24 Cdo 3516/2023 — Nejvyšší soud

24 Cdo 3516/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 12. 2023 Spisová značka:24 Cdo 3516/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.3516.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Účastníci řízení Procesní nástupnictví Vady řízení Právní nástupnictví Dotčené předpisy:§ 107 o. s. ř. § 242 odst. 3 o. s. ř. § 154 odst. 1 z.ř.s. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:21. 2. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 614/24 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 3516/2023-106 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce JUDr. Zdeňka Juřiny, advokáta se sídlem v Praze 9, Krausova č. 605/6, IČO 66216320, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, o zaplacení částky 710 361 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 176/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2023, č. j. 18 Co 40/2023-78, takto: Usnesení městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. listopadu 2022, č. j. 7 C 176/2017-60, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 31. 7. 2017 proti „dědicům a právním nástupcům“ po M. M., zemřelém dne XY, (dále jen „zůstavitel“), domáhal zaplacení částky 710 361 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazené odměny za poskytování právní pomoci; současně požádal o přerušení řízení do pravomocného skončení pozůstalostního řízení po zůstaviteli vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 26 D 1509/2016. 2. Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 26. 7. 2018, č. j. 7 C 176/2017-18, přerušil řízení podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do doby pravomocného skončení řízení o pozůstalosti po zůstaviteli, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 26 D 1509/2016, „neboť probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu“. 3. K návrhu žalobce na pokračování řízení Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 14. 9. 2021, č. j. 7 C 176/2017-34, rozhodl, že v řízení bude namísto žalovaných neznámých dědiců po zůstaviteli pokračováno s Českou republikou – Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen „stát“). Na základě zjištění, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 8. 2021, č. j. 26 D 1509/2016-522, bylo rozhodnuto o vydání majetku nepatrné hodnoty státu a o zastavení řízení, soud prvního stupně dovodil, že „práva a povinnosti, o něž v řízení jde, převzal stát“, a tedy že „povaha věci dovoluje v řízení pokračovat“, a proto rozhodl podle ustanovení § 107 odst. 1 a 2 o. s. ř. o pokračování v řízení se státem. 4. Obvodní soud pro Prahu 6 poté usnesením ze dne 2. 11. 2022, č. j. 7 C 176/2017-60, zastavil řízení (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), a že žalobci bude po právní moci tohoto usnesení vrácena část zaplaceného soudního poplatku ve výši 28 416 Kč (výrok III.). Soud prvního stupně na základě zjištění, že zůstavitel zemřel bez zanechání jakéhokoli pořízení pro případ smrti, všichni v úvahu přicházející dědici ze zákonné dědické posloupnosti dědictví odmítli, a dědictví po zůstaviteli by tak připadlo státu jako odúmrť, avšak vzhledem k tomu, že zůstavitel zanechal pouze majetek nepatrné hodnoty, soudní komisařka k návrhu státu rozhodla z důvodu procesní ekonomiky analogicky podle ustanovení § 154 odst. 1 z. ř. s. o zastavení řízení a o vydání majetku státu, tedy stejnému nabyvateli, který by nabyl dědictví po zůstaviteli jako odúmrť, pokud by řízení nebylo zastaveno, dospěl k závěru, že v daném případě „nedošlo k přechodu dědictví, resp. práv a povinností, na právní nástupce zůstavitele“, a tedy že se stát „nestal procesním nástupcem zůstavitele“, a s odůvodněním, že „povaha věci, resp. absence právních nástupců zůstavitele, neumožňuje v řízení pokračovat“, zastavil řízení podle ustanovení § 107 odst. 5 o. s. ř. 5. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 3. 2023, č. j. 18 Co 40/2023-78, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud předně souhlasil s žalobcem, že pravomocným usnesením o zastavení řízení o dědictví podle ustanovení § 154 odst. 1 z. ř. s. ještě není závazně stanoveno, že zůstavitel nezanechal majetek nebo že zanechal majetek jen nepatrné hodnoty, a s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 21 Cdo 857/2004, dále dovodil, že pravomocné usnesení, kterým bylo pozůstalostní řízení skončeno, není pro účastníka jiného řízení závazné, a proto soudu nic nebrání, aby pro účely tohoto jiného řízení objasnil rozsah a cenu zůstavitelova majetku a komu svědčí dědické právo po zůstaviteli, a aby z toho učinil odpovídající závěry, mimo jiné o tom, zda má být řízení podle ustanovení § 107 odst. 5 o. s. ř. zastaveno nebo zda v něm může být pokračováno a - po objasnění dědického práva - s kým. Dospěl však k závěru, že žalobce „neprokázal, že je zde aktivum zůstavitele, pro něž je nutno revidovat výsledek pozůstalostního řízení, že zůstavitel zanechal majetek pouze nepatrné hodnoty a vzhledem k zastavení řízení podle ustanovení § 154 z. ř. s. nemá právního nástupce“, neboť ani netvrdil, že právo na vydání bezdůvodného obohacení, k němuž došlo prodejem nemovité věci v exekučním řízení, bylo zůstaviteli pravomocně přiznáno, když naopak vysvětloval, z jakých důvodů toto právo zůstavitele jako jeho opatrovník za jeho života u soudu neuplatnil, a proto se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný (ani jiná osoba) neodpovídá za dluhy zůstavitele vůbec, neboť zůstavitel nemá procesního nástupce, s nímž by bylo možné v řízení pokračovat, a uzavřel, že povaha věci neumožňuje pokračovat v řízení, a že soud postupoval v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 220/2009, jestliže řízení zastavil podle ustanovení § 107 odst. 5 o. s. ř. 6. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že věc (stejně jako soud prvního stupně, který dle dovolatele „nepřihlédl ke skutečnostem tvrzeným žalobcem a jím předloženým a navrženým důkazům ke zjištění většího rozsahu a hodnoty zůstavitelova majetku“) „neprojednával a potvrdil usnesení soudu prvního stupně s tím, že právo na vydání bezdůvodného obohacení nebylo zůstaviteli pravomocně přiznáno a ani nebylo za jeho života u soudu uplatněno“, a dovolacímu soudu předkládá k vyřešení „otázky jak hmotného, tak i procesního práva, která nebyla v rozhodnutí dovolacího soudu dosud vyřešena“, a to „jaké pohledávky a práva zůstavitele náleží do aktiv pozůstalosti ve smyslu ustanovení § 1475 o. z. a ustanovení § 171 odst. 1 z. ř. s., zda toliko pohledávky a práva zůstaviteli pravomocně přiznané či do jeho smrti u soudu uplatněné, anebo i pohledávky a práva, jež do svého úmrtí u soudu neuplatnil“, a tedy zda se soud v projednávané věci měl zabývat, ke zjištění rozsahu a hodnoty zůstavitelova majetku, zůstavitelovou pohledávkou na vydání bezdůvodného obohacení z „lepšího práva“ k bytové jednotce vůči osobám, mezi které byl při rozvrhu podstaty výtěžek 1 910 000 Kč z její dražby rozdělen, neboť má za to, že závěr odvolacího soudu je také v rozporu s komentářovou literaturou a ustálenou judikaturou soudů (například usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3183/2007, či usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 245/2004), dle nichž by nalézací soud neměl pouze odkázat na usnesení dědického soudu, nýbrž by se měl zjištěním rozsahu a hodnoty zůstavitelova majetku řádně zabývat a provést k tomu dokazování. Nadto dovolatel soudům vytýká, že se nezabývaly posouzením „správy pozůstalosti státem“, a to zda ji stát vykonával v souladu s ustanoveními občanského zákoníku o správě pozůstalosti, neboť má za to, že nebýt označení předmětné pohledávky za spornou, zařadil by ji dědický soud do aktiv dědictví a stát, jako správce pozůstalosti, by ji proti obohaceným se osobám dlužníků uplatnil u soudu a vymáhal, a dále s tím souvisejícím posouzením „odpovědnosti státu jako správce pozůstalosti o povinnosti k náhradě škody dle ustanovení § 1688 odst. 3 o. z.“ způsobené dle dovolatele tím, že seznam pozůstalostního majetku není úplný a neodpovídá skutečnosti v rozsahu nikoli nepodstatném v