25 Cdo 1037/2025 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1037/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 12. 2025 Spisová značka:25 Cdo 1037/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:25.CDO.1037.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:28. 1. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1037/2025-210 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. PhDr. Filipa Havrdy a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: Z. S., zastoupený Mgr. Jaroslavem Zemanem, advokátem se sídlem Lazaretní 925/9, 615 00 Brno, proti žalované: Česká kancelář pojistitelů, IČO 70099618, se sídlem Milevská 2095/5, 140 00 Praha 4, zastoupená Mgr. Jiřím Gregůrkem, advokátem se sídlem Husovo nám. 82/10, 266 01 Beroun, o zaplacení 114 831 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 258/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2024, č. j. 16 Co 405/2024-155, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení 7 442 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalobce. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 4 uložil žalované zaplatit žalobci 371 378 Kč s příslušenstvím, náhradu nákladů řízení 140 226,90 Kč a státu soudní poplatek 18 569 Kč. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 11. 2024, č. j. 16 Co 405/2024-155, rozsudek soudu prvního stupně co do 323 817 Kč s příslušenstvím potvrdil, co do 47 378 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu zamítl, rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a dále změnil rozhodnutí soudu prvního stupně co do výše soudního poplatku. Odvolací soud po částečném zopakování dokazování vyšel z doplněných zjištění soudu prvního stupně, že dne 22. 8. 2022 okolo 22 hodiny došlo k dopravní nehodě, při které vozidlo tovární značky VW Golf, registrační značky XY, jedoucí v obci XY rychlostí 90–96 km/h srazilo uprostřed komunikace stojící chodce Z. S. (syna žalobce a dále také jen „poškozeného“) a M. M., kteří v důsledku střetu s vozidlem zemřeli. Chodci šli středem vozovky, ačkoliv po celé délce silnice byl chodník, a v okamžiku dopravní nehody byli pod vlivem alkoholu (poškozený 1,91 g/kg alkoholu v krvi). Chodci setrvali uprostřed silnice, přestože spatřili přibližně 5 sekund a 120 m před střetem světla blížícího se vozidla, pouze postavili dopravní značku, kterou jeden z nich nesl. Reakce řidiče byla opožděná. Po střetu s chodci řidič pokračoval v jízdě, aniž by se přesvědčil o rozsahu jejich poranění anebo jim poskytl jakoukoliv pomoc. Řidič řídil motorové vozidlo bez sjednaného pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem, byl pod vlivem alkoholu (0,16-0,36 g/kg alkoholu v krvi) a měl ke dni nehody uloženy dva tresty zákazu činnosti řízení motorových vozidel. Žalobce měl se synem mimořádné vztahy, a proto byla soudy obou stupňů výše základní náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké zvýšena o 50 %. Soudy obou stupňů shledaly spoluzavinění chodců na vzniku újmy, a to soud prvního stupně v rozsahu 25 % a odvolací soud v rozsahu 30 %. 2. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v rozsahu 114 831 Kč s příslušenstvím. Nesouhlasí s posouzením okolností, které lze přičíst k tíži syna žalobce a které vedly k jeho úmrtí, odvolacím soudem. Průběh dopravní nehody byl spolehlivě zjištěn videozáznamem z průmyslové kamery a znaleckým posudkem znalce Ing. Zdeňka Mrázka, Ph.D. Chování poškozeného bylo nepochopitelné a porušovalo hned několik pravidel silničního provozu, zejména povinnosti dané § 53 odst. 1, § 54 odst. 2 a 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů. Poškozený ignoroval nebezpečí plynoucí z chůze uprostřed vozovky, přestože podél silnice byl chodník, a uprostřed silnice setrval až do samotného střetu s vozidlem. Pokud by poškozený šel po chodníku, anebo alespoň po krajnici, anebo by po spatření přijíždějícího vozidla ustoupil k okraji vozovky, k nehodě by nedošlo. Podíl poškozeného na vzniku škodné události tak byl minimálně stejný jako podíl řidiče, avšak žalovaná v průběhu řízení ve prospěch žalobce akceptovala 40 % spoluzpůsobení újmy poškozeným. Na tomto rozsahu nadále trvá, přičemž je přesvědčena, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 12. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 169/2021, rozsudku ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1200/2013, a usnesení ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3630/2019) a nerespektoval závěry v nich obsažené. Žalovaná navrhla, aby byl dovoláním napadený rozsudek změněn a žaloba byla v rozsahu 114 831 Kč s příslušenstvím zamítnuta. 3. Žalobce ve vyjádření k podanému dovolání uvedl, že odvolací soud se neodchýlil od rozhodovací činnosti dovolacího soudu, když rozhodnutí, na která je žalovanou odkazováno, řeší odlišný skutkový stav. Žalobce se ztotožňuje s provedeným stanovením míry spoluzpůsobení újmy poškozenými, jestliže příčiny dopravní nehody spočívaly ve způsobu užití komunikace chodci a zároveň v technice jízdy řidiče. Pokud by chodci užili komunikaci běžným způsobem, případně by po zaregistrování vozidla koridor jízdy opustili, k nehodě by nedošlo. Na straně druhé jel řidič téměř dvojnásobnou než povolenou rychlostí, jeho reakce byla opožděná, byl pod vlivem alkoholu a řídil přes dva uložené zákazy činnosti řízení motorových vozidel. V minulosti se řidič nadto dopustil velkého množství přestupků a trestných činů v souvislosti s řízením motorového vozidla. Žalobce navrhl, aby bylo dovolání zamítnuto. 4. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem podle § 241 o. s. ř., a proto se zabýval jeho přípustností. 5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 6. Úprava spoluúčasti poškozeného na vzniklé újmě je založena na východisku, že újma nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž může být vyvolána i samotným poškozeným, který pak poměrně nebo zcela nese újmu vzniklou okolnostmi na jeho straně. Jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce, přičemž se vychází z míry účasti každého z nich a zvažují se veškeré příčiny, které vedly k újmě, a jak u škůdce, tak i u poškozeného lze brát v úvahu jen takové jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku újmy. Na straně poškozeného se pak zvažují veškeré příčiny, existence a forma zavinění (úmysl, nedbalost) není zpravidla pro konstatování spoluúčasti podstatná – může ale mít vliv na určení rozsahu spoluúčasti poškozeného na vzniku újmy. Zavinění dokonce může absentovat, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti; ve smyslu zásady casum sentit dominus poškozený nese i následky náhody, která jej postihla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019, publikovaný pod č. 83/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“). 7. Nejvyšší soud se setrvale vyslovuje k otázce tzv. spoluzpůsobení si újmy poškozeným tak, že úvaha, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, resp. okolnosti na jeho straně, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, se odvíjí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3287/2019, uveřejněného pod číslem 24/2021 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2248/2020). I nadále (tj. za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) je přiměřeně použitelný dříve vyslovený judikatorní závěr, že úprava tzv. spoluzavinění patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svéh