25 Cdo 1081/2020 – Nejvyšší soud

25 Cdo 1081/2020-282 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců: a) J. V. D., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. ICLic. Ronaldem Němcem, Ph.D., advokátem se sídlem Platnéřská 191/4, Praha - Staré Město, a b) R. N., narozený XY, bytem XY, proti žalovaným: 1) Centrum experimentálního divadla, příspěvková organizace, IČO 00400921, se sídlem Zelný trh 9, Brno, zastoupený JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem Bráfova tř. 52, Třebíč, a 2) Národní divadlo Brno, příspěvková organizace, IČO 00094820, se sídlem Dvořákova 11, Brno, zastoupený JUDr. Radimem Kuchtou, advokátem se sídlem Příkop 6, Brno, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 112 C 88/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2019, č. j. 70 Co 170/2019-243, takto: I. Řízení o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2019, č. j. 112 C 88/2018-190, se zastavuje. II. Dovolání žalobců proti výroku I rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2019, č. j. 70 Co 170/2019-243, se zamítá, dovolání proti ostatním výrokům tohoto rozsudku se odmítá. III. Žalobci jsou povinni, každý jednou polovinou, zaplatit prvnímu žalovanému náklady dovolacího řízení 4 114 Kč k rukám advokáta JUDr. MgA. Michala Šalamouna, Ph.D., do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. Žalobci jsou povinni, každý jednou polovinou, zaplatit druhému žalovanému náklady dovolacího řízení 4 114 Kč k rukám advokáta JUDr. Radima Kuchty, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 3. 2019, č. j. 112 C 88/2018-190, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby prvnímu žalovanému bylo uloženo uveřejnit po dobu 180 dnů na jeho webové stránce www.cedbrno.cz omluvný text následujícího znění: „Centrum experimentálního divadla, příspěvková organizace, se tímto omlouvá Jeho Eminenci D. kardinálu D. a R. N., že zasáhla do jeho osobnostních práv uvedením hry dne 24. května 2018 od autora M. G., s názvem: ‚Prokletí‘, a dne 26. května 2018 od autora M. G., s názvem ‚Naše násilí, Vaše násilí‘.“, a aby druhému žalovanému bylo uloženo uveřejnit po dobu 180 dnů na jeho webové stránce www.ndbrno.cz omluvný text následujícího znění: „Národní divadlo Brno se tímto omlouvá Jeho Eminenci D. kardinálu D. a R. N., že zasáhla do jeho osobnostních práv uvedením hry dne 24. května 2018 od autora M. G., s názvem: ‚Prokletí‘, a dne 26. května 2018 od autora M. G., s názvem ‚Naše násilí, Vaše násilí‘.“ (výroky I a II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV). Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobci domáhali omluvy za zásah do jejich osobnostních práv, k němuž mělo dojít uvedením divadelních her ‚Prokletí‘ a ‚Naše násilí, Vaše násilí‘. Soud vyšel ze zjištění, že dne 24. 5. 2018 bylo v rámci festivalu Divadelní svět Brno, jehož pořadatelem byl druhý žalovaný, uvedeno na scéně prvního žalovaného představení s názvem „Prokletí“, v němž bylo na soše Jana Pavla II. naznačeno provádění orálního sexu a dne 26. 5. 2018 bylo uvedeno představení s názvem „Naše násilí, Vaše násilí“, v jehož průběhu jeden z herců, nejprve umístěný na kříži z kanystrů od benzinu v pozici evokující Ježíše Krista na kříži, s trnovou korunou na hlavě a bederní rouškou z vlajky následně povalil na zem herečku v hidžábu, stáhl jí kraťasy a pohybem naznačil koitus, případně pokus o něj. V dalším průběhu hry herečka naznačila vytažení české vlajky z vagíny. Žádný z žalobců nebyl těmto představením přítomen, dozvěděli se o nich z České televize. Soud s odkazem na § 81 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), uzavřel, že uvedenými divadelními hrami nemohlo být dotčeno žádné z osobnostních práv žalobců. Zmíněné zobrazení Ježíše Krista a sochy Jana Pavla II. nebylo skutkovým tvrzením ani nemělo vyjádřit hodnotící soud, ale bylo snahou vyjádřit vnímání závažných společenských témat jako je násilí a náhled společnosti na jeho páchání v kontextu různých náboženství a vliv katolické morálky na posuzování fenoménu sexuálního zneužívání v církvi, a to za použití alegorie a nadsázky. Nejednalo se o zobrazení, které by mohlo zasáhnout některou ze složek osobnosti průměrného diváka, žalobci navíc ani diváky nebyli, hru neviděli. Uvedení obou her žalobcům nebrání v projevování jejich víry. Scénou s vlajkou mohlo dojít maximálně ke spáchání přestupku podle § 13 zákona 352/2001 Sb., o užívání státních symbolů, podle něhož žalobci nejsou aktivně legitimováni k podání žaloby na ochranu těchto symbolů. K ochraně osobnosti Jana Pavla II. nejsou žalobci legitimováni ani z titulu jeho postmortální ochrany. Žalobci též tvrdili, že se uvedením her cítí být diskriminováni. K tomu soud prvního stupně vysvětlil, že žalobcům v praktikování jejich náboženství nic nebrání, i po uvedení sporných her mohou svobodně vyjadřovat své názory, a to i v otázkách víry. Jejich postavení není oproti postavení žalovaných v ničem omezeno. Krajský soud v Brně k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 20. 11. 2019, č. j. 70 Co 170/2019-243, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích I a II, změnil jej ve výrocích o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se s jeho skutkovými závěry i s jeho právním posouzením založeným na § 81 o. z. Právní hodnocení soudu prvního stupně doplnil o výklad ústavně zaručeného práva na svobodu projevu [čl. 17 odst. 1 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod, („dále též jen Listina“) a čl. 10 odst. 1 sdělení č. 209/1992 Sb. federálního ministerstva zahraničních věcí o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících (dále jen „Úmluva“)] i legitimní zákonné limity jeho realizace (čl. 17 odst. 4 Listiny a čl. 10 odst. 2 Úmluvy). Nárok žalobců vztahující se k zobrazení Ježíše Krista a Jana Pavla II. podřadil pod právo na svobodu náboženského vyznání, které, stejně jako právo nemít žádné vyznání, svou povahou nepochybně patří mezi jednotlivá osobnostní práva demonstrativně vyjmenovaná v § 81 o. z., neboť jako součást svobody myšlení a svědomí tvoří přirozenou součást osobnosti člověka. Odvolací soud s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. III. ÚS 3439/17, konstatoval, že do těchto konkrétních práv žalobců nemohlo být daným uměleckým projevem adresovaným předem neurčenému okruhu osob zasaženo, neboť v jejich individuální sféře se jeho důsledky nemohly projevit, o nich hry nepojednávaly ani hrám nebyli přítomni jako diváci. Zvažoval dále, zda žalobcům mohla být způsobena jen nepřímá, zprostředkovaná újma odrazem části představení v médiích. Náhrada reflexní újmy nepřímých obětí však podle § 2971 o. z. náleží jen výjimečně očitým svědkům otřesných událostí, kteří sice nebyli přímou obětí, ale bezprostřední vnímání dané události je silně zasáhlo, nikoli subjektům, jimž se dostalo pouze zprostředkované zprávy o dané události. Žalobci proto k náhradě nemateriální újmy nemohou být aktivně legitimováni. Především však v dané věci nebyla ani naplněna hypotéza základní právní normy § 2910 věty první o. z., k níž se ustanovení § 2971 jako závislá právní norma váže, neboť uvedení posuzovaných divadelních scén nebylo protiprávní. Šlo totiž o umělecké ztvárnění autorovy myšlenky, byť kontroverzní a provokativní, pro jehož omezení není v demokratickém právním řádu legitimní opora. Odvolací soud rovněž uzavřel, že žádný z žalobců není ani osobou blízkou ve smyslu § 22 odst. 1 o. z., jíž by ve vztahu k Ježíši Kristu nebo Janu Pavlu II. svědčilo právo na jejich postmortální ochranu podle § 82 odst. 2 o. z. Dále odvolací soud velmi podrobně odůvodnil nepřípustnost směšování práva soukromého a veřejného a zaměňování práva na ochranu osobnosti člověka s ochranou veřejného pořádku. Žaloba ve skutečnosti nese znaky tzv. actio popularis a je vedena snahou po judikatorním zavedení alespoň civilního deliktu blasfemie (rouhání), kterýžto delikt byl z liberálního právního řádu České republiky vlivem vývoje společnosti odstraněn. Takovou žalobu však podat nelze, obdobně jako není možné ústavní stížnost podat ve prospěch třetí osoby nebo k ochraně veřejných zájmů, ale jen v zájmu nápravy porušení konkrétního ústavně chráněného práva osoby, které se projevilo bezprostředně na právním postavení stěžovatele (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 1999, sp. zn. I. ÚS 74/99, či ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1139/17). Odvolací soud se rovněž věnoval významu a povaze uměleckého projevu, vysvětlil, že jím za využití nadsázky, alegorie a specifických výrazových projevů umělci nastolují témata velké společenské závažnosti, s cílem vyvolání debaty nad otázkami veřejného zájmu. V dané věci jimi byly sexuální delikty katolického duchovenstva a přístup církve k jejich řešen