24 Cdo 388/2021 — Nejvyšší soud

24 Cdo 388/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 8. 2021 Spisová značka:24 Cdo 388/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.388.2021.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Likvidace dědictví Přihláška pohledávky Žaloba Dotčené předpisy:§ 260 odst. 1 písm. a) předpisu č. 292/2013Sb. § 262 předpisu č. 292/2013Sb. § 80 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:16. 11. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 388/2021-226 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobkyně CASPER UNION s.r.o., se sídlem v Praze 1, Olivova č. 948/6, IČO 24830801, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště č. 55, proti žalované D. Š., likvidační správkyni pozůstalosti po V. R., zemřelém dne 15. ledna 2016, se sídlem v XY, IČO XY, o určení pořadí pohledávky přihlášené do likvidace pozůstalosti, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 12 C 230/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. září 2020, č.j. 18 Co 147/2019-180, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. září 2020, č.j. 18 Co 147/2019-180, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 22.5.2019, č.j. 12 C 230/2018-156, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že její pohledávka vůči dlužníkovi V. R., narozenému dne XY, bytem ve XY, v celkové výši 279.224,34 Kč, přihlášená do pozůstalostního řízení vedeného u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 8 D 107/2016 z titulu Smlouvy o úvěru č. 2508-1375952-758/0800 ze dne 11.12.1995 je po právu pohledávkou vykonatelnou dle rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, č.j. 10 C 421/2009-133 ze dne 17.5.2012, zajištěnou exekutorským zástavním právem dle exekučního příkazu č.j. 067 EX 3953/12-35 ze dne 23.10.2012, kterou bylo zřízeno exekutorské zástavní právo ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. 1/6 na nemovitých věcech zapsaných na LV č. XY pro k.ú. XY, obec XY, dále zajištěnou exekutorským zástavním právem dle exekučního příkazu č.j. 067 EX 3953/12-37 ze dne 23.10.2012, kterým bylo zřízeno exekutorské zástavní právo ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. 1/162 na nemovitých věcech zapsaných na LV č. XY pro k.ú. XY, obec XY, a dále zajištěnou exekutorským zástavním právem dle exekučního příkazu č.j. 067 EX 3953/12-36 ze dne 23.10.2012, kterým bylo zřízeno exekutorské zástavní právo ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. 1/162 na nemovitých věcech zapsaných na LV č. XY pro k.ú. XY, obec XY. Zamítnutí žaloby soud odůvodnil především tím, že se žalobkyně nedomáhala určení, že má právo na uspokojení dané pohledávky ze zajištění, jak byla vyzvána usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 23.7.2018, č.j. 8 D 107/2016-638, vydaným v řízení o pozůstalosti po V. R., ale domáhala se určení toho, co nebylo soudem ani likvidační správkyní rozporováno (důvod a výše pohledávky sporné nebyly, rozporováno bylo pouze pořadí pohledávky, když likvidační správkyně tvrdila, že se jedná o pohledávku nezajištěnou), navíc žalobkyně v přihlášce předmětné pohledávky do likvidace pozůstalosti ani nepožádala o uspokojení ze zajištění, jak to vyžaduje ustanovení § 242 z.ř.s. Soud se také vyslovil k povaze exekutorského zástavního práva zřízeného podle ustanovení § 69a exekučního řádu, ve znění účinném do 30.6.2015, se závěrem, že šlo o právo procesního charakteru, nikoli právo věcné (jako je tomu v případě exekutorského zástavního práva zřízeného podle ustanovení § 73a exekutorského řádu, ve znění účinném od 1.7.2015), a že v daném případě účinky vydaných exekučních příkazů zanikly ze zákona zastavením exekučního řízení (v němž byly příkazy, kterým bylo exekutorské zástavní právo zřízeno, vydány), a to dnem právní moci rozhodnutí o nařízení likvidace pozůstalosti. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3.9.2020, č.j. 18 Co 147/2019-180, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vycházel z názoru, že zásadní význam pro rozhodnutí v řízení o likvidaci pozůstalosti po V. R. má určení, že předmětná pohledávka žalobkyně je pohledávkou zajištěnou, že právě k podání žaloby o takovém určení byla žalobkyně soudem v řízení o pozůstalosti jednoznačně odkázána, a pokud žalobkyně argumentuje ve prospěch jí navrženého určení a popírá význam soudem uloženého určení, rozptyluje tím případné pochybnosti o tom, jakého určení chtěla pro účely likvidace pozůstalosti dosáhnout. Z toho pak podle odvolacího soudu vyplývá, že na žádaném určení nemohla mít žalobkyně naléhavý právní zájem (jímž je žaloba splňující podmínky ustanovení § 262 odst. 1 písm. a/ z.ř.s. „vybavena“ přímo za zákona) ani podle ustanovení § 80 o.s.ř. Odvolací soud dodal, že soud prvního stupně také správně zhodnotil účel řízení o likvidaci pozůstalosti podle ustanovení § 195 a násl. z.ř.s., zejména účinky nařízení likvidace na jiná řízení, dědická práva, dluhy a pohledávky zůstavitele, včetně toho, že existenci (resp. zánik) exekutorského zástavního práva na nemovitých věcech ve spoluvlastnictví zůstavitele je třeba posuzovat k okamžiku právní moci usnesení soudu o nařízení likvidace pozůstalosti. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud vyslovil, že předmětná pohledávka, jak byla soudem zjištěna, splňuje požadavky ustanovení § 242 z.ř.s., i když v přihlášce do pozůstalosti a později do likvidace pozůstalosti není výslovně uvedeno, že žalobkyně požaduje uspokojení ze zajištění. Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že soud nesprávně posoudil právní otázku, jež je pro rozhodnutí ve věci významná, a to, „zda má žalobkyně v civilním řízení povinnost formulovat petit dle výslovného znění zákona“. Sama je toho názoru, že tomu tak není, což vyplývá jak z rozhodovací praxe Ústavního soudu, tak i Nejvyššího soudu (zejména usnesení sp. zn. 30 Cdo 302/2008 ze dne 12.11.2009), podle níž, pokud ze žaloby zcela jasně vyplývá, čeho se žalobce domáhá, co je cílem jeho návrhu a jaké právní důsledky jím zamýšlí nastolit, je soud povinen sám formulovat výrok svého rozhodnutí tak, aby rozsah řízení vymezený žalobcem reflektoval. V projednávané věci podle žalobkyně ze žalobních tvrzení jednoznačně vyplývá, že se domáhá takového rozhodnutí, které by umožnilo uspokojení její pohledávky ze zajištění, je lhostejno, že dle zákona o zvláštních řízeních soudních je formálně správná formulace „má právo na uspokojení ze zajištění“, zatímco podle o.s.ř. či insolvenčního zákona je formálně správná formulace „určení pořadí“. Navíc, pokud by soud považoval žalobu z důvodu neuvedení správného znění petitu za vadnou, byla by to jistě vada zhojitelná. Pokud soudy žalobu zamítly pro absenci citace výslovného znění zákona, ač bylo ze žaloby zřejmé, jaký cíl materiálně žalobkyně svým podáním sleduje a jakého výsledku chce ve vztahu k řízení o likvidaci pozůstalosti dosáhnout, posoudily otázku vymezení předmětu řízení v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí. Dále žalobkyně uvedla, že soud v napadeném rozsudku nesprávně právně posoudil i otázku, k jakému okamžiku je třeba v řízení o likvidaci pozůstalosti posuzovat existenci zajištění, resp. zda lze za pohledávku zajištěnou zástavním právem považovat pohledávku zajištěnou exekutorským zástavním právem ke dni smrti zůstavitele. Je přesvědčena, že pohledávky a jejich pořadí je nutno posuzovat výhradně ke dni úmrtí zůstavitele, tj. v dané věci ke dni 15.1.2016, nikoliv až k okamžiku, kdy z důvodu nařízené likvidace dochází k zákonnému zastavení exekuce, což by znamenalo zhoršení postavení věřitelů, jejichž pohledávky do doby nařízení likvidace byly řádně vymáhány a jejich práva byla řádně uplatňována v rámci vedených exekucí. Závěrem žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3.9.2020, č.j. 18 Co 147/2019-180, z důvodu nesprávného právního posouzení zrušil, stejně jako rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 22.5.2019, č.j. 12 C 230/2018-156, a věc vrátil Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že nárok vznesený žalobou neuznává, souhlasí s výroky rozsudků Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou i Krajského soudu v Brně, na druhou stranu však souhlasí s tím, že se jedná o otázku závažného právního významu obecně i pro všechna řízení o likvidaci dědictví. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (ust. § 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších př