25 Cdo 1066/2025 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1066/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 12. 2025 Spisová značka:25 Cdo 1066/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:25.CDO.1066.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:5. 1. 2026 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 584/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1066/2025-771 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. PhDr. Filipa Havrdy a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: Václav Žďárský, IČO 42359511, se sídlem Vedrovice 107, 671 75 Loděnice u Moravského Krumlova, zastoupený JUDr. Michalem Skoumalem, advokátem se sídlem Drobného 306/34, 602 00 Brno, proti žalované: AGROS farmy morava s.r.o., IČO 49435141, se sídlem Riegrova 926/29, 697 01 Kyjov, zastoupená Mgr. Jitkou Špilkovou, advokátkou se sídlem Lesnická 787/10, 613 00 Brno, o zaplacení 1 260 360 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 12 C 218/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2025, č. j. 38 Co 362/2023-736, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení 16 734 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Michala Skoumala. Odůvodnění: 1. Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 31. 10. 2022, č. j. 12 C 218/2017-489, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 1 260 360 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu účastníků i vůči státu. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 1. 2025, č. j. 38 Co 36/2023-736, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 1 058 432,095 Kč s příslušenstvím, co do 72 982,905 Kč s příslušenstvím a co do 128 945 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně změnil a v tomto rozsahu podanou žalobu zamítl, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že na základě rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj, pobočky Znojmo ze dne 28. 3. 2014, sp. zn. 2RP2108/2013-523206, č. j. SPU 129623/2014/PO, které nabylo právní moci dne 15. 4. 2014, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2018, č. j. 9 A 141/2015–55, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2019, č. j. 9 As 153/2018–45, došlo ke komplexní výměně a přechodu vlastnických práv k pozemkům v k. ú. Vedrovice. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí vyslovil, že zatímní užívání zaniká vydáním rozhodnutí podle § 11 odst. 8 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemkových úpravách“). Žalobce byl proto od 15. 4. 2014 oprávněn užívat pozemky, které do provedení komplexní pozemkové úpravy užívala žalovaná (dále jen „předmětné pozemky“), která po 15. 4. 2014 na předmětné pozemky vnikla, osela je a vypěstované rostlinstvo sklidila. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně věc posoudil podle § 1088 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“). Shledal věcnou aktivní legitimaci žalobce, neboť žalovaná zasáhla do jeho vlastnických práv, stejně jako práv založených nájemními smlouvami uzavřenými se třetími osobami. Žalovaná jednala v rozporu s právem, čímž vznikla žalobci škoda, neboť byl vlastníkem rostlinstva vzešlého na předmětných pozemcích, které sklidila žalovaná. Neshledal jako důvodnou uplatněnou námitku promlčení. Výši škody způsobené žalovanou sklizením plodin stanovil odvolací soud na základě dodatku znaleckého posudku znalce prof. Ing. Jana Křena, CSc., vyhotoveného v odvolacím řízení, částkou 1 058 432,095 Kč. Žaloba byla proto co do 72 892,905 Kč zamítnuta, zamítnuta byla i co do částky 128 945 Kč, kterou žalobce požadoval jako náhradu škody způsobené poškozením půdy. 2. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti výroku I a výrokům závislým, podala žalovaná včasné dovolání, jehož součástí byl i návrh na odklad vykonatelnosti tohoto rozsudku, o kterém bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2025, č.j. 25 Cdo 1066/2025-768. Podané dovolání odůvodnila tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to především ve vztahu k otázce neoprávněného užití nemovité věci jako předpokladu vzniku škody a otázce, „zda nároky vlastníka pozemku podle § 1088 o. z. dopadají i na jeho pachtýře či jiné oprávněné uživatele pozemku a s tím souvisejícím vyloučením posouzení dobré víry žalované ve vztahu ke vzniku škody“. Žalobce není a nebyl vlastníkem předmětných pozemků a toto ustanovení předpokládá, že rostliny náleží vlastníku pozemku a nikoli nájemci či jeho jinému oprávněnému uživateli. Výklad provedený odvolacím soudem je extenzivní a přiznáním náhrady škody osobě odlišné od osoby vlastníka došlo k prolomení superficiální zásady a zásahu do zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Žalobce není ve věci aktivně legitimován, výklad provedený soudy nerespektuje výkladové pravidlo stanovené nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96. Soudy obou stupňů se nevypořádaly s námitkami dobré víry a neodůvodnily, proč je vyloučena náhrada účelně vynaložených nákladů podle § 1088 odst. 2 o. z. V dané věci jsou zaměňovány dvě rozdílné věci, a to oprávněnost ohlášení změn v evidenci půdy (řešeného v rámci výše uvedeného správního řízení) a zahájení hospodaření na pozemcích, přičemž žalovaná odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2019, č. j. 2 As 186/2018-35, v němž byl vyjádřen názor, že k faktickému užívání pozemků původním uživatelem může docházet i po právní moci rozhodnutí o komplexních pozemkových úpravách, není-li ujednáno jinak, a to až do 1. října běžného roku. Závěr soudů obou stupňů, že žalovaná nebyla dnem 15. 4. 2014 oprávněna užívat předmětné pozemky, je nesprávný. Žalovaná byla do sklizně oprávněna předmětné pozemky užívat a nedopustila se žádného protiprávního jednání. Nebyl ani vyslechnut jednatel žalované, která opakovaně sporovala pravost i správnost listin předkládaných žalobcem, přesto soudy obou stupňů v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 988/2004, nezavázaly žalobce k prokázání jejich pravosti a správnosti, a tak nebyla výše škody řádně doložena. Žalovaná navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu (případně i rozsudek soudu prvního stupně) zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení. 3. Žalobce ve vyjádření k podanému dovolání uvedl, že dovolání neobsahuje zdůvodnění, kterou z podmínek přípustnosti dovolání považuje žalovaná za splněnou a proč. Podstatou dovolání je pouze polemika o tom, kdo byl v rozhodné době oprávněn na předmětných pozemcích hospodařit a o právech a nárocích oprávněného uživatele půdy pro rostlinou prvovýrobu. V řízení bylo nadto prokázáno, že žalovaná nebyla v roce 2014 (a možná ani předtím) vůbec oprávněna užívat předmětné pozemky a z tohoto důvodu jí žádné užívací právo nemohlo zaniknout až k 1. říjnu. Žalovaná si byla plně vědoma vytýčení pozemků a jejich předání vlastníkům, přesto počínaje 23. 4. 2014 vnikla v rozporu s dohodou vlastníků pozemků a se zákonem na pozemky jiných vlastníků a uživatelů (nejen žalobce), začala oseté pozemky rozorávat a přesévat jinými plodinami. Žalovaná nemohla být v dobré víře, když ze strany správních orgánů byla stejně jako žalobce neustále utvrzována v tom, že k novému uspořádání a předání pozemků dojde na jaře 2014. K nedostatku dobré víry žalované dospěl i Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 9 A 141/2015-55, v němž byly řešeny v podstatě totožné argumenty žalované. Žalobce byl vlastníkem rostlinstva vzešlého na předmětných pozemcích, vznikla mu škoda a je aktivně legitimován, k čemuž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3967/2019. Žalobce navrhl, aby bylo dovolání žalované jako nepřípustné odmítnuto, případně bylo zamítnuto. 4. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupenou advokátem podle § 241 o. s. ř., se zabýval jeho přípustností. 5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací