24 Cdo 3958/2019 — Nejvyšší soud

24 Cdo 3958/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:2. 4. 2020 Spisová značka:24 Cdo 3958/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.3958.2019.3 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Společná domácnost Dotčené předpisy:§ 1637 odst. 1 o. z. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:14. 7. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 3958/2019-200 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyně D. D., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jindřichem Bellingem, advokátem se sídlem v Praze 3, Husitská č. 70/24, proti žalovaným 1) V. S., narozené dne XY, bytem XY, a 2) O. H., narozené dne XY, bytem XY, zastoupeným JUDr. Janem Kozubkem, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány č. 1078/1, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 78/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2019, č. j. 54 Co 86/2019-162, ve znění opravného usnesení ze dne 3. října 2019, č. j. 54 Co 86/2019-181, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalovaným 1) a 2) společně a nerozdílně 10.050,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jana Kozubka, advokáta se sídlem v Praze 1, U Prašné brány č. 1078/1. Odůvodnění: Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 28.3.2017 se D. D., nyní D. (dále též jen „žalobkyně“), domáhala určení, že „je dědičkou zůstavitele V. H., nar. XY, zemř. 9. prosince 2015, posl. bytem XY“ (dále též jen „zůstavitel“). Žalobu odůvodnila zejména tím, že „je dědičkou zůstavitele ve třetí třídě, protože s ním žila nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a pečovala z tohoto důvodu o společnou domácnost“, a že „žalované její tvrzení popírají“. Dále uvedla, že „se zůstavitelem se seznámila v roce 1982, kdy nastoupila do zaměstnání do tehdejších Československých aerolinií, kde již zůstavitel pracoval“, že „od té doby se přátelili“, že „v prosinci 1984 si zůstavitel našel partnera J. P., nar. XY“, že „tím přátelství žalobkyně se zůstavitelem nijak neutrpělo, naopak pokračovalo“, že „se seznámila s dalšími rodinnými příslušníky J. P., zejména s jeho otcem, J. P., nar. XY, který žil ve velké rodinné vile v XY“, že „když se v roce 2001 rozešla se svým manželem, nabídl jí P., aby se k němu nastěhovala“, že „tuto nabídku přijala“, že „od roku 2001 bydlela ve vile se svým synem Š. (nar. XY), dále s P., jeho synem P. a zůstavitelem“, že „tam žili jako jedna rodina“, že „společně vařili a jedli“, že „společně prali a nakupovali“, že „o výdaje spojené s domácností se všichni dělili podle svých možností“, že „P. v roce 2004 zemřel“, že „v srpnu 2005 se P. se zůstavitelem a o několik měsíců později i žalobkyně nastěhovali do bytu číslo XY“, že „v bytě číslo XY pokračovalo soužití, na které byli všichni zvyklí z vily XY, pouze s tím rozdílem, že starost o přípravu jídla převzal od žalobkyně zůstavitel, který již byl v důchodu“, že „užívala spolu se synem druhý pokoj zprava (nyní pracovna)“, že „když se postupně podařilo byt číslo XY uvolnit, vybudovala si tam žalobkyně ložnici a pokoj pro syna, kam odcházeli z bytu číslo XY přespat“, že „tento byt v roce 2012 od P. koupila“, že „nicméně i nadále přes den, počínaje snídaní a konče večeří nebo sledováním televize, žila společně se zůstavitelem a P. v bytě číslo XY“, že „na víkendy obvykle jezdili všichni společně na chalupu v Orlických horách, každoročně též trávili společnou dovolenou (s výjimkou roku 2015, kdy byli zůstavitel s P. sami v Bulharsku)“, že „jak P., tak později i zůstavitel, byli vážně nemocní a potřebovali péči“, že „o P., jehož stav byl horší, se mnoho měsíců starala“ a že „ho vozila k lékaři, obstarávala léky, vyřizovala s nimi úřední záležitosti, taktéž pokračovala v péči o společnou domácnost, to vše až do smrti obou partnerů (zemřeli několik dnů po sobě)“. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 14.11.2018, č.j. 6 C 78/2017-104, žalobu zamítl (výrok I.) a žalobkyni stanovil povinnost uhradit žalovaným náhradu nákladů řízení 43.802,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet právního zástupce žalovaných (výrok II.). V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně „byla dlouholetou přítelkyní zůstavitele V. H. i jeho životního partnera J. P., a to již od počátku 80. let 20. století“, že „se zůstavitelem trávila část svého volného času“, že „docházela do jejich bytu č. XY na návštěvy“, že „v tomto bytě občas přespávala“, že „oba muže, anebo jen některého z nich, doprovázela při nákupech a občas uvařila“, že „s nimi (a se svým synem) trávila některé víkendy na chatě“ a že „je v závěru jejich života, když byli již nemocní, doprovázela k lékaři“. Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že „tyto aktivity však nelze označit za sdílení společné domácnosti se zůstavitelem“, že „zůstavitel a J. P. spolu žili téměř 30 let v pevném partnerském vztahu, který stvrdili v roce 2015 i registrovaným partnerstvím“, že „po celou dobu společného soužití byli zcela soběstační a finančně nezávislí a neměli tak sebemenší důvod sdílet s ní, potažmo s jejím synem, společnou domácnost“, a tudíž že „žalobkyně nesdílela se zůstavitelem společnou domácnost (ani na něj nebyla odkázána výživou) ve smyslu ust. § 1637 odst. 1 občanského zákona“. Na závěrech soudu prvního stupně (jak sám uvedl) „nemohly nic změnit ani údaje v lékařských zprávách, v nichž bylo uvedeno, že jak zůstavitel, tak J. P. , žijí s partnerkou, přičemž u J. P. byla v této souvislosti uvedena v jednom ze dvou případů žalobkyně“, neboť „tyto záznamy pouze osvědčují tvrzení žalobkyně, že oběma mužům bylo nepříjemné zveřejňovat svou sexuální orientaci“, a proto žalobkyni „využívali v některých případech ke společenské kamufláži“. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27.6.2019, č.j. 54 Co 86/2019-162, ve znění opravného usnesení ze dne 3.10.2019, č.j. 54 Co 86/2019-181 (odstraňujícího zřejmě nesprávné příjmení žalobkyně, která se v mezidobí vdala), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1) a 2) na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.406,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta JUDr. Jana Kozubka (výrok II.). Na základě provedeného dokazování vycházel ze závěru, že není pochyb o tom, že žalobkyni se zůstavitelem (i jeho registrovaným partnerem) pojilo dlouholeté přátelství a v minulosti po určitou dobu i společné bydlení (ve vile v XY), že však sama žalobkyně uvedla, že do domácnosti obou partnerů (zcela finančně nezávislých) od prosince 2012 pouze docházela a starala se o ně, a tudíž nebyly splněny podmínky dané ustanovením § 1637 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., neboť „nebylo prokázáno, že by žalobkyně se zůstavitelem žila nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost nebo že by na něj byla odkázána výživou“. Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu (výroku I.) dovolání, jehož přípustnost dovozuje zejména z toho, že v zákoně č. 89/2012 Sb. není obsažena definice institutu společné domácnosti a že „její pominutí vyvolává potřebu, aby soudní praxe tento pojem nově vymezila, při zachování jeho dosavadní společenské, hospodářské i mravní funkce“, jakož i z toho, že odvolací soud založil své rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci, když „se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, přičemž jediným výrazným rozdílem již judikované věci (rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 21 Cdo 627/2001) a věci posuzované je, že „v judikovaném případě šlo o vztah družky a druha, kdežto v případě žalobkyně o neobvyklé soužití mezi ženou a párem homosexuálních partnerů“. Žalobkyně je přesvědčena, že se zůstavitelem (a jeho partnerem) „žili v dlouhodobé koexistenci založené na vzájemném přizpůsobování, pomoci a společném uspokojování životních potřeb, což nevylučovalo, že každý z nich byl majetkově a po dlouhou dobu i fyzicky soběstačný“, že „byla po určitou dobu na obou partnerech závislá tím, že s jejich pomocí uspokojovala své bytové potřeby, které finančně pokryla až poté, kdy si s časovým odstupem na to postupně opatřila potřebné prostředky“, a tedy „pak bylo přirozené, když z důvodu stáří i nemocí oba partneři později potřebovali pomoc, přijímali ji od žalobkyně a ona jim ji poskytovala“. Navrhla, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu dovolací soud zrušil a vrátil soudu druhého stupně k dalšímu řízení. Ve vyj