24 Cdo 3538/2024 – Nejvyšší soud

24 Cdo 3538/2024-175 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci umístěného M. D., zastoupeného opatrovníkem Mgr. Vojtěchem Dostálem, advokátem se sídlem v Brně, Lazaretní 4298/11, za účasti zdravotního ústavu Psychiatrická nemocnice Brno, identifikační číslo osoby 00160105, se sídlem v Brně, Húskova 1123/2, zastoupeného Mgr. Ivanou Honzovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Bašty 413/2, a Městského státního zastupitelství v Brně, se sídlem v Brně, Polní 41, v řízení o vyslovení přípustnosti dalšího držení ve zdravotním ústavu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 123 L 54/2023, o dovolání zdravotního ústavu – Psychiatrické nemocnice Brno proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2024, č. j. 77 Co 9/2024-127, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 5. 2024, č. j. 123 L 54/2023-113, vyslovil, že další držení umístěného M. D., ve zdravotním ústavu není přípustné (výrok I), že náklady řízení – znalečné v částce 12 100 Kč „hradí Česká republika“ (výrok II), náklady řízení – odměnu opatrovníka – advokáta Mgr. Vojtěcha Dostála, sídlem Lazaretní 4298/11, 615 00 Brno v částce 2 600 Kč „hradí Česká republika“ (výrok III) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). Učinil tak za situace, kdy umístěný byl proti své vůli hospitalizován ve zdravotním ústavu a v řízení o vyslovení přípustnosti převzetí a dalšího držení umístěného (tzv. detenční řízení) bylo naposledy rozhodováno usnesením soudu prvního stupně ze dne 28. 11. 2023, č. j. 123 L 54/2023-66, s tím, že další držení je možné nejdéle po dobou šestí měsíců od vyhlášení usnesení. Soud prvního stupně proto s odkazem na § 80 zákona č. 292/2012 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“) pokračoval v tzv. periodickém přezkumu oprávněnosti dalšího držení umístěného a na základě nově provedeného dokazování dospěl (s podrobnějším odůvodněním) k závěru, že zákonné důvody pro další držení umístěného ve zdravotnickém ústavu dány nejsou. 2. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím odvolání Městského státního zastupitelství (jež vstoupilo do řízení) jako nepřípustné odmítl (výrok I usnesení odvolacího soudu), k odvolání zdravotního ústavu rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I a IV zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok II usnesení odvolacího soudu) a současně vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III usnesení odvolacího soudu). 3. Odvolací soud vycházel z toho, že po vyhlášení napadeného rozsudku soudu prvního stupně ošetřující lékař umístěného písemně oznámil dne 28. 5. 2024 ve 14:19 hodin změnu „nedobrovolného vstupu na dobrovolný“. Na základě této skutečnosti odpadl podle odvolacího soudu důvod pro další vedení detenčního řízení, když zákonná úprava (srov. ustanovení § 16 a § 72 z. ř. s.) předpokládá v takovém případě zastavení řízení (resp. zastavení odvolacího řízení). Uvedený závěr vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu, kdy odvolací soud odkázal na usnesení ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3495/2014, podle něhož: „Udělí-li umístěný dodatečně písemný souhlas se svým umístěním do ústavu nebo bude-li z ústavu propuštěn, je na místě zastavení řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče ve smyslu ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř.“, obdobně na věc nahlížela i starší praxe reprezentovaná stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. Cpjn 29/2006. Odvolací soud doplnil, že „s přihlédnutím ke skutečnosti, že ve věci bylo rozhodnuto negativním výrokem, umístěný není osobou oprávněnou k podání odvolání proti negativnímu určujícímu výroku, neboť nikdo se nemůže odvolat ve svůj neprospěch. Z toho současně vyplývá, že odvolání v tomto případě nemůže úspěšně podat ani státní zastupitelství, které do tohoto řízení vstoupilo. Z ustanovení § 35 odst. 2 o. s. ř. podle odvolacího soudu plyne, že státní zastupitelství je oprávněno jen k takovým úkonům, které může vykonat účastník právního poměru. Proto postupem podle § 218 písm. b) o. s. ř. odvolací soud odvolání státního zastupitelství odmítl, neboť nebylo k podání odvolání subjektivně legitimováno. Následně odvolací soud za použití ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. „napadené výroky I a IV“ rozsudku soudu prvního stupně zrušil a podle ustanovení § 104 odst. 1 věta prvá o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 16 a § 72 z. ř. s. „v tomto rozsahu“ řízení zastavil, neboť dovodil, že zásah do osobní sféry umístěného, byl udělením jeho dodatečného souhlasu s umístěním zhojen. Dále odvolací soud odůvodnil výrok o nákladech odvolacího řízení. 4. Usnesení odvolacího soudu zdravotnické zařízení napadlo dovoláním směřovaným „do všech jeho výroků v celém rozsahu“, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. 5. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání zdravotního ústavu směřující proti výroku I napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (jímž bylo jako subjektivně nepřípustné odmítnuto odvolání Městského státního zastupitelství v Brně) není subjektivně přípustné. 6. Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat každý účastník řízení. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníkovi, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96 a ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99). Aby bylo možno zodpovědět na otázku, může-li účastník tzv. nesporného řízení podat odvolání či dovolání ve prospěch jiného účastníka řízení (popř. osoby zúčastněné), je třeba nejprve posoudit vzájemný procesní vztah obou těchto subjektů. 7. Nejvyšší soud předesílá, že výrokem I napadeného usnesení odvolacího soudu bylo odmítnuto odvolání podané nikoliv (dovolávajícím se) zdravotním ústavem, nýbrž podané státním zastupitelstvím, které v souladu s § 8 odst. 1 písm. g) z. ř. s. vstoupilo již v průběhu řízení před soudem prvního stupně do probíhajícího detenčního řízení. 8. Podle § 35 o. s. ř. v zákonem stanovených případech může státní zastupitelství, popřípadě nejvyšší státní zástupce, podat návrh na zahájení řízení nebo do občanského soudního řízení vstoupit (odst. 1). Státní zastupitelství nebo nejvyšší státní zástupce jsou v takovém řízení oprávněni ke všem úkonům, které může vykonat účastník řízení, pokud nejde o úkony, které může vykonat jen účastník právního poměru (odst. 2). 9. Postavení státního zastupitelství (nejen) v řízeních upravených zákonem o zvláštních řízeních soudních zákon (ani judikatura) podrobněji neupravuje, je tak třeba vycházet z § 1 odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, z jehož znění se podává, že se zřizuje státní zastupitelství, a to jako soustava úřadů státu, určených k zastupování státu při ochraně veřejného zájmu ve věcech svěřených zákonem do působnosti státního zastupitelství. Úkolem státního zastupitelství proto není chránit a prosazovat zájmy některého z účastníků řízení, nýbrž formou tzv. netrestního dozoru je jeho úkolem (autonomní) prosazení veřejného zájmu v řízení, jehož se státní zastupitelství účastní (srov. přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 44/2004). Současně platí, že v případech stanovených zákonem, v nichž státní zastupitelství může podat návrh nebo vstoupit do řízení, soud nezkoumá, jestli tak státní zastupitelství činí ve skutečném veřejném zájmu, nebo zda je návrh nebo vstup zastupitelství do řízení pro absenci veřejného zájmu nebo z jiného důvodu v rozporu s dobrými mravy. Nastává totiž nevyvratitelná zákonná domněnka, že takový veřejný zájem na konání státního zastupitelství existuje, resp. je ustaven