24 Cdo 99/2026 — Nejvyšší soud

24 Cdo 99/2026 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 1. 2026 Spisová značka:24 Cdo 99/2026 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:24.CDO.99.2026.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dědictví (o. z.) Dědický podíl Dotčené předpisy:§ 241a odst. 2 o. s. ř. § 237 o. s. ř. § 1693 odst. 3 o. z. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:22. 2. 2026 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 1095/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 99/2026-250 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci projednání pozůstalosti po L. P., za účasti dědiců a) M. K., b) M. K., obou zastoupených JUDr. Zdenkem Poštulkou, advokátem, se sídlem v České Třebové, U Javorky 976, a c) R. K., jehož nástupcem je R. K., zastoupeného Mgr. Martinem Mačkou, advokátem, se sídlem v Ústí nad Orlicí, Husova 774, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 20 D 455/2023, o dovolání účastníků a) a b) proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 15. 10. 2025, č. j. 18 Co 185/2025-220, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Ústí nad Orlicí prostřednictvím pověřeného soudního komisaře Mgr. Lukáše Macháčka, notáře v České Třebové (dále jen „soud prvního stupně“) v řízení o projednání pozůstalosti po L. P. (dále též jen „zůstavitelka“) usnesením ze dne 19. 5. 2025, č. j. 20 D 455/2023-146, stanovil obvyklou cenu majetku pozůstalosti 7 788 582,40 Kč, výši dluhů pozůstalosti 30 464 Kč a čistou hodnotu pozůstalosti 7 758 118,40 Kč (výrok I). Soud prvního stupně nepřiznal pozůstalé sestře M. K. a pozůstalému synovci M. K. (coby tzv. spolužijící osobě) právo na modifikaci (v podobě navýšení) jejich zákonných dědických podílů dle § 1693 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník [(dále jen „o. z.“) (výrok II)]. Potvrdil, že veškerý majetek zůstavitelky nabyli rovným dílem pozůstalá sestra M. K., pozůstalý synovec (spolužijící osoba) M. K. a pozůstalý bratr R. K. (výrok III). Určil odměnu, hotové výdaje a náhradu DPH ve věci postupně činných soudních komisařů – notářky Mgr. Pavlíny Kačírkové a notáře Mgr. Lukáše Macháčka a stanovil způsob a bližší podmínky jejich úhrady ze strany dědiců (výroky IV a V). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI). Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání účastníků řízení a) a b) usnesení soudu prvního stupně (vyjma odvoláním nenapadeného výroku I) potvrdil (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu). Soudy obou stupňů po provedeném dokazování neshledaly zákonné důvody pro jakoukoliv modifikaci zákonných podílů jednotlivých dědiců, neboť péči účastníků a) a b) o zůstavitelku v posledním období jejího života, stejně jako jejich přičinění o rozhojnění jmění zůstavitelky neklasifikovaly jako výjimečnou. Usnesení odvolacího soudu účastníci a) a b) napadli v rozsahu jeho výroku I (o věci samé) dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, s přihlédnutím k ustanovení § 1 a § 30 zákona č. 292/2012 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“) odmítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. ovšem není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání až nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Dovolání je ve svém úvodu, pokud jde o zákonem stanovené vymezení důvodu přípustnosti dovolání (241a odst. 2 o. s. ř.) vadné, je-li v něm tvrzeno, že napadené rozhodnutí „se zásadně odchyluje od ustálené soudní praxe NS při řešení otázek hmotného i procesního práva a procesních postupů. Především pak v tomto případě jde ze strany odvolacího soudu o nepřiměřené hodnocení důkazů, nepřihlédnutí k podstatným důkazům, k opomenutí důkazů, řešení otázky práva, která dosud nebyla zcela v praxi NS dořešena a zejména také k nesprávnému a protiprávnímu restriktivnímu výkladu zákona“. Dovolatel totiž musí ve vztahu ke každé jednotlivé jím kladené otázce vymezit v zásadě jen jeden důvod přípustnosti dovolání, jak jsou formulovány v § 237 o. s. ř.; alternativní vymezení jednotlivých (navzájem se zpravidla vylučujících důvodů) je nedostačující. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Nejvyšší soud se proto zabýval jen těmi otázkami (námitkami), u nichž byl v navazujícím textu dovolání řádně vymezen důvod jejich přípustnosti. Nejvyšší soud (jeho tříčlenný procesní senát, jemuž věc připadla k rozhodnutí podle řádného ročního rozvrhu práce) nevyslyšel požadavek, aby věc předložil k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia, neboť pro to nebyly splněny zákonné předpoklady. Jediným důvodem pro to, aby věc rozhodl velký senát kolegia je okolnost, že se příslušný tříčlenný senát hodlá odchýlit od dřívější judikatury Nejvyššího soudu (čímž se naplňuje snaha o odstranění rozkolísanosti judikatury, popř. možnost dosažení judikatorního odklonu [srov.§ 20 zákona č. 6/2002Sb., o soudech a soudcích]). Nejsou-li naopak shledány důvody ke změně od ustálené judikatury, nelze věc velkému senátu kolegia postoupit (neboť by ve věci nerozhodoval tzv. zákonný soudce). O tom, že se věc jinému soudnímu tělesu nepostupuje pak Nejvyšší soud nevydává žádné zvláštní rozhodnutí a s námitkou účastníka řízení se vypořádá toliko v odůvodnění svého rozhodnutí. Pokud jde o námitku označenou jako: „Procesní závady: Opomenutí důkazů a nezabývání se veškerými skutečnostmi, které důkazy osvědčuji“ (správně osvědčují), pak jde ve skutečnosti o kritiku skutkových závěrů odvolacího soudu, jejich správnosti či úplnosti, což ovšem nevystihuje (od 1. 1. 2013) jediný způsobilý dovolací důvod v podobě nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. a současně ani nezakládají žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). Proto ani pouhý odlišný názor účastníků a) a b) na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012). Odkazují-li dovolatelé na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2746/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3059/2018, pak k im