24 Cdo 3225/2024 — Nejvyšší soud

24 Cdo 3225/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 12. 2024 Spisová značka:24 Cdo 3225/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:24.CDO.3225.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Omezení svéprávnosti (o. z.) [ Svéprávnost (o. z.) ] Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 55 odst. 1,2 o. z. § 57 odst. 1 o. z. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:15. 1. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 3225/2024-603 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci posuzované M. J., zastoupené Mgr. Radkou Marťánovou, advokátkou se sídlem v Českém Krumlově, Latrán č. 193, jako procesní opatrovnicí, a Mgr. Janem Aulickým, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Za Tiskárnou č. 327, za účasti stálého (hmotněprávního) opatrovníka obce Brloh, se sídlem obecního úřadu v obci Brloh, Brloh č. 23, o návrhu stálého opatrovníka na rozšíření omezení svéprávnosti a o návrhu posuzované na zrušení omezení svéprávnosti, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 8 P 166/2018, o dovolání posuzované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. března 2024, č. j. 7 Co 152/2024-535, takto: I. Dovolání posuzované se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Českém Krumlově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 12. 2023, č. j. 8 P 166/2018-511, 3 P a Nc 158/2023, 3 P a Nc 239/2023, rozhodl, že rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 17. 3. 2022, č. j. 8 P 166/2018-375, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 6. 2022, č. j. 7 Co 591/2022-410, kterým byla omezena svéprávnost posuzované, se mění tak, že se omezuje ve svéprávnosti tak, že není způsobilá nakládat se jměním, jehož hodnota převyšuje 2 000 Kč týdně, rozhodovat o vlastní léčbě a o zásahu do své duševní a tělesné integrity a uzavřít manželství (výrok I.). Soud prvního stupně jmenoval opatrovníkem posuzované obec Brloh, která je oprávněna za posuzovanou právně jednat ve všech věcech, v nichž je omezena její svéprávnost, vyjma záležitostí týkajících se vzniku a zániku manželství (výrok II.). Zamítl návrh posuzované na zrušení rozhodnutí o omezení její svéprávnosti (výrok III.) a rozhodl, že stát ani žádný z účastníků nemají právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV., V.). Soud prvního stupně v souladu s návrhem opatrovníka posuzované přistoupil k rozšíření omezení svéprávnosti posuzované, a to v oblasti nakládání s majetkem, neboť byl přesvědčen, že neuváženým chováním posuzované jí hrozí závažná újma (krátce poté, co byla propuštěna z ústavní ochranné léčby, začala činit kroky k prodeji bytu, který má ve svém osobním vlastnictví). Uvedl, že v souladu se závěry aktuálního znaleckého zkoumání posuzované, podpořenými i zprávami její ošetřující lékařky, posuzovaná trpí schizoafektivní poruchou manického typu, jež není přechodná a kterou léčbou nelze ovlivnit. Konstatoval, že k ochraně zájmů posuzované nelze použít některé z mírnějších a méně omezujících opatření, a to s ohledem na charakter duševní choroby, kterou trpí. 2. K odvolání posuzované Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) s tím, že jej ve vztahu k době omezení svéprávnosti mění tak, že se svéprávnost posuzované omezuje na dobu 5 let (výrok II.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Pokud jde o skutkový stav, odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, dospěl dále k závěru, že je namístě také omezení svéprávnosti posuzované v oblasti nakládání s penězi a majetkem v rozsahu převyšujícím 2 000 Kč týdně, aby bylo zajištěno, že posuzovaná vystačí se svým příjmem v podobě invalidního důchodu a nepřistoupí k neuváženým či pro ni nevýhodným nákupům (např. na internetu) nebo nevýhodnému prodeji nemovitého majetku. Vycházel přitom z toho, že posuzovaná po svém propuštění z Psychiatrické nemocnice v Dobřanech v květnu 2023 začala činit kroky k prodeji svého nemovitého majetku, konkrétně bytu v osobním vlastnictví, a že rovněž mluvila o tom, že nakoupila investiční zlato na internetu, přičemž projevovala snahu toto zlato prodat v obchodním centru v Českých Budějovicích. Konstatoval, že posuzovaná vnímá realitu zkresleně, její myšlení a vnímání je ovlivněno bludy a je zde obava, aby neuváženým chováním v majetkoprávní oblasti neutrpěla majetkovou újmu. Uzavřel, že rozhodoval se zřetelem k ustanovení § 55 o. z. a § 60 o. z. v situaci, kdy mírnější opatření ani v současné době nepřichází v úvahu (a to vzhledem k povaze onemocnění posuzované). Ve vztahu k době omezení svéprávnosti posuzované přistoupil odvolací soud ke změně napadeného rozsudku soudu prvního stupně (když vzhledem k absenci výslovného stanovení doby omezení je třeba podle odvolacího soudu vycházet z toho, že soud prvního stupně určil dobu omezení svéprávnosti v trvání 3 let) a stanovil omezení svéprávnosti v délce 5 let (§ 59 o. z.); v této souvislosti odkázal na trvalost duševní poruchy posuzované. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podala posuzovaná (dále též jen „dovolatelka“) prostřednictvím advokáta dovolání. Domnívá se, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. s tím, že rozsudek odvolacího soudu závisí na dále označených právních otázkách, které „nepovažuje za vyřešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu“, a to: a) posouzení ustanovení § 55 odst. 1, 2 o. z. v otázkách pojmů zájmu člověka, rozsahu i stupně neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti, hrozby závažné újmy a posouzení mírnějších a méně omezujících opatření, b) posouzení ustanovení § 57 odst. 1 o. z. v otázce rozsahu omezení svéprávnosti, v jakém člověk není pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně jednat, c) zda lze změnit rozsah omezení svéprávnosti posuzované, aniž by došlo ke změně charakteru a stavu duševní poruchy posuzované, tedy zda je změnou okolností dle § 60 o. z. změna nikoliv duševní poruchy. K bodu ad a) dovolatelka uvádí, že dle závěrů znaleckého posudku je sice zjištěna její duševní porucha (byť o tomto zjištění jako zjištění skutkovém dovolatelka vznáší zásadní pochybnosti a nesouhlasí s ním), není však správně posouzené, zda vlivem duševní poruchy není natolik způsobilá právně jednat, že jí hrozí závažná újma a že nelze přistoupit k jiným (mírnějším) omezujícím opatřením (podle jejího názoru se napadené rozhodnutí aspekty v tomto ohledu nezabývalo do větší hloubky). K ad b) nemá za správné omezení svéprávnosti v rozsahu nakládání s majetkem (s odůvodněním, že jednáním směřujícím k prodeji bytu jí hrozí závažná újma), neboť je vysokoškolsky vzdělaná a doposud nedošlo k jednání, jímž by s tímto majetkem fakticky nakládala, ani k jednání, jež by zapříčinilo vznik jakékoliv újmy, přičemž hrozba závažné újmy nemůže být dovozována jen z okolnosti, že je byt nabízen k prodeji. K ad c) dovolatelka upozorňuje na okolnost, že ze závěrů znaleckého zkoumání vyplynulo, že k podstatné změně jejího zdravotního stavu nedošlo, a přesto je její omezení oproti původnímu rozhodnutí odlišné ve vztahu k rozšíření omezení při oprávnění nakládat s majetkem. Je proto přesvědčena, že rozšíření omezení svéprávnosti je nedůvodné. Nakonec uvádí, že by mělo být vyhověno jejímu návrhu na zrušení omezení svéprávnosti, neboť dodržuje předepsanou léčbu. Má rovněž za to, že by měla být reflektována především její základní lidská práva jako je právo vlastnické. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. 4. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.). 5. Dovolání posuzované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolac