24 Cdo 3043/2021 — Nejvyšší soud

24 Cdo 3043/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 4. 2022 Spisová značka:24 Cdo 3043/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.3043.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vlastnictví Privatizace Převod nemovitostí Žaloba určovací Dotčené předpisy:§ 80 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. § 19 odst. 3 předpisu č. 92/1991 Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:9. 7. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 1965/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 3043/2021-365 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně České přístavy, a. s., se sídlem v Praze 7, Jankovcova č. 1627/16a, IČO 45274592, zastoupené JUDr. Filipem Chytrým, advokátem se sídlem v Praze 5, Malátova č. 633/12, proti žalovaným 1) České republice – Ředitelství vodních cest ČR, se sídlem v Praze 1, Nábřeží L. Svobody č. 1222/12, jednající Českou republikou – Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, a 2) Povodí Labe, státní podnik, se sídlem v Hradci Králové, Víta Nejedlého č. 951/8, IČO 70890005, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 19 C 406/2018, o dovolání žalované 1) a žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. května 2021, č. j. 8 Co 70/2021-310, takto: I. Dovolání žalované 1) se odmítá. II. Dovolání žalovaného 2) se odmítá. III. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 413 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Filipa Chytrého, advokáta se sídlem v Praze 5, Malátova č. 633/12. Odůvodnění: Okresní soud v Litoměřicích (dále také „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 11. 2020, č. j. 19 C 406/2018-261, určil, že žalobkyně je vlastníkem pozemků specifikovaných ve výrocích I., II. a III., nacházejících se v katastrálním území Lovosice, přičemž pozemky uvedené ve výroku II. vymezil oddělovacím geometrickým plánem ze dne 22. 10. 2019, vypracovaným vyhotovitelem Geodetické služby J. S., číslo 214/2019, číslo plánu 2 700-128/2018, jako nedílnou součástí rozsudku, žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Litoměřicích na nákladech státu částku 3 828 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku a ve stejné lhůtě povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 51 674,18 Kč k rukám jejího zástupce. K odvolání obou žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 5. 2021, č. j. 8 Co 70/2021-310, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a stanovil, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 10 348 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Filipa Chytrého (výrok II.). Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a konstatoval, že „námitky, které žalovaní uplatnili v odvolacím řízení, jsou námitkami, které konstantně uplatňovali v průběhu celého řízení, a soud prvního stupně se s každou jednotlivou námitkou žalovaných ve svém rozsudku řádně vypořádal“. Dále uvedl, že „ve shodě se soudem prvního stupně neshledává důvodnou námitku žalovaných o neurčitosti, neúplnosti a nesrozumitelnosti privatizačního projektu, která měla způsobit, že vlastnické právo na žalobkyni nepřešlo“, a že se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že „pozemky označené v příloze č. 4.13, část 7 Lovosice, aktualizovaného privatizačního plánu, byly označeny dostatečně určitě na to, aby mohly být ztotožněny podle nynějšího katastru nemovitostí“, že „vymezení majetku v notářském zápisu o založení žalobkyně shledává za dostatečně určité a v souladu s tehdejší praxí“ a že „naplnění předpokladů pro vydržení vlastnického práva je třeba zkoumat nikoli ve vztahu k jednotlivým žalovaným, nýbrž ke státu, neboť žalovaní realizují vlastnickou a hospodářskou politiku státu“. Odvolací soud závěrem dovodil, že „privatizační projekt je vyjádřením záměru státu převést určitý majetek, není podstatné jeho následné chování“, že „po provedené privatizaci se nevyskytl žádný právní důvod (byť domnělý), na jehož základě by stát mohl mít subjektivně za to, že je držitelem předmětných pozemků v dobré víře“, a proto „shledal napadený rozsudek za věcně správný“. Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní včasné dovolání. Žalovaná 1) shledává přípustnost dovolání v otázce, „zda-li má být v privatizačních věcech posuzována otázka dobré víry státu coby držitele podle dosavadní rozhodovací praxe, když nebyla dosud dovolacím soudem v úplnosti řešena“. Nesouhlasí s tím, jak se odvolací soud vypořádal „v rámci odůvodnění se všemi námitkami a tvrzeními účastníků řízení“, zejména s námitkami žalovaných „o nesprávných skutkových zjištěních soudu prvního stupně“, „o neurčitosti, neúplnosti a nesrozumitelnosti privatizačního projektu č. 3873 ze dne 14. 4. 1992 a notářského zápisu ze dne 29. 4. 1992“ a „ohledně skutečnosti, že žalovaní sporné pozemky nabyli do vlastnictví státu vydržením na základě dlouhodobé a oprávněné držby, jakož i držby v dobré víře ve správnost zápisu v katastru nemovitostí“. Namítá, že „z privatizačního projektu či jeho příloh nelze postavit najisto, jaké konkrétní pozemky byly privatizovány“, tedy že „privatizační projekt je nedostačující k určení a prokázání tehdejší vůle státu převést na žalobkyni vlastnické právo ke sporným pozemkům“, že „soudy nahradily neurčitý a nesrozumitelný právní úkon, tedy privatizační projekt, včetně jeho příloh, resp. v jeho rámci vymezení majetku vkládaného do základního jmění žalobkyně, znaleckým posudkem“, že „znalecký posudek nemůže suplovat určení vlastnického práva vzniklého na základě neurčitého privatizačního projektu“, že „nedbalou péči žalobkyně o svá práva nelze přičítat k tíži žalovaných a případnému dobru žalobkyně“, že „měly-li se sporné pozemky stát majetkem nově vzniklé akciové společnosti, muselo se tak stát vkladem do této společnosti“, že „odvolací soud měl zohlednit, že stát je a byl provozovatelem veřejného přístavu, kdy byl v souladu s rozhodnutím ministerstva dopravy z prostředků Státního fondu dopravní infrastruktury realizován projekt modernizace přístavu“, tedy že „se stát opět choval coby vlastník v dobré víře“. Žalovaná 1) ve svém dovolání dále poukazuje na skutečnost, že „žalobkyně žádný další úkon vůči předmětným pozemkům nečinila a pozemků se začala domáhat až 4. 12. 2018, tj. více než 22 let poté“ a že „se žalobkyně po celou dobu 22 let jako vlastník prokazatelně nechovala“. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu „podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích č. j. 19 C 406/2018-261 mění tak, že se žaloba zamítá, příp. podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc spolu s právním názorem vrátil k novému projednání“. Žalovaný 2) spatřuje přípustnost svého dovolání v následujících skutečnostech: a) soudy otázku určitosti a srozumitelnosti právního úkonu při převodu nemovitostí rozhodly v rozporu s ustálenou judikaturou; b) soudy se v rozporu s ustálenou judikaturou nevypořádaly se všemi relevantními tvrzeními účastníků; c) Nejvyšší soud by „měl upřesnit dlouhodobě aplikovaný právní názor o nemožnosti zamítnout žalobu na určení vlastnického práva, a to i přesto, že je jednání žalobkyně v rozporu s dobrými mravy“, a d) při posouzení možnosti nabytí vlastnického práva k části předmětných pozemků vydržením ze strany žalovaného 2) vyvstává otázka dosud judikaturou neřešená, a to že nelze judikaturu týkající se posuzování dobré víry státu jako celku při vydržení nemovitostí aplikovat v případě, že vlastnické právo státu bylo přerušeno vložením majetku státu do základního jmění akciové společnosti, jelikož v případě akciové společnosti se nejedná o majetek státu, ale o vlastnické právo kapitálové obchodní společnosti (korporace). Žalovaný 2) namítá, že odvolací soud se řádně nevypořádal s námitkami týkajícími se skutečnosti, že „v případě pozemků pod stavbou Vodního díla Lovosice, které nemohly být předmětem privatizace, soud bezdůvodně upřednostnil vymezení hranic pozemků podle geometrického plánu předloženého žalobkyní před aktuálním stavem zapsaným v katastru nemovitostí“, že „soud nevysvětlil, proč jako podklad pro vymezení majetku Státní plavební správy před rokem 1992 uznal toto vymezení na zák