25 Cdo 1056/2001 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1056/2001; 25 Cdo 1471/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 3. 2003 Spisová značka:25 Cdo 1056/2001; 25 Cdo 1471/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.1056.2001.1; ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.1471.2001.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 239 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb. § 237 odst. 1 písm. f) předpisu č. 99/1963Sb. § 1 odst. 1 písm. f) předpisu č. 58/1969Sb. § 4 odst. 1 písm. f) předpisu č. 58/1969Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1471/2001 25 Cdo 1056/2001 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně M. R., spol. s. r. o., proti žalované České republice - Ministerstvu dopravy a spojů ČR, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 12, o 3.772.470,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 328/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2000, č. j. 13 Co 230/2000-46, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2000, č. j. 13 Co 452/2000-57, takto: I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2000, č. j. 13 Co 230/2000-46, se odmítá. II. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2000, č. j. 13 Co 452/2000-57, se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 3.772.470,- Kč na náhradě škody, která jí vznikla zaplacením poplatků za povolení ke zřízení a provozování telekomunikačních zařízení podle § 4 a § 5 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, v celkové výši (sama žalobkyně zaplatila dne 30. 5. 1996 částku 1.537.272,60 Kč a společnost I., spol. s r. o. téhož dne částku 2.235.197,40 Kč a smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 4. 8. 1997 postoupila žalobkyni veškeré pohledávky za žalovanou). Tyto poplatky vyměřilo Ministerstvo hospodářství – Č. t. ú. rozhodnutím o povolení k poskytování teleinformační služby A., jehož vydání považuje žalobkyně za nezákonné, neboť audiotexové služby nejsou telekomunikační zařízení mimo jednotnou telekomunikační síť a není zřejmé, na základě jakého právního předpisu byl poplatek žalobkyni vyměřen. Ze strany žalované šlo o nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb., spočívající ve vydání rozhodnutí, které nemá oporu v zákoně, vydáno být nemělo a poplatky na základě uvedeného povolení neměly být vyměřeny. Obvodní soud pro Prahu 1 částečným rozsudkem ze dne 6. 4. 2000, č. j. 13 C 328/98-37, zamítl žalobu ohledně částky 2.235.197,40 Kč s příslušenstvím s tím, že o zbývající části žaloby a nákladech řízení bude rozhodnuto konečným rozsudkem. Vyšel ze zjištění, že rozhodnutím Ministerstva hospodářství – Č. t. ú. ze dne 17. 2. 1994, č. j. 2447/1994-611, bylo společnosti I., spol. s r. o. uděleno povolení k poskytování mezinárodní a národní teleinformační služby A. za podmínek v rozhodnutí uvedených. Podle bodu 8. citovaného rozhodnutí byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit na účet Č. t. ú. jednorázový poplatek ve výši 1.000.000,- Kč a dále povinnost platit roční poplatky za užívání práv ve výši 5 % hrubého ročního výnosu provozované služby. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 4. 8. 1997 postoupila I., spol. s r. o. žalobkyni za cenu 1.050.000,- Kč několik pohledávek, kromě jiných též „veškeré případné vratky přeplatků poplatků“ a „vratky neoprávněně předepsaných poplatků“, odvedených podle citovaného rozhodnutí, včetně všech práv s ní spojených a příslušenství pohledávky. Podle soudu však tato část smlouvy nesplňuje požadavky na určitost smlouvy (§ 524 obč. zák. ve spojení s § 43 a § 37 obč. zák.), neboť postoupená pohledávka není zde uvedena dostatečně určitě a přesně a není rovněž uvedeno, kdo je v souvislosti s vracením přeplatků a neoprávněně předepsaných poplatků dlužníkem společnosti I., spol. s r. o. Nelze tedy ani dovodit, že byla postoupena právě předmětná pohledávka vůči České republice. Soud proto dospěl k závěru, že postupní smlouva mezi žalobkyní a I., spol. s r. o. je pro neurčitost částečně neplatná a že předmětná pohledávka ve výši 2.235.197,40 Kč na žalobkyni nepřešla. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 8. 2000, č. j. 13 Co 230/2000-46, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a zamítl návrh žalobkyně na připuštění dovolání k posouzení právní otázky, „zda lze za neurčitou prohlásit smlouvu, jejíž obsah je nesporný mezi účastníky, ale nikoli pro jiné subjekty“. Odvolací soud řešil jako předběžnou otázku, zda postupující společnost I., spol. s r. o. měla vůči státu pohledávku, kterou žalobkyně uplatňuje. Podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je podle § 3 zákona č. 58/1969 Sb. (nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné), že účastník využil řádného nebo mimořádného opravného prostředku proti rozhodnutí, a že pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost příslušným orgánem zrušeno (§ 4 odst. 1 zákona). Protože společnost I., spol. s r. o. nevyužila možnosti podat opravný prostředek proti rozhodnutí, jímž jí byly v souvislosti s povolením poskytovat teleinformační služby A. vyměřeny poplatky za povolení ke zřízení a provozování telekomunikačních zařízení podle § 4 a § 5 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, nabylo rozhodnutí o vyměření správního poplatku právní moci, a této společnosti nesvědčilo právo na náhradu škody vůči státu podle zákona č. 58/1969 Sb., které by mohla jako svou pohledávku vůči státu smlouvou převést na žalobkyni. Ve smlouvě o postoupení pohledávek ze dne 4. 8. 1997 navíc není uveden nárok na náhradu škody vůči státu, ale na vrácení přeplatku správních poplatků (tedy pohledávka, která by měla být uplatněna ve správním řízení nebo žalobou proti rozhodnutí správního orgánu – v rámci řízení o náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb. nemůže soud přezkoumávat zákonnost správního rozhodnutí, nebylo-li zrušeno příslušným orgánem), a jak správně dovodil soud prvního stupně, pohledávka vůči státu z titulu náhrady škody nebyla žalobkyni platně postoupena. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 16. 10. 2000, č. j. 13 C 328/98-50, uložil žalobkyni povinnost zaplatit soudní poplatek ze žaloby 89.408,- Kč a soudní poplatek z odvolání ve stejné výši. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 11. 2000, č. j. 13 Co 452/2000-57, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku i usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které odůvodňuje podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř. Namítá, že není důležité, zda smlouva o postoupení pohledávky je určitá a srozumitelná pro jiné subjekty než pro účastníky smluvního vztahu, když v daném případě žádný z nich neplatnost tohoto právního úkonu nenamítal, a poukazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 1 Odon 153/97, z nějž vyplývá, že neplatnosti postoupení pohledávky se může dovolat pouze postupitel nebo postupník, nikoliv však dlužník. Protože v průběhu řízení nebyla ze strany účastníků smlouvy ani žalované námitka neplatnosti vznesena, považuje dovolatelka smlouvu za platný právní úkon. Žalobkyně dále vytýká odvolacímu soudu, že bez opory ve skutkových zjištěních vyslovil závěr o neexistenci pohledávky vůči žalované a že jej odůvodnil nevyužitím možnosti podat řádný nebo mimořádný opravný prostředek proti rozhodnutí o vyměření správního poplatku; vycházela přitom z toho, že státní úřad si počíná v souladu se zákonem, a teprve při zpracování účetnictví za rok 1994 byla upozorněna na postup ČTÚ, pro který neexistuje právní předpis. Odvolací soud jí tímto závěrem znemožnil přezkum rozhodnutí instančně nadřízeným soudem, neboť rozhodující skutkové zjištění, tj. zda vlastní vyměření a následné zaplacení poplatků bylo v souladu se zákonem, soud prvního stupně ani odvolací soud neprovedly a o závěrech odvolacího soudu se žalobkyně dozvěděla poprvé až při vyhlášení napadeného rozsudku. Podle dovolatelky byly poplatky vybírány na základě výměru vrchního ředitele ČTÚ, který nebyl veřejně publikován ve Sbírce zákonů, a nebyl tedy obecně závazným právním předpisem; protože uložení a vybírání předmětných poplatků nemá oporu v zákoně, vznikla žalobkyni tímto postupem škoda, případně bezdůvodné obohacení na straně žalované přijetím plnění bez právního důvodu. Vyměření poplatků na základě interního rozhodnutí žalované je v rozporu se zákonem o telekomunikacích a čl. 4 a 11 Listiny základních práv a svobod. Dovolatelka dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, který má v dané věci význam z hlediska rozlišení, kdy jde o správ