24 Cdo 83/2023 — Nejvyšší soud

24 Cdo 83/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 3. 2023 Spisová značka:24 Cdo 83/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.83.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Úschova Nabytí vlastnického práva od neoprávněného Dovolací důvody Dotčené předpisy:§ 1110 o. z. § 241a odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:24. 6. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 83/2023-104 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně H. Ž., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Ing. Mgr. Jiřím Dostálem, advokátem se sídlem v Chomutově, náměstí 1. Máje č. 101/2, proti žalovanému M. Š., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem v Chomutově, Kadaňská č. 3550/39, o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu soudní úschovy, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 31 C 237/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. srpna 2022, č. j. 84 Co 48/2022-78, takto: I. Dovolání žalovaného se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Ing. Mgr. Jiřího Dostála, advokáta se sídlem v Chomutově, náměstí 1. Máje č. 101/2. Odůvodnění: Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Chomutově dne 6. 8. 2020 domáhala, aby byl nahrazen souhlas žalovaného s vydáním motorového vozidla tovární značky XY, reg. značky XY, VIN: XY, šedé barvy, včetně dvou klíčů, osvědčení o registraci vozidla č. XY a č. XY (dále jen „vozidlo“), z úschovy Okresního soudu v Chomutově žalobkyni. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že usnesením Policie České republiky, KŘP Ústeckého kraje, SKPV, územní odbor Chomutov, ze dne 17. 1. 2018, č. j. KRPU-130339-528/TČ-2017-040374, bylo do úschovy Okresního soudu v Chomutově uloženo vozidlo, stížnost proti tomuto usnesení byla zamítnuta a usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 2. 1. 2020, č. j. 35 Sd 3/2018-27, bylo rozhodnuto, že se předmět soudní úschovy - vozidlo - žalobkyni jako příjemci a žalovanému jako přihlašovateli nevydává, s tím, že současně Okresní soud v Chomutově odkázal obě strany uplatňující vlastnické právo k předmětu úschovy na možnost domáhat se svého práva na vydání předmětu ze soudní úschovy podle ustanovení § 299 zákona č. 292/2013 Sb. prostřednictvím této žaloby. Žalobkyně má za to, že „je vlastníkem vozidla“, které „řádně zakoupila na základě kupní smlouvy ze dne 6. 6. 2017 od společnosti B.“, že „byla v dobré víře“, když auto zakoupila od podnikatele, jehož předmětem činnosti je prodej vozidel, že jí, resp. jejímu zmocněnci „byla předložena kupní smlouva, kterou platně uzavřela, pročež k nabytí vlastnického práva má i právní titul“, že „za vozidlo zaplatila kupní cenu a vozidlo včetně klíčů si od prodávající společnosti převzala“, že „absolvovala s vozidlem evidenční kontrolu, pročež musela disponovat originálem velkého technického průkazu, malým technickým průkazem, když tyto dokumenty jí předal prodávající“, že posléze „došlo k přepisu vozidla, kdy žalobkyně je zapsána v osvědčení o registraci vozidla jako vlastník“, a že z koncepce zákona č. 89/2012 Sb. vyplývá, že poctivý nabyvatel je nadále novým vlastníkem a původnímu vlastníkovi zůstává nárok na náhradu škody proti neoprávněnému převodci. Žalobkyně proto navrhuje, aby soud rozhodl, že se nahrazuje souhlas žalovaného s vydáním motorového vozidla žalobkyni. Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 22. 9. 2021, č. j. 31 C 237/2020-51, rozhodl, že „se nahrazuje souhlas žalovaného M. Š. s vydáním motorového vozidla XY, registrační značky XY, VIN: XY, šedé barvy, včetně dvou klíčů a osvědčení o registraci vozidla č. XY a č. XY z úschovy Okresního soudu v Chomutově vedené pod sp. zn. 35 Sd 3/2018, žalobkyni H. Ž.“, a že žalovaný je povinen do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 11 983 Kč. Poté, co vzal za prokázané, že „žalovaný nabyl na základě kupní smlouvy ze dne 2. 2. 2017 vozidlo do svého vlastnictví od paní K. W., následně jej dobrovolně předal panu V. jako osobě vystupující za autobazar B. a žalobkyně uzavřela se společností B. dne 6. 6. 2017 kupní smlouvu, jejímž předmětem bylo vozidlo“, že „kupní cena byla zaplacena při podpisu smlouvy“ a „dne 7. 6. 2017 odvezla žalobkyně vozidlo na technickou prohlídku před registrací po dovozu z Německa“ a „následně byla zapsána jako vlastník vozidla do nově vydaného osvědčení o registraci vozidla“, soud prvního stupně uvedl, že občanský zákoník umožňuje nabytí od nevlastníka v explicitně uvedených a definovaných případech, přičemž jeden z těchto případů je uvedený v § 1110 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a k otázce nabytí vlastnictví k vozidlu žalobkyní jako kupující dovodil, že v řízení bylo prokázáno, že „vozidlo nabyla žalobkyně za úplatu“, že „se jednalo o použitou movitou věc“, že „bylo nabyto od společnosti provozující autobazar, tedy od podnikatele, který v rámci běžného obchodního styku při své podnikatelské činnosti s ojetými vozy bezesporu obchoduje“, a ve vztahu k dobré víře žalobkyně jako kupující dospěl k závěru, že prohlášení prodávajícího, že je vlastníkem předmětu koupě, „není podstatnou náležitostí kupní smlouvy, a proto ve smlouvě být nemusí“, že „ani skutečnost, že zmocněnci žalobkyně byla předložena smlouva ze dne 2. 2. 2017, neznamená že nebyl při uzavírání kupní smlouvy ze dne 6. 6. 2017 v dobré víře“, že „ani v rámci požadavku na postup s jistou mírou předběžné opatrnosti není možné po kupujícím ojetého vozu požadovat, aby trval na prokázání nepřetržité řady vlastníků, která povede až k prodávajícímu“, nebo „aby trval na vysvětlení závazkových vztahů mezi kontrahujícím podnikatelem a jakýmikoli jinými osobami“, že i podle § 7 o. z. je stanovena zákonná vyvratitelná domněnka dobré víry a „žalovanému se žádným z předložených důkazů nepodařilo prokázat její absenci“, a proto jsou splněny všechny podmínky § 1110 o. z. a žalobkyně se stala vlastníkem vozidla. Soud prvního stupně dále ve vztahu k povinnosti nového vlastníka vydat věc původnímu vlastníkovi uzavřel, že žalovaný „uplatnil své právo k vozidlu do tří let od doby, co jej měl pozbýt“, ale že vozidlo „dobrovolně předal panu V.“, a tedy již tím je „vyloučeno, že by vozidlo pozbyl svémocným odnětím nebo ztrátou“, když svémocné odnětí „je vyloučeno právě dobrovolným předáním“, a „vozidlo se z moci žalovaného jako původního vlastníka dostalo s jeho vědomým explicitním souhlasem“, a že i skutečnost, že policie vyšetřuje tuto skutečnost jako zpronevěru, jejíž skutková podstata ostatně vychází z toho, že věc byla pachateli svěřena, tj. je vyloučeno, aby ji svémocně odňal nebo odcizil, „nemůže na posouzení věci nic změnit“, a vzhledem k uvedenému dospěl k závěru, že „je zřejmé, že vlastníkem vozidla je žalobkyně“, a že „nejsou splněny podmínky, za kterých by žalovaný mohl po žalobkyni požadovat vrácení vozidla“, a proto nahradil souhlas žalovaného s vydáním vozidla z úschovy žalobkyni. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. 8. 2022, č. j. 84 Co 48/2022-78, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 5 881,38 Kč. Odvolací soud uvedl, že vycházel z „úplně zjištěného skutkového stavu okresním soudem“ a dospěl i ke „shodnému právnímu závěru“, a proto „může v zásadě zcela odkázat na podrobné a přesvědčivé odůvodnění napadeného rozhodnutí okresním soudem“, že soud prvního stupně „nepochybil“, pokud neprováděl ve věci další dokazování, neboť „podstatné skutečnosti pro právní posouzení věci byly zjištěny“, a ani skutečnosti uváděné žalovaným v průběhu řízení před soudem prvního stupně a v rámci jeho dovolání (správně odvolání) odvolací soud „nevedou k odlišnému právnímu závěru učiněnému okresním soudem“, tj. že žalobkyně byla při koupi vozidla v dobré víře, neboť „okresní soud své úvahy o této otázce podrobně a logicky rozvedl“. Také podle odvolacího soudu „nešlo v posuzovaném případě o svémocné odnětí věci, a to právě s ohledem na dobrovolné předání vozidla žalovaným společnosti B.“, která měla vozidlo nabízet k prodeji a peněžní prostředky získané prodejem předat žalovanému, a proto uzavřel, že „důvody pro vrácení vozidla splněny nejsou“ a že „je třeba nahradit souhlas žalovaného s vydáním předmětu úschovy žalobkyni“. Proti tomuto rozsudku o