24 Cdo 3098/2024 — Nejvyšší soud

24 Cdo 3098/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 12. 2024 Spisová značka:24 Cdo 3098/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:24.CDO.3098.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:15. 1. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 3098/2024-404 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci nezletilého T. B., zastoupeného kolizní opatrovnicí Mgr. Michaelou Bartošovou, advokátkou se sídlem v Kolíně, Havelcova č. 70, syna matky J. T. B., zastoupené JUDr. Radkem Bechyně, advokátem se sídlem v Kolíně, Legerova č. 148, a otce D. N., zastoupeného JUDr. Markem Dvořákem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka č. 1, o zbavení otce rodičovské odpovědnosti k nezletilému, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 0 P 130/2018, o dovolání matky proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. února 2024, č. j. 132 Co 7/2024-349, takto: I. Dovolání matky se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 1. 11. 2023, č. j. 0 P 130/2018-307, omezil otce (k návrhu matky na zbavení otce rodičovské odpovědnosti) ve výkonu rodičovské odpovědnosti ve vztahu k nezletilému, a to při rozhodování ve věcech péče o zdraví nezletilého, v oblasti jeho vzdělávání, při správě jeho majetku a rovněž tak, že není oprávněn s nezletilým opustit území České republiky (výrok I.). Dále soud prvního stupně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Poté, co shrnul provedené dokazování a svá skutková zjištění, soud prvního stupně dospěl k závěru, že „otec od narození nezletilého svou rodičovskou odpovědnost nevykonává řádně“, že „věděl, jakým způsobem se domoci práva na styk s dítětem a u svých dcer toto právo realizoval“, avšak že „v případě nezletilého projevil zájem o styk až poté, co ho matka požádala o souhlas se změnou příjmení nezletilého“, a proto „soud toto počínání otce hodnotí jako ryze účelové a určené pro soudní řízení“. Nadto podle soudu prvního stupně „je to výhradně matka, která se o nezletilého od narození stará, zná jeho potřeby, zájmy, zdravotní stav apod.“, a tedy „je v nejlepším zájmu nezletilého, aby rozhodovala o jeho záležitostech, pokud se týká péče o jeho zdraví, vzdělávání a správu jmění; otci zůstane právo na informace“. Pokud se týká vycestování s nezletilým do zahraničí, soud prvního stupně konstatoval, že „otec nemá o nezletilém žádné informace, dosud ho neviděl, nezná ho“, a tudíž „vzhledem k dosavadní absenci vztahu mezi otcem a synem není ani v zájmu nezletilého, aby s otcem vycestoval do zahraničí“. 2. K odvolání otce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 2. 2024, č. j. 132 Co 7/2024-349, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se zamítá návrh matky na zbavení otce rodičovské odpovědnosti k nezletilému (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a před odvolacím soudem (výrok III.). Odvolací soud poté, co konstatoval, že soud prvního stupně zjistil správně skutkový stav, uvedl, že „se neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně ohledně toho, zda byla v této věci naplněna skutková podstata ustanovení § 870 o. z.“, jelikož „i v případě omezení rodičovské odpovědnosti musí potřeba tohoto zásahu převážit nad právem dítěte na zachování rodinného života a rodinných závazků“. Odvolací soud dále dovodil, že „zásah do rodičovské odpovědnosti má být řešením, jemuž dominují zájmy nezletilého“, že „takový zásah musí být jediným účinným prostředkem ochrany dítěte, musí být v zájmu dítěte a sledovat jeho blaho“ a že „je třeba při výběru konkrétního opatření představujícího zásah do práva na rodinný život zvažovat jeho přiměřenost“. Pokud „bylo prokázáno, že otec svoji rodičovskou odpovědnost doposud reálně nevykonává, a to mimo jiné s ohledem na skutečnost, že rodiče mezi sebou nekomunikují a vztahy mezi nimi nejsou dobré“ a zároveň pokud „před zahájením tohoto řízení a i v jeho průběhu otec matku kontaktoval a o započetí se stykem s nezletilým matku žádal, připouštěl své pochybení a navrhoval citlivé a postupné navázání vztahu s nezletilým“, avšak „matka na žádosti otce, které byly opakované, nikdy nereagovala“, pak „výkonu rodičovské odpovědnosti aktuálně brání postoj matky“. Tedy „za situace, kdy o nezletilého jeví otec zájem a matka neučinila nic pro to, aby došlo k pokusu o navázání jejich vzájemného vztahu“, nelze podle odvolacího soudu „učinit závěr o tom, zda jde o účelový postup ze strany otce (jak se domnívá matka) či o jeho skutečný zájem“, a proto odvolací soud uzavřel, že „ani závěr o omezení rodičovské odpovědnosti otce není za současného skutkového stavu důvodný“. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala matka prostřednictvím svého právního zástupce dovolání, v němž namítá, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení hmotného práva, která má být dovolacím soudem vyřešena jinak“, že „z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu nelze zjistit, na základě jakého skutkového stavu vlastně soud přistoupil k aplikaci příslušné právní normy (k právnímu posouzení věci)“ a že „rozhodnutí odvolacího soudu postrádá jakoukoli logiku, zejména co do interpretace aplikace příslušné právní normy (§ 870 o. z.)“. Dovolatelka je nadto přesvědčena, že „otec věděl, jakým způsobem se domoci práva na styk s dítětem a u svých dvou dcer toto právo realizoval, avšak v případě nezletilého projevil zájem o styk až poté, co ho matka požádala o souhlas se změnou příjmení nezletilého“, a dovozuje, že „oba soudy dospěly ke skutkovému závěru, že otec svou rodičovskou odpovědnost dosud reálně nevykonává“, že „tento stav je konstantní a trvá i po právní moci tohoto rozhodnutí“ a že „lze tvrdit, že tomuto stavu odpovídají i zákonné podmínky pro omezení rodičovské odpovědnosti, jež mohou být jen perspektivní, zaměřené do budoucna, za současného nejvyššího zájmu dítěte“, a tedy „odvolací soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil a ze skutkových zjištění tak vyvodil nesprávné právní závěry“. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2024, č. j. 132 Co 7/2024-349, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 4. K dovolání matky se vyjádřil prostřednictvím svého právního zástupce otec tak, že souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že „nemůže svá rodičovská práva vykonávat v případě, že matka tomuto aktivně brání“, a neshledal v postupu odvolacího soudu žádný rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu. Dále otec uvedl námitky proti postupu soudu prvního stupně a závěrem poukázal na skutečnost, že „se pokoušel navázat kontakt se synem i po vydání rozsudku odvolacího soudu, avšak matka kontaktu otce a syna stále vytrvale brání“. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání matky odmítl, resp. jej zamítl. 5. Kolizní opatrovnice nezletilého ve vyjádření k dovolání matky uvedla, že „souhlasí s důvody dovolání“, že „za stavu, kdy se otec dlouhodobě o syna nezajímal a pouze platil výživné, má opatrovnice za to, že neprojevoval opravdový a dostačující zájem o dítě“, že „se nejeví logické, když odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatuje, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, ale dospěl k nesprávnému právnímu závěru“, že „nezletilý otce téměř nezná, za otce považuje manžela matky“, a proto se opatrovnice za tohoto stavu domnívá, že „zde není ohrožen ani narušen zájem dítěte na zachování rodinného života a rodinných svazků, neboť od svých 6 měsíců věku nezletilý nemá s otcem žádný rodinný život ani vztahy“. Proto se „nezletilé dítě připojuje k dovolání matky a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení“. 6. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.).