24 Cdo 3433/2021 — Nejvyšší soud

24 Cdo 3433/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 5. 2022 Spisová značka:24 Cdo 3433/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.3433.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Závěť pořízená soukromou listinou (o. z.) [ Dědické substituce (náhradnictví) (o. z.) ] Dědic závětní Dědic zákonný Dědické právo (právo na pozůstalost) (o. z.) Dotčené předpisy:§ 1672 o. z. § 1673 odst. 1 o. z. § 170 odst. 1 předpisu č. 292/2013 Sb. § 565 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:7. 8. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 3433/2021-173USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci pozůstalosti po M. M., narozeném dne XY, zemřelém dne 24. října 2020, posledně bytem v XY, za účasti 1) R. M. P., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Barborou Rejzkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Tyršova č. 1835/13, a 2) R. M., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Janem Nussbergerem, advokátem se sídlem v Praze 3, Čajkovského č. 1640/8, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 13 D 722/2020, o dovolání R. M. P. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2021 č.j. 29 Co 231/2021-127, takto: I. Dovolání R. M. P. se zamítá. II. Návrh dovolatelky na odklad právní moci usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2021 č.j. 29 Co 231/2021-127 se zamítá. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 6.5.2021 č.j. 13 D 722/2020-111 pozůstalému synovi R. M. uložil, aby ve lhůtě dvou měsíců ode dne právní moci tohoto usnesení podal u Obvodního soudu pro Prahu 3 proti pozůstalé manželce R. M. P. „žalobu na určení, že je, spolu s ním, dědičkou zůstavitele na základě jeho holografní závěti ze dne 22.10.2020, tedy že tato závěť je jeho pravou závětí a aby o podání žaloby vyrozuměl pověřeného soudního komisaře Mgr. Radima Neubauera“ (výrok I.), a současně rozhodl, že do doby rozhodnutí o sporných skutečnostech nebo do doby marného uplynutí lhůty k podání žaloby se řízení o pozůstalosti přerušuje (výrok II.). Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že zůstavitel M. M. zemřel se zanecháním holografní závěti ze dne 22.10.2020, jíž ustanovil svého syna R. M. dědicem nemovitostí v XY, auta a jedné poloviny peněžních prostředků na účtech a svou manželku R. M. P. dědičkou druhé poloviny peněžních prostředků na účtech. Vzhledem k tomu, že pokud by závěti nebylo, byli by jmenovaní jako dědici ze zákona povoláni k pozůstalosti rovným dílem, pozůstalá manželka při jednání dne 16.3.2021 do protokolu popřela pravost závěti s odůvodněním, že „nebyla sepsána zůstavitelem“. Za situace, kdy pozůstalý syn trvá na pravosti závěti, a tudíž pro vyřešení sporu o dědické právo je třeba prokázat sporné skutečnosti, soud prvního stupně postupoval podle ustanovení § 170 odst. 1 z.ř.s. a odkázal pozůstalého syna k podání žaloby, neboť ve smyslu ustanovení § 1673 odst. 1 o.z. „je na něm, aby prokázal pravost závěti pořízené soukromou listinou“. K odvolání R. M. Městský soud v Praze usnesením dne 31.8.2021 č.j. 29 Co 231/2021-127 změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že uložil pozůstalé manželce R. M. P., aby ve lhůtě dvou měsíců ode dne právní moci tohoto usnesení podala u Obvodního soudu pro Prahu 3 proti pozůstalému synovi R. M. žalobu na určení, že pozůstalá manželka a pozůstalý syn nejsou dědici zůstavitele ze závěti ze dne 22.10.2020, a aby o podání žaloby vyrozuměla pověřeného soudního komisaře Mgr. Radima Neubauera (výrok I.), a ve výroku II., kterým bylo řízení o pozůstalosti přerušeno, toto usnesení potvrdil (výrok II.). Odvolací soud s poukazem na ustanovení § 1673 odst. 1 o.z. zdůraznil, že „za slabší je obecně pokládáno dědické právo, u něhož je důvodem dědění zákon, oproti dědickému právu, jež se zakládá na závěti, jejíž pravost nebyla popřena“. Dlouhodobá judikatura, „od níž se není důvodu odchylovat ani se zřetelem k ustanovení § 565 o.z.“, pak dovozuje slabší dědické právo i toho dědice, který zpochybňuje ze skutkového hlediska pravost právního důvodu dědění, jež jiný dědic popírá. O takovou situaci jde podle názoru odvolacího soudu v daném případě, kdy pozůstalá manželka namítá, že v řízení předložená závěť „nemusí být pravá a platná, neboť se zdá být zmatečná, při jejím sepisu mohl být zůstavitel ovlivněn pozůstalým synem“ a „možná ji ani nesepsal“, aniž by ovšem toto tvrzení jakkoli doložila. Podle dosavadní judikatury – jak odvolací soud dále uvedl – je však třeba, aby popření pravosti závěti bylo podloženo relevantními důvody, aby bylo poukázáno na takové vady, které činí popření hodnověrným a které jsou s to vzbudit pochybnosti o pravosti závěti. Při výběru účastníka, kterému má být při sporu o dědické právo uloženo podání žaloby, tj. při posuzování, čí dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, lze vycházet z toho, že méně pravděpodobné je zpravidla dědické právo, které je závislé na vyvrácení existujícího dědického titulu (např. na prokázání neplatnosti závěti, která nevykazuje již na první pohled zjevné nedostatky). Vzhledem k uvedeným závěrům, které „jsou nepochybně použitelné i za současné právní úpravy“, odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně vyhodnotil jako slabší dědické právo pozůstalé manželky. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala dovolání pozůstalá manželka R. M. P.. Vytkla odvolacímu soudu, že „v naprostém rozporu s aktuální právní úpravou“ posoudil otázku, který z dědiců má být odkázán s podáním žaloby na určení dědického práva z listiny, která je podle jednoho z dědiců platnou a pravou holografní závětí zůstavitele, přičemž druhým dědicem je napadána jak pravost, tak platnost dané listiny, a to za situace, kdy oba dědici přicházejí do úvahy jak jako závětní dědici ze sporné listiny, tak jako zákonní dědici v I. dědické skupině. Zdůraznila, že z ustanovení § 1673 odst. 1 o.z. je zřejmé, že „v případě, že není popřena pravost dědických titulů, jsou co do jejich síly řazeny následovně: a) dědická smlouva, b) závěť, c) zákonná posloupnost“. Výkladem tohoto ustanovení (pomocí argumentu a contrario) nelze podle názoru dovolatelky „dospět k žádnému jinému závěru, než, že v případě, že je popřena pravost závěti, neplatí shora uvedené pořadí dědických titulů, nýbrž se mění v tom smyslu, že ve vztahu k zákonné posloupnosti je za slabší dědický titul třeba posuzovat závěť“. Proto v daném případě, kdy byla dovolatelkou popřena jak platnost, tak především pravost sporné listiny (když na jednání konaném dne 16.3.2021 výslovně namítla, že sporná listina není dle jejího názoru sepsána zůstavitelem), měl být k podání žaloby na určení dědického práva odkázán pozůstalý syn. Dovolatelkou zastávanému výkladu pak mimo jiné přisvědčuje i odborný komentář k předmětnému zákonnému ustanovení, dle něhož „pokud bude dědický titul popřen co do pravosti, pořadí síly dědických titulů bude následující: i) pořízení pro případ smrti ve formě veřejné listiny, ii) zákonná dědická posloupnost, iii) pořízení pro případ smrti ve formě soukromé listiny, iv) dědický titul založený na soužití ve společné domácnosti“ (Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2017). Současně je nutno zohlednit i ustanovení § 565 odst. 1 o.z., podle kterého je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost. Na rozdíl od odvolacího soudu má dovolatelka za to, že dané ustanovení je plně v souladu s jejím výkladem ustanovení § 1673 odst. 1 o.z., tedy že v případě soukromé listiny tíží důkazní břemeno stran její pravosti toho, kdo se této soukromé listiny dovolává. Kromě toho dovolatelka namítala, že odvolací soud rozhodl překvapivě (nepředvídatelně), neboť z jeho strany nebylo ani nařízeno jednání, na kterém by účastníky se svým odlišným právním názorem seznámil a umožnil jim tak na tuto změnu reagovat. Vzhledem k uvedenému dovolatelka navrhla (se současným návrhem na odklad právní moci napadeného rozhodnutí), aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Pozůstalý syn R. M. navrhl, aby dovolání pozůstalé manželky bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně jako bezdůvodné zamítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je podle jeho názoru v souladu s příslušnou soudní judikaturou. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti