865 odst. 4 obč. zák. § 481 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:3. 1. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 14.02.2025I.ÚS 514/25 Kateřina Ronovská odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost28. 5. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 2975/2024-508 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci dodatečného projednání dědictví po P. Š., narozenému XY, zemřelému XY, za účasti 1) I. Š., jako právní nástupkyně poz. manželky E. Š., zemřelé XY, zastoupené Mgr. Michaelem Smečkou, advokátem se sídlem v Praze 6, Badeniho 291/3, 2) poz. syna M. Š., jako právního nástupce poz. manželky E. Š., zemřelé XY, zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem se sídlem v Praze 6, Západní 255/31, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 37 D 311/2000, o dovolání poz. syna M. Š. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2024, č. j. 29 Co 14/2024-474, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 5. 12. 2023, č. j. 37 D 311/2000-47, v řízení o dodatečném projednání dědictví, výrokem I určil obvyklou cenu nově zjištěného majetku náležejícího do společného jmění zůstavitele a jeho manželky E. Š. (dále jen SJM) ke dni úmrtí zůstavitele částkou 1 516 576 Kč, a určil, že z tohoto majetku patří do dědictví podíl ve výši id. 1/2 na budově č. p. XY – rod. dům, část obce XY, která stojí na pozemku parc. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří, zapsané na LV č. XY pro kat. úz. XY, obec XY, okres XY, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, v ceně 758 288 Kč, a pozůstalé manželce E. Š. připadá rovněž podíl ve výši 1/2 na tomto majetku v ceně 758 288 Kč. Výrokem II určil obvyklou cenu majetku zůstavitele částkou 852 571 Kč (z toho obvyklou cenu nově najevo vyšlého majetku zůstavitele 808 288 Kč), výši pasiv 15 295 Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 837 276 Kč. Výrokem III potvrdil nabytí nově zjištěného majetku (shora uvedeného podílu 1/2 nemovitých věcí v k. ú. XY a 4 označených obrazů) pozůstalé manželce E. Š. Výrokem IV určil odměnu a náhradu nákladů notáře a uložil účastníkům 1) a 2) jako právním nástupcům zemřelé manželky E. Š., aby do 15 dnů od právní moci usnesení uhradili na označený účet notáře uvedenou částku. Výrokem V rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 14. 3. 2024, č. j. 29 Co 14/2024-47, výrokem I usnesení soudu prvního stupně potvrdil a výrokem II rozhodl o náhradě nákladů řízení. 3. Soudy obou stupňů vycházely ze skutkových zjištění, že zůstavitel zanechal závěť sepsanou dne 25. 2. 1997 za účasti dvou svědků, ve které ustanovil dědičkou svého veškerého majetku poz. manželku E. Š. Jako dědici ze zákona v první dědické skupině přicházeli v úvahu poz. manželka E. Š. a poz. syn M. Š., kteří dědictví neodmítli a na jednání dne 17. 3. 1999, kterého se oba osobně zúčastnili, oba uznali závěť zůstavitele za pravou a platnou. Poz. syn M. Š. při původním projednání dědictví nenamítl relativní neplatnost závěti. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 10. 1999, č. j. 37 D 592/98-56, které nabylo právní moci dne 23. 11. 1999, pak byla schválena dohoda o vypořádání dědictví mezi poz. manželkou a poz. synem, na základě které poz. manželka nabyla dle závěti veškerý majetek zůstavitele. Poz. manželka E. Š. dne XY zemřela, a jejími dědici jsou M. Š. a I. Š., se kterými proto soud jednal v řízení o dodatečném projednání dědictví po P. Š. jako s právními nástupci poz. manželky E. Š. Po právní moci usnesení č. j. 37 D 592/98-56 vyšel najevo majetek (blíže specifikovaný ve výrocích I a III usnesení soudu prvního stupně), o kterém nebylo dříve rozhodnuto, a o kterém bylo proto nutné provést dodatečné projednání dědictví. 4. V řízení o dodatečném projednání dědictví poz. syn prohlásil, že uplatňuje právo na povinný díl. Soud prvního stupně, jehož závěry převzal i odvolací soud, uvedl, že podle § 40a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), platného v době úmrtí zůstavitele bylo možné dovolat se relativní neplatnosti závěti, pokud závěť odporovala § 479 obč. zák., co do velikosti (redukovaného) zákonného podílu pro nepominutelného dědice. Z § 865 odst. 4 obč. zák. vyplývá, že promlčecí doba pro dovolání se neplatnosti právního úkonu je tříletá a začíná běžet od okamžiku, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§ 101 obč. zák.). Relativní neplatnosti závěti se poz. syn mohl poprvé dovolat nejpozději v okamžiku, kdy byl v původním dědickém řízení poučen o svém dědickém právu a vyzván, aby se vyjádřil k pravosti a platnosti závěti, což se stalo dne 17. 3. 1999. Protože tak neučinil ani tehdy ani později, jeho právo dovolat se relativní neplatnosti závěti marným uplynutím lhůty zaniklo. Soudní komisař v souladu s rozhodovací praxí soudu v době původního řízení o dědictví umožnil dědicům uzavření dědické dohody, která by však stejně jako v původním řízení musela respektovat vůli zůstavitele vyjádřenou v závěti. Protože k dohodě dědiců nedošlo, soud prvního stupně podle § 481 obč. zák. a podle § 175q odst. 1 a) o. s. ř. ve znění účinném ke dni smrti zůstavitele potvrdil nabytí dědictví poz. manželce E. Š. jako jediné dědičce ze závěti. 5. K odvolací argumentaci poz. syna (napadající výrok III usnesení soudu prvního stupně) odvolací soud doplnil, že v řízení o dodatečném projednání dědictví nelze znovu řešit otázky dědického práva, k čemuž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4290/2013 či sp. zn. 21 Cdo 3274/2017 a uzavřel, že otázka absolutní neplatnosti závěti ze skutkových důvodů (okolnosti sepsání, pravost písma, zdravotní stav zůstavitele apod.) by při sporu s jiným účastníkem mohla být řešena jen v původním řízení; k čemuž však nedošlo, tzn. pro účely řízení o dodatečném projednání dědictví jde o závěť platnou. 6. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal poz. syn (dále též „dovolatel“) včasné dovolání, které sepsal nejprve sám bez splnění podmínky povinného zastoupení. Podle § 241 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“ však dovolání musí být sepsáno advokátem a ve smyslu § 241a odst. 5 o. s. ř. nelze přihlížet k tomu, co o náležitostech dovolání (co do určení rozsahu napadeného rozhodnutí a vymezení dovolacího důvodu) uvedl sám řádně nezastoupený dovolatel. Nejvyšší soud tak z dovolání poz. syna ze dne 7. 6. 2024 mohl vycházet jen v tom rozsahu, v němž vymezil tzv. důvod přípustnosti dovolání (viz § 241a odst. 2 o. s. ř.). 7. Následně bylo dne 25. 7. 2024 podáno včasné dovolání, sepsané advokátem poz. syna, jehož přípustnost dovolatel spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena. Dovolatel má za to, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku promlčení nároku dovolatele uplatnit námitku relativní neplatnosti právního úkonu, neboť majetek v dodatečně projednávaném dědictví podstatně přesahuje hodnotu majetku zůstavitele v původním řízení. Dovolatel uvádí, že pokud by byl tento (dodatečně projednávaný) majetek projednáván již v původním dědickém řízení, pak by tuto námitku v původním řízení uplatnil, nebo by uzavřel jinou dědickou dohodu, tím spíše, když se jedná o právo nepominutelného dědice, který byl právním úkonem zůstavitele zcela opomenut a nebyl mu tak odkázán jeho zákonný dědický podíl, když současně nešlo o vydědění. Jako Nejvyšším soudem neřešenou otázku považuje „nárok dědice v dodatečně projednávaném dědictví uplatnit relativní neplatnost vůči právnímu úkonu zůstavitele, pokud je v dodatečném projednání dědictví projednáván podstatný majetek zůstavitele v poměru k majetku v původním dědickém řízení již projednávanému nebo je-li předmětem dodatečného projednání dědictví majetek nemovitý, tak, aby nedošlo ke zkrácení práv účastníka dědického řízení, tím spíše dědice nepominutelného“. Dovolatel ve svém právu na nový běh promlčecí lhůty v dodatečně projednávaném dědictví spatřuje paralelu v přiznaném právu oprávněných dědiců na vydání dědic